1 K 15:1-12  Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval– vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.  Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval– nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.  Ať už tedy já, nebo oni– tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.  Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?

Introit: Ž 118,22–24

Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! Haleluja!

Písně: 347; zpěváci; 667 350; 346;

Kázání: 1Kor 15,1-12

Milí bratři a sestry,

„Jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?“ – Máme si nechat líbit tuto otázku dnes, v neděli vzkříšení Páně? Ano, máme tu otázku slyšet a upřímně si ji nechat položit i v našem sboru. Právě dnes je ta nejlepší příležitost spojit svou víru ve vzkříšení Ježíšovo s vírou ve vzkříšení naše. Příliš o něm nemluvíme. Jsme v té věci cudní, až bázliví. Všelijak se utěšujeme, že někdy, někde se setkáme se svými milými. Ale tak to leckdy řeknou i nevěřící. Vždyť víte, že co se týká posmrtného života, tak je tu dnes dost náhražek křesťanské víry. Všelijaké filosofie o převtělování či o posmrtné existenci duše bez těla, život po životě bez souvislosti s Bohem, se soudem a se vzkříšením. Dnes to zase jen kvete. I my křesťané si na to musíme dávat pozor, abychom se v tom nezamotali a nezapomněli na to, čemu jsme vlastně uvěřili. Komu jsme s důvěrou při křtu svěřili svůj život a právě i své umírání a smrt.

Ale není to jen nějaká postmoderní záležitost, tahle nejistota a smíchané nauky – od každého směru kousek. Slyšeli jsme, že již apoštol Pavel zápasil o víru křesťanů v korintském sboru. – Psal jim tento list z Efezu patrně kolem velikonoc v 57. roce 1. století. Mohli bychom čekat, že tehdy byla událost Ježíšova vzkříšení ještě velmi aktuální. Vždyť dosud žili lidé, kteří se setkali s prvními svědky vzkříšeného. A přitom už v Korintě měli podobně rozporné pocity, jaké známe my, co se týká života po smrti: Na jedné straně hrůza a rezignace před smrtí, na druhé spekulace o nesmrtelnosti člověka. Jsou to vážné věci, protože mohou člověka docela odvést od Pána, který byl za nás ukřižován a pro nás vstal z mrtvých. Nejistotou o svém vzkříšení zpochybňujeme totiž i vzkříšení Kristovo. Proto apoštol nic nechce nechat náhodě a jasně o těch věcech píše.

Podle Pavla společným jmenovatelem strachu i spekulací o smrti a o tom, co bude pak, je tedy problém se vzkříšením. To platilo ve všech dobách. Již první generace křesťanů byly svým okolím sváděny a pokoušeny. Za zmínku stojí například otázka, kterou křesťanům v této souvislosti kladl antický filosof Celsus (r. 160)– to bylo později, ale je to jako příklad výstižné: „Myslíte, že se té pohádce, tomu vyprávění, dá věřit? Že by ten, který si za života neuměl pomoci, dovedl vstát z mrtvých? Kdo to kdy viděl? Jedna pohrkaná ženská a možná další, kteří už v sobě dřív chovali takové sny, nebo někdo, kdo chtěl lidi na takové kejkle nachytat.“ To bylo na začátku 2. století. A nezní nám to dnešně?

Filosof-posměváček bezděky trefil to prvotní, co je samotným základem víry, totiž zvěst o vzkříšení. Tou pohrkanou ženskou myslel asi Marii Magdalskou, která se setkala s živým Pánem a řekla to truchlícím učedníkům. Ale oni jí nevěřili. A přitom již ona byla nositelkou svědectví o vzkříšení, o jakém tu mluví apoštol Pavel. A pak další učedníci na cestě z Jeruzaléma na venkov, ale ani těm nevěřili… Kdo vlastně? Kdo byli ti zarputilí nevěřící? – Evangelista Marek napsal výslovně, že „samotných jedenáct“. Ano, ti kteří Pána Ježíše znali nejdůvěrněji, byli najednou tak nedůvěřiví. Až teprve, když Pán se jim zjevil „u stolu a káral jejich nevěru a tvrdost srdce“… , uvěřili.

Podobně apoštol nemluvil k lidem, kteří by byli naprosto neznalí. Naopak, korintským říká: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte a skrze něž docházíte spásy. Držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.“

A nadarmo by bylo, kdyby z Boží oběti pro nás, z Ježíšova kříže, nebylo nic. Kdyby to Bůh pro svět a pro každého z nás udělal zbytečně. Kdyby jeho milost – protože jen ze své milosti nás tak obdaroval – vyšla naprázdno. Ale to ona nevyšla. „Neuvěřili jste nadarmo!“ Připomíná apoštol. Vzpomeňte si, jak to bylo: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal …“ Na svém vlastním příkladu dokládá, že vzkříšení Pána Ježíše má smysl pro nás, pro naši smrtelnost a pro naše vzkříšení. Co tedy Pavel přijal a co mu tak změnilo život, že se z pronásledovatele církve Kristovy stal jeho apoštolem, nositelem a neúnavným služebníkem? Pokračuje: „Přijal jsem, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté více než pěti stům bratří najednou, Jakubovi, všem apoštolům… Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. … Milostí Boží jsem, to co jsem.“!

Takto se evangelium dostalo k lidem v Korintu a oni na jeho základě uvěřili, že všechno to, co se o velikonocích stalo s Kristem, bylo podle Písem – tedy dávno rozhodnuto z Boží strany a z Boží milosti k jejich záchraně. Všechen ten strach ze smrti, pochybnosti a zmatek o konci lidského života, jak jsme si to popisovali, to bylo pro ně překonanou minulostí. A nyní by se snad k tomu měli vracet? Ne! Apoštol Pavel na svém příkladu názorně vysvětluje, jak Boží milost člověka promění a jak by bylo zničující vracet se ke staré nevěře a odporu vůči Bohu a jeho dílu v Kristu.

Aby toto doložil, napracoval se víc než ostatní apoštolové. To, co mu někteří předhazovali, že se mezi ně dostal neprávem, pokorně přijal a dokonce sám o sobě použil to nepěkné slovo „nedochůdče“, špatně narozené dítě. Tak na sobě názorně ukazoval, jak milost Boží člověka promění. On, pronásledovatel Kristových učedníků, člověk, který ani Ježíše ve skutečnosti neznal a nechodil s ním, jako těch jeho Dvanáct, přece se stal jeho horlivým následovníkem a apoštolem. Není to snad milost, když z takového člověka se stane učitel církve pro celé věky? Zatímco o některých z Dvanácti známe jen jméno a nic víc.

Těch Dvanáct (počítá se tu již s 12. Matějem na místě Jidášově) mělo sice předpoklady získané osobní účastí na Ježíšově působení v Galileji i Judsku, ale v tradici se uchovala dosti nelichotivá informace o tom, že když měl být Pán ukřižován, opustili jej všichni. A po vzkříšení, to už jsme přece zmínili, nevěřili prvním svědkům vzkříšení. Ani Marii Magdalské, ani těm dvěma, co se k nim vzkříšený Pán připojil cestou na venkov. Jen truchlili a plakali. Jako o pohřbu. Jako by Písma nebrali vážně. A svědky také ne. Proč?

Milí přátelé, i pro nás, myslím, bylo potřeba, aby se apoštol hodně napracoval. A chodil a psal do sborů, které založil a vychovával. Na jeho životě vidíme, jak milost Boží obrací naše lidská měřítka a předpoklady. Jaká je to podivuhodná moc, která se Kristovým vzkříšením dala do pohybu a kterou Pavel poznal v setkání se Vzkříšeným (Sk 9, u Damašku) Milost Boží ale nezůstala omezena na toto setkání, nýbrž působila všude tam, kde se Pavel – a všichni ostatní svědkové – „namáhali.“

My často milost Boží chápeme tak, že všechno půjde samo. Ale to je ve skutečnosti projev nedůvěry v moc milosti. Tam, kde o něco usilujeme, na něčem pracujeme, říkáme, že záleží jen na nás. Na moc milosti nedáme. Svoje úsilí napínáme jinam, než k čemu ukazuje Kristovo vzkříšení. Ne tak apoštol Pavel: Pro něj byla milost Boží, se kterou se setkal, podnětem a povzbuzením k houževnaté a namáhavé práci. Teprve při ní poznal, že to, co se děje, co jeho úsilí přináší, by vlastně sama ta práce přinést nemohla. Že v tom a nad tím působí zvláštní moc Boží milosti, která z nepřátel činí přátele, z pronásledovatelů příznivce, ze svárů pokoj.

Ano, v Boží milosti Pavel poznal tu nejsilnější moc na světě: moc, která dokáže proměnit lidské srdce, obrátit člověka. My snad po proměně toužíme – sami v sobě a když se díváme na druhé. Jenže, čím střízlivěji se díváme, tím méně máme důvodů něčemu takovému věřit. Skutečně změnit člověka, učinit z nepřítele přítele, dospět ke smíření, to je těžké, ne-li nemožné. Ale cožpak vzkřísit mrtvého je možné? Cožpak je možné, aby bylo ještě něco dál, když lidské zlo dospěje až ke své nejzazší mezi, až ke kříži a ke smrti? A přece se to děje. Ta moc Kristova vzkříšení, moc Boží milosti působí. Nevyšla naprázdno. Z apoštolského zvěstování uvěřili mnozí. A ti zase zvěstovali … až podnes. A ani naše víra ve vzkříšení Pána Ježíš Krista nebyla nadarmo. I my jsme zapojeni do toho řetězu nositelů evangelia, kteří sami na sobě ukazují, že vzkříšený Pán je uprostřed nás a neopustí nás ani v té poslední hodince. Amen

Modlitba s vyznáním vin:

Pane, ty víš, jak málo stačí a my na tebe zapomínáme, podléháme obavám a beznaději. A necháme se ovládat duchem světa a doby, stáváme zlí a nemilosrdní – jako by Kristus nebyl vzkříšen. Jako by náš křest nebyl vykonán. – Litujeme této své nevěry, nedůvěry k tobě. A prosíme, slituj se nad námi hříšnými! Otevři naše oči, abychom viděli znamení tvého království zde na zemi. Nasyť nás u svého stolu, abychom v nové síle došli až do dobrého konce svých dní.

Všichni, kdo takto vyznáváte a pociťujete touhu po Božím království, proste spolu se mnou: Pane, smiluj se nad námi! Kriste, smiluj se nad námi! Pane, smiluj se nad námi!

Přijměte do svých srdcí slovo milosti: Dokazuje Bůh svou lásku k nám: Když jsme ještě byli hříšní, Kristus zemřel za nás. Když jsme nyní ospravedlněni prolitím jeho krve, spaseni budeme skrze něho. Křtem jsme spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.