1. čtení: Žd 11, 8-16

Základ kázání: Lk 17:1-10 (zvl. 5-6)

⁵ Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ ⁶ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.“

Milé sestry a milí bratři,

je to krátká, stručná prosba: Dej nám více víry! Přidej nám víru.

Jak apoštoly napadlo takhle prosit? Odkud se ta prosba vzala?

Apoštolové slyšeli Ježíšovo kázání a vzali si ho k srdci. Přijali výzvu vést takový život, ve kterém se bude (obrazně řečeno) počítat s odemčenými dveřmi – tedy snutností vyjít ven ze svého pohodlí, přijmout druhého člověka, odpustit, žít společnou nadějí a dělit si o ni. Tak to dělal Kristus, to on ty pomyslné dveře k životu otevíral; dokonce čtvrté evangelium řekne: Ježíš sám se těmi dveřmi k životu stal, aby dal průchod Boží lásce. Apoštolové tomu uvěřili a vzali si to za své.

Jenže vzít si něco za své a umět v tom dobře být a žít, to jsou často dvě různé věci, to myslím známe mnozí v různých rovinách života.

Od srdnatého odhodlání kvelikému zklamání to někdy trvá sotva dvě minuty (nejen na olympiádě), od radosti k slzám umí dovést jedna kousavá poznámka. Dopouštíme se toho, co nás tíží anebo přicházejí životní nesnáze, nemoci, nedostatek, opuštěnost, úbytek sil, nebo ztráty... S napětím sledujeme vojenské manévry, další vojenský konflikt se zdá být na spadnutí… Život tady na zemi umí být naším přičiněním pro přicházející Boží království pořádně zabedněný. Střízlivému pohledu je to zřejmé.

A tak snad není divu, že když Ježíš vyzývá k odpouštění třeba i posedmé tentýž den, zazní tahle prosba apoštolů. Jako by na pozadí byla i naše otázka: copak to jde? Jak se té výzvy k životu po křesťansku chopit a tvrdě nenarazit? Potřebujeme se opřít, zacvaknout jištění, abychom nespadli z výšky na zem, když mluvíme o království nebeském a podobných věcech. A tak se nám jako jištění nabízí možnost přidat se k modlitbě: Pane, přidej nám víru.

Kontextem té modlitby je setkání s vinou, s pohoršením, se vzdáleností od Pána Boha na jedné straně – a poslání křesťana dosvědčovat Boží lásku, být v jejích službách, být věrně na svém místě dokud sám Pán nepřijde. Kontextem té modlitby je zkrátka život, který ani pro křesťana nebo v církvi není bez chyb a bolestí, natož bez hříchů. Tak jak dál?

Dej nám více víry. Ne dej nám lepší morálku, větší armádu, více času, nebo know-how a prostředků… ale: dej nám víru.

Ta je podstatná, ta je nějak řešením, které má naději nás poponést dál ve světě, do kterého patří hřích. Je takříkajíc čertovo kopýtko očekávat nechat se vláčet očekáváním dokonalosti – ať už od sebe nebo od druhých. To je ve své podstatě něco velmi nemilosrdného, protože je to z našich vlastních sil nesplnitelné. Kolikrát se taková očekávání v našich vztazích stávají zdrojem zklamání a hořkosti?

Jistě je důležité pravdivě rozpoznávat, co je dobré a k čemu nás vede Boží Slovo. Jistě je důležité postavit se proti tomu, aby bylo pácháno zlo a zneužívání, jako se tomu děje v totalitních režimech a jako to hrozí konec konců ve všech strukturách, kde jedni nad druhými máme nějakou moc nebo vliv. Běda tomu, skrze přicházejí pokušení (některé překlady mají pohoršení), která odvádějí od Boží lásky.

Ale… vtěch všech situacích je namísto pouhého sudičství nebo nedej Bože vlastní pýchy má být prosba: Pane, dej nám více víry. Dej nám v takových bolestných situacích pravdivě stát, hledat cestu dál. Bez mlžení, zametání pod koberec a přehlížení. Ale taky bez rezignace nebo hořkosti, bez nesmyslných očekávání, že všechno by přece mělo být na tom druhém (nebo na církvi, nebo na společnosti…) dokonalé a není.

Soustředit se na nedostatky a hříchy toho druhého, nebo se utápět v těch vlastních, to se snadno může stát takovými brýlemi nesoucitu. Žít s očekáváním, že se ten druhý/druhá přede mnou musí pořádně snažit, aby mi byl dost dobrý, je jako mít na nose brýle, které rovnou odsuzují; které míchají v nás i kolem nás všechno do beznadějné šedi a zavírají cestu k životu.

Jenomže Bůh brýle nesoucitu nenosí. Ten živý Bůh, jehož jménem jedná Kristus, na nás hledí jinak. Právě Kristus Ježíš nám přece dopřává vidět mnohé ponížené, nemocné a rozbolavěné, o kterých bychom se jinak rozhodně nedoslechli. Dává nám pozat a připustit si jejich nouzi – ale také připustit uzdravení, odpuštění nové začátky z jeho moci a jeho pomocí! Přichází k těm, kdo jsou zasaženi životními okolnostmi i vzdáleností od Pána Boha, tedy hříchem vlastním nebo těch druhých. Boží soucit patří těm, o nichž by možná mnozí z nás byli přesvědčeni, že nezaslouží nic jiného, než trest. Nebo alespoň trestnou lavici… Ale Ježíš obrací jejich život naruby v dobrém slova smyslu. Jde s nimi ke stolu. Zve je i nás…

Co to s námi dělá? Je to nepohodlné? Uvádí nás to do rozpaků? Dojme? Všechno z toho je lepší než lhostejnost. Ke všemu z toho lze přidat prosbu: Dej nám více víry. Přidej nám víru, abychom dokázali vyřešit v sobě naštvání, agresi, pocity, že nám je křivděno, když druhým se také dostává milosrdenství. Přidej nám víru, aby nás dojetí z tvého přijetí vedlo k vlastní otevřenosti a soucitu k druhým.

Nakonec, i pokud zůstáváme lhostejní, je na místě prosit: Dej nám více víry. Dej ať i s námi pohne tvoje láska.

Slyšíme-li Ježíšovu odpověď, tak nám možná docvakne: v té prosbě přece nejde o kvantitu – (jak bychom také chtěli měřit víru? po kýblech? nebo na váze? zas nám „straší v hlavě“ nějaká ta dokonalost?) – nejde o kvantitu, ale o spíš o kvalitu víry.

Odpustit tomu, kdo prosí o odpuštění třeba i po sedmé... Kdo z nás to má? To není vlastnost, ani naše zásluha, dokážeme-li to. To je milost. O takovou víru je třeba prosit a jí se v modlitbách otevírat. Na víře, která bude jako zrnko hořčičné, záleží. U něj totiž nejde o to jak je velké nebo malé – je to doslova drobeček, v celé domácnosti je to úplně nepatrné snítko, natož v globálním měřítku; odvozovat a čekat něco z jeho rozměrů je celkem na první pohled bláhovost… Ale vsadíme-li na něj, připustíme-li, že někde v tom drobku se možná vážně skrývá potenciál a rozhodneme se to zrnko pěstovat, pak se jako zázrakem probouzí síla života.

„Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.“ říká Ježíš. Nevím, že by někdo měl takovou víru, aby jen tak na povel přesazoval stromy. Ale kdo to vlastně kdy zkusil? Říkám to samozřejmě s nadsázkou, ale myslím, že víra „jako zrnko hořčičné“ spočívá v tom, že to člověk alespoň zkusí. Jsme povzbuzováni vyjít, nebo promluvit, oslovit, nebo třeba sázet, přestože se to zdá nemožné anebo naivní a výsledky jsou opravdu velmi nejisté…

Víra jako zrnko hořčičné znamená, že spolu sapoštolem můžeme připustit: „raději se budu chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. 10 Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Kor 12,9-10) anebo „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Fp 4,13) Ne proto, že budu vždycky dokonalá a bez hříchu, půjdu dál, ale ve své slabosti – díky Kristu a díky Duchu svatému, který se umí prodrat třeba i humusem.

Víra jako zrnko hořčičné je Ježíšovou odpovědí na naše volání a prosby, že potřebujeme něco nebo nějak víc, že bychom měli být silnější, dokonalejší, bez hříchu; víra jako zrnko hořčičné je odpovědí i na naše zklamání nebo obavy z toho, že jací mají být a nejsou druzí nebo svět a společnost kolem nás.

Nepotřebujeme víru, abychom všechno ustáli a někdo na nás mohl štípat dříví… potřebujeme víru, v níž si dovolíme tíhu a dřevo, vlastní vinu, nemoci a smrt, přenechat s důvěrou Kristu a s pomocí Ducha svatého se budeme učit žít tady a teď, dobré i zlé. S nadějí, že „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Ř 8,28)