Sk 1:15-26  V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří– bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí– a řekl: Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže,  ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly.  Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole.  Neboť je psáno v Knize žalmů:‚Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlel;‘ a jinde je psáno:‚Jeho pověření ať převezme jiný.‘  Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi,  od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.  Vybrali tedy dva, Josefa, jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje;  24 pak se modlili: Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil,  aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.  Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.

Introit: Hospodine, slyš můj hlas, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: Hledejte mou tvář. Hospodine, tvář tvou hledám. (Ž 27,7.8)

Písně: Ž 34; 675; 508; 423,1-3.4-5

První čtení: Ex 18,13-27

Milí bratři a sestry,

Lukáš uvedl svou druhou knihu vyprávěním o tom, jak Ježíš Kristus pověřil své učedníky svědeckou službou a slíbil jim dar Ducha svatého. V jeho síle se vydají do světa zvěstovat příchod Božího království. Poté Ježíš od svých učedníků odešel k Otci – jak jsme si ve čtvrtek připomínali při svátku Nanebevstoupení Páně. Učedníci zůstali spolu – i s dalšími, kteří znali Pána Ježíše a věřili mu – společně se modlili a tak připravovali na seslání Ducha.

A tu – v „těch dnech“ – podle Lukášovy zprávy – v těch dnech po Velikonocích, kdy se začínají dějiny církve křesťanské; v těch dnech mezi nanebevstoupením Páně a svátkem letnic, – „v těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří“ a začal k nim mluvit: o Jidášovi. – Všechno jiné bychom čekali: Že bude znovu připomínat Ježíšova slova a činy, že bude potěšovat ty, kteří se snad cítili opuštěni po odchodu Ježíšově k Otci, než do jejich srdcí sestoupil Duch svatý, že bude své bratry připravovat na tuto slavnou událost… Ale on začne mluvit o zrádci Jidášovi! A Lukáš to zapíše, a tak máme v první kapitole knihy Skutků apoštolských připomínku hrozného činu a hrozné smrti Jidáše.

Proč o něm učedníci už raději nemlčí? Proč připomínají tu ostudu, tu velikou vinu, tu bolest, která je musela zraňovat? Nebylo by to i z ohledu na Ježíše, na jejich Pána a jeho památku, vhodnější? Vždyť skutečnost, že jeden z jeho nejbližších, z nejužšího kruhu, který kolem sebe shromáždil, byl schopen jej zradit – musela přímo nahrávat jeho nepřátelům! Ti to jistě pokládali za svůj triumf a další důkaz, že Ježíš z Nazareta nebyl žádný Mesiáš.

A navíc – ten, kdo ožehavou otázku Jidášova konce ostatním předkládá, je právě Petr. Ten, který se svým trojím zapřením byl od zrádce nedaleko. Vždyť mohl kdokoli z přítomných vstát a říci: „Ty nejsi o nic lepší! Jsi jako Jidášův bratr – v tom, jak jsi se zachoval vůči svému Pánu, když šlo do tuhého!“ – A ani ostatní učedníci nejsou bez viny. Vzhledem k tomu, jak se po Ježíšově zatčení a při jeho procesu chovali. – Zmiňovat se v tuto chvíli o zrádci mohlo být pro Petra docela nebezpečné a pro ostatní přinejmenším nepříjemné. – Musel pro to tedy mít opravdu vážný důvod!

Nejprve ostatním připomene, čeho se vlastně Jidáš dopustil. V čem spočíval jeho zločin? Petr to říká poměrně střízlivě: „Přivedl na Ježíše stráže.“ Nic víc. Nemluví o odporné zradě, jak od té doby lidé v souvislosti s Jidášovým jménem mluvívají. Ani netvrdí, že byl nástrojem satanovým, i když o tom zmínku v Novém Zákoně najít lze. Skoro jako bychom se měli ptát: co tedy provedl Jidáš tak hrozného? Proč právě on a jenom on skončil špatně, zatímco ostatním se dostalo odpuštění, jak z jejich chování a řeči jednoznačně vyplývá. Vždyť i jiní z učedníků se dopouštěli chyb a Ježíš je musel přísně napomínat. Vzpomeňme na žádost synů Zebedeových, kteří se starali o to, kdo usedne v nebi po Ježíšově pravici. Nebo na nevěřícího Tomáše. A samotnému Petrovi Ježíš řekl: „Odstup, satane!“ – když ho sváděl z cesty kříže a přemlouval ho, ať se jí vyhne.

A na druhou stranu – i Jidáš přece pro Ježíše vše opustil a následoval jej až do posledních chvil – až do poslední večeře v předvečer ukřižování. A když tam Ježíš předpověděl: „Jeden z vás mne zradí“ – všichni učedníci se ptali: „Snad ne já?“ – Každý cítil, že by toho byl schopen, a nikdo předem netipoval na Jidáše.

Ale pak se vše rozhodlo. Když Ježíš nastoupil cestu kříže, všichni byli otřeseni, ale Jidáš jediný se přidal k jeho nepřátelům. Jen on přímo odmítl Mesiáše, který by byl popraven. Takovou cestu, takového Zachránce nesnesl. Byl by ochoten pro Ježíše a jeho program jít do boje – ale přijmout jeho oběť, jeho smrt jako smírčí čin, nechtěl.

Ovšem – zde se musíme ptát: jen Jidáš? Cožpak i mnozí další nepohrdli Ježíšovým křížem? Židé, kteří také čekali jiného Mesiáše, pro které byl a zůstal Ježíš jen člověkem, který se smrtelně rouhal proti Bohu a navíc ohrozil klid a smír s Římem? A nejen Židé – ale od těch časů všichni, kteří jsou sami třeba schopni mnohé obětovat, touží se líbit Bohu, být užiteční lidem – ale nesnesou představu, že by kvůli nim musel Boží Syn být ukřižován. Nepřijmou dar smíření z jeho probodených rukou. Pohrdnou Zachráncem, který se nechal zabít… Tak to rozpoznával a prožíval v dalších letech při svém kázání i apoštol Pavel. Proto psal, že „slovo kříže je pro Řeky bláznovstvím a pro Židy pohoršením“.

Bratři a sestry, tady si musíme poctivě a otevřeně říci, že nebezpečí odmítnutí Ježíše Krista po Jidášově vzoru pro církev teprve začíná a jeho případ je proto naléhavým varováním: Můžeš stát Kristu velice blízko, znát jej, naslouchat jeho slovům, a přece v rozhodující chvíli ti to není nic platné, nepřijmeš-li jej jako toho Ukřižovaného. Pohrdneš-li jeho cestou k záchraně. Odmítneš-li smíření, které nabízí. Petr a ostatní učedníci – s rozpaky a nejistotou, ale přece – se ke Kristu vrátili, odpuštění přijali a posléze se z něj radovali. Proto má Petr odvahu bolavou otázku předložit a jméno zrádného učedníka vyslovit. Ale Jidášův čin dokazuje, že on už z cesty za Ježíšem sešel natrvalo, proto skončil v zoufalství, jako sebevrah. Vina, která z něj nebyla sňata, jej srazila až na dno.

A jeho konec je strašný. Pole, které si koupil, aby se zajistil pro budoucnost – když už nepočítal s Ježíšem , se stalo místem jeho smrti. Oběsil se, zřítil se střemhlav… Tradice prý později připojovala další a další hrozné podrobnosti zrádcovy smrti. A ten pozemek ji dodnes připomíná. Pusté, strašlivé místo.

Ale nenechme se jen fascinovat hrozným osudem nešťastného Jidáše. To bychom si museli myslet, že Kristova oběť nakonec byla zbytečná, že lidská zrada a následný strach a pohrdání všemi kolem, které asi Jidáš musel cítit – že to vše je mocnější než Boží láska. Jakoby to „Krvavé pole“ – Hakeldama – místo pusté a smutné, bylo jediné, které pro dějiny lidstva zůstane u Jeruzaléma připomínáno. Ale je tu ještě jiné místo – stejně hrůzostrašné, a přece při vyslovení jeho jména v nás roste naděje. Toto pusté místo se jmenuje Golgota. A tam se odehrál ten rozhodující zápas. To je místo, které neznamená prohru, ale naplnění odvěké Boží vůle.

Tak to také Lukáš stále zdůrazňuje: „muselo se splnit slovo Písma“. Několikrát v tom krátkém oddílu jsme na to upozorněni: muselo to tak být, Bůh to tak chtěl. Pak tedy však Bůh neprohrál, ale naopak zvítězil. Prosadil, co zamýšlel. Jeho plány došly naplnění.

A co zamýšlí dál? Co je nyní jeho vůle? Jidáš musí být – opět podle Písem – nahrazen. Kruh dvanácti musí být doplněn. Dvanáct učedníků kolem Ježíše zastupovalo od počátku celý Izrael – dvanáct synů Jákobových, dvanáct pokolení Božího lidu. Jim platí Boží zaslíbení – všem. Proto nesmí jedna dvanáctina nyní chybět. Celek musí být doplněn, odpadlík nahrazen. A to právě v tuto chvíli, než bude seslán Duch, než vznikne církev Páně. Později ovšem někteří z dvanácti zemřou a už nahrazeni nebudou, ale v tuto chvíli nesmí chybět ani jeden do plnosti.

Bůh se nenechává odradit lidskou zradou a nevěrou. Najde si náhradu. Vždyť jich tam bylo shromážděno a připraveno kolem sto dvaceti! A dva z nich jsou vybráni – dva svědkové Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Protože to bude jejich úkolem zvěstovat a vyřizovat: „Já jsem u toho byl, já jsem slyšel Pána kázat a viděl ho uzdravovat, já byl při jeho ukřižování, ale také jsem ho viděl vzkříšeného. Na vlastní oči jsem to vše viděl, mohu to dosvědčit a na mé svědectví se pak mohou spolehnout všichni další.“

A tak jsou vybráni dva. Josef a Matěj – a mezi nimi rozhodne Bůh sám. To mu v modlitbě svěří: „Neboť ty, Pane, znáš srdce všech lidí“. Ano, jen Bůh vidí až do srdce, ví, co v každém člověku je. To lidé sami neposoudí. A tak „jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům“. Tak se projevila a prosadila Boží vůle v počátku jeho nového lidu. Byl povolán nový učedník – místo po Jidášovi nezůstalo prázdné.

A v tom lidu, v tomto shromáždění, kdy byl zvolen učedník Matěj, to začíná. Zde poprvé a pak ve Skutcích třicetkrát a v církevních dějinách bezpočtukrát se budou navzájem nazývat bratři a sestry. Začal s tím Petr a je to tak až podnes. Bůh se o to stará. Je to jeho vůle a tato vůle vítězí. I v těch nejtemnějších okamžicích, které ještě mohou na jeho lid přijít, bude On držet vše pevně ve své ruce. Už nikdo nemusí propadnout beznaději a zoufalství. Už nebude přibývat „pustých míst“, takže by se pak země stala opět „nesličnou a pustou“ jako na začátku. Naopak – až „na sám konec země“ dojde zvěst evangelia o Kristově vítězství a celá země pozná Boží vůli. Vůli k záchraně, ke smíření s námi hříšnými, k poznání jeho lásky, která se nejjasněji prokázala na golgotském kříži.

Modlitba: Pane Bože, tys v Kristu vykonal veliké divy. Nic nemůže protrhnout kruh tvých věrných, nic jim nemůže uškodit, aby přišli o tvé spasení. Oslavujeme tě za to a děkujeme, žes nás svou láskou přijal do své péče. Kéž se ti nikdy neztratíme. Amen.