Krásný čin, Mk 14,1-9

Introit: Kristus musel být ve všem jako jeho bratři, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě, a mohl tak smířit hříchy lidu. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky. (Žd 2,17n)

Písně: 102,1–2; děti 422; 221; 523; 426

Čtení: 1Kor 1,18–25

Základ kázání: Mk 14:1-9 Bylo dva dny před velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho. 2 Říkali: „Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“ 3 Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. 4 Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? 5 Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. 6 Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mě dobrý skutek. 7 Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. 8 Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. 9 Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“

Milí bratři a sestry,

co je víc: dobrý skutek nebo krásný čin? Někdy je taková otázka na místě. Rozlišení mezi jedním a druhým může být velmi důležité. Toho jsme svědky v našem oddílu. O to tu půjde i v kázání. Ale nejprve situace:

Blíží se velikonoce. Již „za dva dny“ se vše o Ježíši vyjasní a rozhodne. Ukáže se nezpochybnitelně, co je jeho posláním. Před svátky už je Ježíš v Jeruzalémě. Mnohými radostně přivítán a nedočkavě sledován, kdy se projeví jako skutečný král. Jinými však je již předem odsouzen a zavržen. Představitelé židovského – Ježíšova – národa jsou rozhodnuti odstranit jej, ale bojí se vzbouření davů, kdyby se odvážili jít proti Ježíši při svátečním shromáždění. Zatím o té lsti, která by jim umožnila jej zabít, jen přemýšlejí. Ještě nevědí, jak jim to ulehčí člověk přímo z Ježíšových nejbližších, Jidáš.

Na pozadí této vnější temné scény nám evangelista vylíčí intimní, dojemnou situaci v domě nějakého Šimona Malomocného. (Zvláštní detail, když jinak se o tom Šimonovi a jeho roli nedozvíme vůbec nic.) Na noc chodil Ježíš sem, z Jeruzaléma do Betanie. Tam, mezi přáteli, kde mu nebezpečí nehrozilo, sedávali, nebo tehdy spíš lehávali při stole. Zdánlivě běžné setkání. Ale opravdové dějiny se nepíšou jen v hlavních městech a mezi vládními kabinety. To, co poznamená povelikonoční dějiny církve a celého světa, se začíná již tady, u stolu mezi pár lidmi.

Do domu a přímo k tomu stolu přišla neznámá žena. Před chvílí jsme četli, co Ježíš řekl o jejím činu: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ – Co udělala? Velmi náhle, bez jakékoli předehry přišla k Ježíši a na hlavu mu vylila olej. Takový čin se nedal přehlédnout. Ovšem evangelista předtím pro nás nápadně podrobně popíše, co to bylo za olej. Neobyčejně luxusní parfém! Pravý vzácný olej z nardu v alabastrové lahvičce na jedno použití. Učedníci za okamžik zkušeným odhadem vyčíslí jeho hodnotu: víc než 300 denárů! To znamená obnos, na který by námezdní dělník pracoval 300 dnů v roce. A nebo, z něhož by mohla být jedna rodina téměř rok živa. Svědkové toho činu budou moci o něm vyprávět, až se mozaika velikonočních událostí kolem Ježíše doplní do posledního dílku. Žena urazila hrdlo lahvičky a vylila olej na Ježíšovu hlavu. Místnost se musela okamžitě naplnit krásnou nasládlou vůní. Příhodné pro královskou komnatu, nebo ještě spíš pro uvedení krále na trůn… Ale kupodivu o tom tu nikdo nemluví. A jestli to někoho z nich napadlo – že tu je Ježíš pomazán za krále, cizím slovem za Mesiáše, tak si to jen myslí. Místo ovací se tu totiž ozve úplně jiný tón: lidský hněv.

„Někteří se hněvali…“ Proč? Nestojí jim Ježíš za to? Vždycky budou lidé, kteří přepočítávají každý luxus na peníze a přemýšlejí, co by se za to jinak mohlo pořídit. Zvláště, pokud ten luxus má někdo jiný. A tak tomu bylo i zde. Někteří Ježíšovi učedníci jsou, zdá se, velmi praktičtí lidé. Tak jako dnes mnoho křesťanů je velmi praktických a umějí počítat. Proč by to mělo být špatně? Dnes nám nedá práci se do toho vžít. Dnes není čas na luxus, řeknou také někteří. Je potřeba zajistit základní životní potřeby. Střechu nad hlavou, teplo, vodu, internetové připojení a školu pro děti. Všichni to víte. Mnozí jste účastníky akční skupiny, která skoro denně dává dohromady, co je ještě potřeba pro naše hosty z Ukrajiny. Kdyby tu někdo vylil parfém v hodnotě téměř celoroční mzdy, parfém, který by se mohl snadno zpeněžit, jako to zřejmě tenkrát bylo, tak bychom asi neváhali a řekli: prodejme ho a peníze rozdělme mezi potřebné! To bude ta nejrozumnější investice.

Ale ten parfém patřil nejmenované ženě, ne jim. Objevila se tu, učinila, co chtěla a zmizela. Vyplýtvala marnotratně takovou vzácnost? Ona to jako plýtvání určitě neviděla. Naopak. Chtěla pro Ježíše sudělat něco krásného! Ne praktického. A teď je její čin kritizován. Téměř s opovržením. – Ale Pán Ježíš o něm mluvil jinak. Pochvalně. Téměř oslavně. A ženy se zastal: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek.“ Nebo přesněji: „Vykonala na mně krásný skutek.“

A skutečně, vypadá to, že Ježíš tu jedinkrát, pokud víme, staví dobré skutky pro chudé proti požitku luxusu. A argumentuje tím, že „chudé máte stále kolem sebe…“ To je tedy pravda. Na světě vždycky budou chudí a všelijak ubozí, potřební lidé, kterým můžeme prokazovat pomoc. A máme to dělat! Vždyť i Ježíš to dělal a až dosud učedníkům ukazoval, že Boží náklonnost směřuje silněji k chudým pro jejich bezmoc. Proč tedy najednou ta výjimka? Protože tato chvíle je skutečně výjimečná, jedinečná. Ježíš, ten zastánce chudých, jde na smrt. A jeho smrt je tou největší pomocí, která se v dějinách uskuteční vůči všem chudým na světě. Jeho kříž a hrob tu budou k záchraně celého lidstva! Proto mu učedníci v této cestě nemají bránit. Měli by jej na ní věrně doprovázet a stát při něm ve chvílích nejtěžších. Tento krok pro spásu světa může učinit jen on. Proto mu patří pocta? – Ano, proto mu patří všechna čest i sláva nyní i navěky! Ale Ježíš teď na poctu a slávu nemyslí. Mluví o svém pohřbu, když hájí čin té ženy: „Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“

K tomu se hodí ten pravý vzácný olej z nardu přímo skvěle. Nyní stéká po Ježíšových vlasech a plní prostor rozkošnou vůní, přímo nebeskou! Až Pán spočine v hrobě, již nikdo nepřijde s vonnými mastmi, aby jeho tělo balzamoval, jak se to tehdy patřilo. To až třetího dne brzy ráno pospíší tři ženy, aby to dohonily. Ale pozdě… Hrob již bude prázdný. Jeho tělo skutečně nepodlehne rozkladu. Ne však proto, že bylo balzamováno tehdy dva dny před velikonocemi v Betanii. Ale proto, že Pán bude vzkříšen!

Byl tedy skutek té ženy přece jen zbytečným plýtváním? – Vůbec ne. Vždyť ona to jistě nevěděla, že pomazává Ježíšovo tělo k pohřbu. To až on tak interpretoval, aby učedníci konečně všechno pochopili. Ona to učinila z lásky a úcty k Ježíši. To nejdražší, nejvzácnější, co měla – možná schované na svou svatbu, nevíme – to s rozhodností obětovala jako poctu tomu, v němž přijala svého Pána. A tento krásný čin lásky se stal prorockým: Sám Ježíš v tu chvíli přijme Boží rozhodnutí, že jeho smrt je skutečně to, co po něm nebeský Otec chce. Proto se nebrání takovému pomazání – zde ne za krále, ale za mučedníka, který poslušně půjde a svůj život dá za všechny, které miluje.

A tento čin, pomazání Ježíše k jeho pohřbu, bude součástí zvěstování evangelia po celém světě. „Na její památku.“ Aniž bychom znali její jméno, její názory, její původ, prostě cokoli. Cokoli, co by mohlo z ženy učinit třeba pozdější svatou, strnulou sochu, na kterou bychom měli soustředit svou pozornost. Ne, její památka je jen a jen v tom činu nesmírné lásky a úcty. O tom si máme povídat, kázat, přemýšlet.

A chudí? – Ty máme stále kolem sebe a kdykoli chceme, můžeme jim činit dobře. Vlastně teď o to víc, protože Pán již byl pomazán k pohřbu, ukřižován, umřel, byl pohřben, sestoupil do pekel a vstal z mrtvých! K tomu my již nic nemusíme a nemůžeme přidat. Teď opravdu máme činit dobré skutky chudým, mezi něž on se zařadil, když se nechal okrást o to nejcennější, o život. Za chvíli nepřátelé právě jeho život ohodnotí na pouhých 30 stříbrných.

Ale krása, to nejvzácnější, přece jen patří jen jemu jedinému! Církev to časem pojala svým způsobem – stavbou skvostných chrámů k jeho poctě, nádhernými rouchy služebníků jeho slova a při jeho stole. Stále na tom něco je. To nejlepší patří Bohu! – Ale na to pravděpodobně Pán Ježíš v Betanii nemyslel. Více nás tato událost učí rozumět, že i v sebeobětavější službě, v humanitární pomoci potřebným, se křesťanská víra nevyčerpává. Že je tu ještě něco víc, co k ní patří. Evangelium o Kristu ukřižovaném a vzkříšeném! To stačí nejen na záchranu chudých, ale i na odpuštění hříchů a spásu všech lidí. Proto, jako ta žena, máme přicházet ke stolu Krista-Krále, čerpat u něj víru a naději, odcházet sloužit bližním a zase se k tomu stolu vracet.

Modleme se. Kriste, Králi náš i celého světa, vzdáváme ti čest, poctu i slávu a svou lásku ti obětujeme jako dar nejvzácnější. Amen.