Introit: V Boha, jehož slovo chválím, v Hospodina, jehož slovo chválím, v Boha doufám, nebojím se. (Ž 56, 11.12a) Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mne a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají! (Ž 7,2)

Písně: Ž 72,1–5; 371,1–2; 693; 480,1.4

Čtení: Mk 7,24–30

Kázání: 1Sam 18,6-16.20-30

Milí bratři a sestry,

Saul „byl po všechny dny Davidovým nepřítelem“ (v. 9). Saul a David. Král Hospodinem zavržený a král Hospodinem vyvolený. Už po-dvakrát jsme o setkání těchto dvou mužů slyšeli. Poprvé, jak byl David povolán před Saula, aby mu svou hrou ulevil od tíže opuštěnosti Bohem. Podruhé, jak zachránil Izraele jako pastýř před onou superzbraní Pelištejců, bojovníkem Goliášem. I tady slyšíme o tom, jak David hraje na citeru, aby Saulovi ulevil a jak bojuje proti Pelištejcům. A přece je to jiné. Slyšíme, že Saul se stal Davidovým nepřítelem. Ti dva králové, zavržený a vyvolený, se tu nyní střetávají jako rivalové. Stojí proti sobě. Nebo přesněji: Ten zavržený Saul stojí proti vyvolenému Davidovi. Saul je Davidovým nepřítelem. O tom, jak to nepřátelství rostlo, vyprávějí tři epizody.

První vypráví o Saulově závisti. Vítězství nad Pelištejci, před nimiž se Izraelci třásli a v jejichž područí se už viděli, bylo slavné. Izrael je nevybojoval svými zbraněmi, vedla k němu porážka onoho Goliáše, kterého David skolil nikoli mečem, nýbrž jako pastýř spoléhající na Hospodina. Nicméně se z toho boje izraelská armáda – a v jejímž čele král Saul – vrátila triumfálně. Saul však z toho neměl radost. Zkazilo mu ji to, že zpívající a tančící ženy do triumfu zahrnuly i Davida. Což i jemu – nebo snad právě jemu – patří královský hold? „Od onoho dne hleděl Saul na Davida stále s nedůvěrou.“ Vidí v něm soka, rivala. „Už chybí jen to království.“ Zvláštní věc. Zvláštní přecitlivělost: Saul sám je první, kdo to vycítí a vysloví, že by David mohl být král!

Druhá epizoda vypráví o Saulově zuřivém vzteku a strachu. Na Saule opět přijde jeho deprese z opuštěnosti Bohem a David mu hraje, aby mu pomohl. Jenže Saul má v ruce kopí. David drží citeru, Saul kopí. A ve svém vzteká dá najednou víc na to, co drží v ruce, než co slyší od Davida. A mrštil tím kopím po Davidovi, aby ho „přibodl ke stěně“. Ten pokřivený pohled na Davida ho vede až k takové zuřivosti a takové nepředloženosti! Vždyť se snaží zabít toho, který mu přináší pomoc a úlevu! Vskutku – vztek je špatný rádce.

A vzápětí je řeč o strachu. Avšak kupodivu ne o strachu Davidově. Bylo by docela přirozené, po tom, co po něm král dvakrát mrštil kopí, kdybychom teď slyšeli „a David se začal Saula bát“, začal mít strach o svou kůži. Ale je to naopak. Saul se bojí Davida. Ten král s kopím se bojí Davida s citerou, který proti němu neudělal nic, jen se dvakrát vyhnul jeho smrtící ráně. Bojí se ho, protože vycítil, že s Davidem je Hospodin, zatímco s ním ne. Ale což mu právě to, že s Davidem je Hospodin, nepřinášelo pomoc? Proč se kvůli tomu najednou Davida bojí?

A Saul, i když se mu nepodařilo Davida zabít, přece jen postupuje podle toho, co mu radí jeho vztek a strach: „Odstranil ho ze své blízkosti.“ Poté, co od něj Hospodin odstoupil, odstraňuje ze své blízkosti i toho, který mu Hospodinovu blízkost přece jen přinášel. Přeložil Davida k armádě. Udělal z něj vysokého důstojníka. Ale nijak si tím nepomohl. Jeho obavy z Davida se nezmenšily.

A pak přichází třetí epizoda. Ta vypráví o Saulově intrikaření. Teď nejedná ve vzteku, ale s rozmyslem. Cíl má však stejný: zneškodnit Davida. Chystá mu léčku. Mává Davidovi před nosem vidinou sňatku s královskou dcerou, aby ho tím dostal pod svůj vliv a přiměl ho tak k nebezpečným vojenským akcím. A protože tehdy být vysokou šarží neznamenalo nějaké bezpečné teplé místo v bunkru generálního štábu, nýbrž jít v čele vojska, počítal Saul s tím, že David při tom někde přijde o život. Dobře si to spočítal: „Ať to není moje ruka, která ho zasáhne, nýbrž ruka Pelištejců.“ Můžeme té jeho úvaze rozumět jako vychytralé podlosti – zbaví se Davida a sám bude mít ruce čisté. Ale také tu zaznívá něco jiného: Na co Saul spoléhá? Jeho vlastní ruka ho zradila, tou se přece už pokusil Davida zlikvidovat – a tak teď spoléhá na Pelištejce, na ty pohanské nepřátele svého lidu, že budou úspěšnější?

Nebyli. David se k tomu přimět nechal, ale léčka jej nepolapila. Dokonce přinesl důkaz, že namísto požadovaných 100, pobil a zhanobil dvojnásobný počet Pelištejců. A tak se dostal do královské rodiny. Saul se ho nezbavil, naopak ho tím povznesl a k sobě připoutal. A „bál se Davida ještě víc.“

Dva králové. Hospodinem zavržený a Hospodinem vyvolený. Saul a David. Tak tu stojí proti sobě. Ten zavržený dělá všechno pro to, aby se toho vyvoleného zbavil. Ale marně. Jen tím zvětšuje vlastní trápení – a Davidovi jeho úklady pomáhají na vzestupu. Až nám může být Saula líto. To jeho marné soupeření s Davidem nám připomíná jiné příběhy, které známe. Střetnutí smolaře a miláčka štěstěny. Smolař, který se veze po šikmé ploše a ať udělá cokoli, jen mu to přitíží, jen se svými pokusy zahrabává hloub a hloub. A proti němu miláček štěstěny, který až zázračně uniká všem nástrahám a bez zvláštního přičinění stoupá stále výš. A čím více ho Saul nenávidí, tím více ho ostatní milují. David si získal srdce Saulova lidu i jeho vlastní dcery.

Jenže tady jde o něco jiného. Saul není smolař a David není miláček štěstěny! Tady jde o Hospodinovo vyvolení a zavržení. Saul je Hospodinem zavržený a David je Hospodinem vyvolený. Tragika Saulova nespočívá v tom, že vede boj s nějakým nesmiřitelným osudem. Nýbrž v tom, že vede boj s Hospodinovým vyvolením. A to je něco jiného. Něco vlastně daleko tragičtějšího – ale zároveň daleko nadějnějšího. To pochopíme, podíváme-li se blíž na to, jak je to s Božím zavržením a vyvolením. Jak nám to právě tento konflikt mezi Saulem a Davidem ukazuje.

Vidíme tu, co znamená Boží zavržení. Ano, to nám staví ten oddíl jasně před oči: Hospodin vyvoluje – a také zavrhuje. Snad nám to zní trochu cize. Nejsme, myslím, zvyklí uvažovat o Pánu Bohu jako o tom, který také zavrhuje. Naše představa dobrého Boha je představa Boha, který miluje a pomáhá.

To bezesporu platí. Ale tady se nám připomíná: Bůh je svrchovaně svobodný. On je také soudce. On je ten, který říká ano – ale i ne! Také zavrhuje. A Saul je zavržený král. Ale v tom ještě není jeho tragédie! Jeho tragédie začíná až tam, kde se tomuto Božímu rozhodnutí vzepřel. Tam to s ním začíná ujíždět. Jakkoli to zní podivně: Ne to, že ho Hospodin zavrhl, ale to, že se tomu svému zavržení vzepřel, to ho vede do zkázy. Jen si to uvědomme: Ten Hospodinův vyvolený, ten k němu nepřišel jako nepřítel, nýbrž jemu na pomoc! To on sám, Saul, se stal jeho nepřítelem. On sám přece dělal věci, kvůli nimž se potom Davida bál. Nebojoval proti nepřízni osudu, nýbrž proti Božímu rozhodnutí a věděl o tom. (v. 28)

Řeknete: Ale co měl dělat jiného! Což ho k tomu to Boží zavržení nedohnalo? Měl vůbec na vybranou? Měl. Mohl to také přijmout. Mohl se před tím Hospodinovým rozhodnutím sklonit. Že to není jen prostá teorie, toho nám budiž příkladem ta syrofénická pohanka, o které jsme četli (a někteří jste slyšeli minule kázání). Ta se sklonila před Ježíšovým ponižujícím odmítnutím – a přece se nepustila jeho milosti. Ne, Saul nezápasí proti osudu, v němž by bylo vše předem rozhodnuto. O to tragičtější je jeho cesta ke zkáze!

Ale vidíme tu také, co znamená Boží vyvolení. To, jak to tu Davidovi všecko vychází. Navzdory všem Saulovým úkladům, to je radostné a potěšitelné svědectví o pevnosti a nezvratitelnosti Božího vyvolení. Vidíme tu na Davidovi to, co je potom ještě zřetelněji vidět na Ježíši Kristu. David nebyl vyvolen Saulovi ke škodě a ke zkáze. Ale také žádná zkáza, kterou mu Saul chystá, mu neublíží. Ta Saulova vzpoura proti Davidovu vyvolení je tragická – ale také zbytečná. Čeho chtěl Saul dosáhnout, nedosáhne a nemůže dosáhnout. I to Saulovo zlo musí nakonec Davidovi sloužit k dobrému. Nic nemohlo na tom Božím vyvolení změnit. Saulovi se nepodařilo zbavit se toho, kterého Hospodin vyvolil svému lidu k pomoci a k záchraně. To je dobrá zpráva pro všecky, (nakonec i pro toho Saula, který ji nechce slyšet)! To je to, o čem nás ujišťuje Kristův kříž a vzkříšení. I to zlé, ano to nejhorší, nakonec muselo posloužit k vyvýšení Hospodinova vyvoleného. Toho, který přišel nám k záchraně a ku pomoci.

Modlitba.

Pane Bože, vyznáváme ti, že také někdy propadáme závisti a vzteku, že také umíme s druhými jednat lstivě a podle. Prosíme tě, pro Krista Ježíše, kterého jsi pro nás vyvolil, abys nás toho zbavil svým odpuštěním a dal nám podíl na své milosti. Amen.

Poslání: Ř 8, 28–30