Introit: Hospodine, nakloň ucho, odpověz mi. Spas, můj Bože, svého služebníka, který v tebe doufá. (Ž 86)

Písně ze Svítá: 172; 278; 360; 387

1. čtení: Mt 22,35–40

Kázání: 1Sam 24,1–13

Milí bratři a sestry,

nejprve si musíme shrnout to, co předcházelo: Od té doby, co David porazil toho pelištejského obra Golijáše, se mnoho změnilo. Král Saul, který si ho zprvu zamiloval, začal Davida nenávidět. Začalo mu vadit, že Hospodin, který od něj odstoupil a už s ním nebyl, je zřetelně s Davidem. A místo toho, co by byl rád, že v Davidovi je vlastně Hospodin přece jen i s ním, rozhodl se, že se Davida zbaví. Vymýšlel všelicos a došlo to tak daleko, že David musel před Saulem uprchnout. Teď je tedy na útěku. Skrýval se na rozličných místech, nikde moc dlouho nemohl zůstat. Právě se skrývá kdesi v horách, na nepřístupných vrcholcích u Én-gedí, v jeskyních. A Saul hned, jak mu to dovolily jeho povinnosti, pokračuje v pronásledování Davida.

Tentokrát se na to připravil obzvlášť pečlivě: Sebral oddíl 3000 mužů, vybraných z celého Izraele. Tedy výběr, elita a dosti velké vojsko. S Davidem tam tehdy bylo asi 600 mužů – Saul měl 5x víc.

Našel Saul Davida? – Našel, ale jak!

Chtělo se mu na záchod – a šel náhodou do jeskyně, v níž byli schovaní David a jeho muži. Saul na Davida narazil tak, že mu to jeho vojsko nebylo vůbec k ničemu. Dokonce asi ani sám nebyl ozbrojen. Dřív se tam píše, že se na veřejnosti vždycky ukazoval v plné vojenské parádě, s kopím v ruce. Tady však vůbec není v žádné parádě: patrně si někam zbroj a svůj plášť odložil. Teď je tu opravdu jen jako člověk, docela bezbranný. Takto tedy narazil na Davida, a nebo spíš mu padl do rukou.

Jak tomu rozumějí Davidovi muži?

„To není jen tak! To ti Saula sám Hospodin vydal do rukou. To je Boží řízení. To sám Pán Bůh chce, abys se Saulem mohl naložit, jak se ti zlíbí.“

Zní to velmi zbožně, viďte. Ti muži myslí na Pána Boha. Dokonce Davidovi připomínají nějaké Boží slovo, které mu tohle zaslibovalo. O žádném takovém Božím zaslíbení se tam dřív nic nepíše, ale třeba ti muži to Boží slovo vyčetli z události samotné. Vždyť to opravdu vypadá jako Boží způsob: Saul sem přitáhne s velkým vojskem – a ono je nakonec k ničemu, upadne Davidovi do rukou nikoli v boji, ale pro velmi lidskou potřebu. Pán Bůh přece rád takto jedná a lidem připomíná, že jejich armády a vychytralost a to všechno, čím tady harašíme a jedni druhé zastrašujeme, je nakonec k ničemu.

Měli ti muži pravdu? Vydal opravdu Hospodin Saula Davidovi do rukou? Nu, vypadá to, že ano!

Jenomže: oni si mysleli, že v tom je také jasný Boží pokyn, co má David se Saulem udělat. Že to je logické. Říkali sice „Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí“ (dobré v tvých očích), ale mysleli tím, že bude dobré Saula se zbavit. Využít té jedinečné, Bohem poskytnuté, příležitosti a zbavit se tohoto strašného nepřítele, který je neúprosně pronásleduje a chce je zničit!

Ale co David? Považoval on tohle za dobré? – Ne! Co udělal?

Připlížil se k Saulovi s mečem, ale namísto, co by ho zabil, jen mu tajně odřízl cíp pláště – položený někde poblíž. Co myslíte, co bylo nebezpečnější? Kdyby Saula zabil – a nebo to, co udělal?

Asi to, co udělal. Vždyť to znamenalo, že nechal jít svého nepřítele, takže to ohrožení pokračovalo dál! Nechal, aby se Saul vrátil ke svým 3000 mužům, kde bude mít znovu tu obrovskou přesilu! David se rozhodl pro těžkou věc.

Jak to vysvětlil? (Svým mužům, kteří se asi už už chtěli na Saula sami vrhnout.)

„Je to přece Hospodinův pomazaný!“ Je přece král, kterého si Pán Bůh kdysi vybral.

No ale přece: kdysi. Vždyť David je také „Hospodinův pomazaný“! Vždyť Saula již Hospodin zavrhl – a Davida si vybral! To ano, to asi David také ví. Jenže: nechce se do toho Pánu Bohu plést. Nechce si sám brát na starost to, co je jen Boží věc. Nechce se stát Boží trestající rukou – ponechává to Pánu Bohu. A nedá se k tomu svést ani tou situací, která skoro vypadala jako Boží pokyn, aby na Saulovi ten trest vykonal. (Vždyť mu ho Hospodin vydal do rukou!) Ne, David trvá na tom, co je jasné a potvrzené: Saul je Hospodinův pomazaný. Ať soudí a trestá sám Hospodin.

Tady vidíme, jak se David liší od těch všech falešných vůdců a spasitelů, kteří se objevovali a objevují a kteří o sobě prohlašují, že mají přímé Boží pověření – a skoro vždy to je i pověření trestat Boží odpůrce, vykonávat Boží soud. To David ne – a v tom je podobný Pánu Ježíši Kristu, tomu Božímu Pomazanému, který právě také nepřišel vykonávat Boží trest a pomstu na Božích nepřátelích.

David to všecko na Saula teď volá a zvedá přitom nad hlavu cíp jeho královského pláště: „Říkali, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil. Na svého pána nevztáhnu ruku … Ať Hospodin přihlédne a rozhodne můj spor a svým rozsudkem mě vysvobodí z tvých rukou.“

Riskoval hodně – ale dokázal tím Saulovi, že proti němu nestojí jako nepřítel. Využil to, že mu Hospodin vydal Saula do rukou jinak, než se to zdálo samozřejmé. Využil to k tomu, aby Saulovi prokázal dobré.

Co na to Saul?

Rozplakal se. (Podruhé je tu ve svém obyčejném lidství, které prosvítá za krunýřem královské a vojenské vznešenosti.)

Najednou mu jdou přes rty slova, která se zdála vyloučená. Uznává svou vinu. Uznává Davida za krále. Ne že by ho to dosud nenapadlo, ale dosud ho to spíš hnalo proti Davidovi, chtěl tomu zabránit, to Boží rozhodnutí, které tušil, zvrátit. Ale teď: teď to uznává jako dobré! A podřizuje se tomu.

A má k Davidovi zvláštní prosbu. (Podobně jako již dřív jeho Syn Jónatan.) Chce záruku, jako přísahu, že on ani jeho potomci nebudou vyloučeni z lidu, kterému David bude kralovat. Ví, že na to nemá právo. Ale velmi o to stojí. Ví, že je to jedinečné. Poznal jedinečnou dobrotu tohoto Božího vyvoleného: „Kdypak někdo najde svého nepřítele a nechá ho odejít v dobrém?“

Můžeme tedy povědět, že se David zbavil svého nepřítele? Ano! Saul už není jeho nepřítel. Zvláštní konec. Oba se vrátili tam, odkud přišli. A tak není ještě jasné, jak to bude dál. Žádný jednoduchý happy end! Možná, že mnoha lidem ještě není zřejmé, že se něco změnilo, že nevědí, jak se zlomilo Saulovo nepřátelství. My to ale víme.

Modleme se: Pane, prosíme, i nás nech odejít v dobrém a pro Ježíše Krista tvého milovaného Syna, který se za nás obětoval, přijímej nás stále jako jeho přátele. Amen.