Introit: Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. … Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. (Ž 46)

Písně: 189; děti 607,1–3; 495,1–3; 682; 579; 419

Čtení: Ř 3,21–28

Milí bratři a sestry,

o čem je tento příběh? Český ekumenický překlad nadepsal „Uzdravení ochrnutého.“ Právě tak by však mohl být nazván „O odpuštění hříchů.“ Jenomže to se nám možná trochu nezdá, protože Ježíš tu odpouští nějakému člověku hříchy, ale ten člověk se ho o to ani trochu neprosí! Přítomné teology navíc zlobí samotný fakt, že odpuštění Ježíš slibuje. Podle nich na to nemá právo. Na první poslech to celé může znít jako nedorozumění.

Podívejme se na celou událost znovu a postupně:

Ježíš se opět vrátil do městečka Kafarnaum na břehu Galilejského moře. Je doma, asi na bytě u svých přátel, učedníků Šimona Petra a Ondřeje. Netrvalo dlouho a tento dům, spíš asi domek, naplnilo množství lidí, kteří přišli kvůli Ježíši. A on k nim mluvil o Božím království. To byla jeho hlavní zvěst. O tom, jak Bůh obnoví svou vládu. Káže, když tu je uprostřed vyrušen: Čtyři lidé se snaží proniknout k Ježíši, což snadné není, protože dav, lačný ho slyšet, se tlačí i venku přede dveřmi. Nikdo by se tam už nevmáčknul. Natož čtyři lidé s nosítky a ležícím člověkem na nich. Ale přece si cestu najdou. Střecha domu je plochá a zvenku na ni vedou schody. To bylo obvyklé. Proto dům obejdou, vystoupí nahoru, odstraní mazaninu a rákos ze střechy a vzniklým otvorem spustí jednoduše nosítka i se svým ochrnutým přítelem přímo k Ježíšovým nohám. Sami mohou zeshora s očekáváním sledovat, co Ježíš udělá. Je zjevné, že by měl pomoci postiženému, který za ním sám přijít nemohl.

Ve vzduchu visí napětí. „Ježíši, jsi ten, který může pomoci? Zvěstuješ Boží království. Ale jsi ten, který je také přináší? Skrze kterého království přichází?“

Přítomní znalci Zákona by si mohli vzpomenout na Izajášovo prorocké zaslíbení, které mluví o veliké Boží pomoci ve chvíli Jeho příchodu. To by se teď hodilo. Takhle to tam stojí: „Řekněte nerozhodným srdcím: Buďte rozhodní a nebojte se! Hle váš Bůh přichází s pomstou! Bůh, který odplácí, vás přijde spasit. Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchým. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen …“ (Iz 35,4–6)

Je Ježíš tím, s nímž se tato nová doba blíží? Uskutečňuje? Přichází s ním Bůh a jeho osvobodivá, uzdravující moc? Může to Ježíš zařídit a ochrnutého uzdravit? Vždycky byli nějací lidé vybavení léčitelskou mocí, ale Boží království, které všechny osvobodí, s nimi dosud ještě nepřišlo. Snad to byly jen jeho záblesky. Jak Boží království přijde a podle čeho se to pozná?

Všechny oči v tom domku byly na Ježíše upřeny. Děravou střechou padá světlo na něho a na toho ochrnutého u jeho nohou. Ten však nepromluví ani slovo. Neslyšíme, že by o něco prosil. Nevíme proč. Ježíš rozpoznal něco jiného: Vidí velikou důvěru čtyř přátel ochrnutého; až dětskou oddanou víru. A na ni odpovídá slovem určeným ovšem ochrnutému: „Mé dítě (synu), odpouštějí se ti hříchy!“

Co, prosím? Přátelé postiženého jistě doufali v uzdravení. Ale Ježíš slibuje odpuštění. Kdy se člověku dostává odpuštění? To vědí všichni: Když prosí, lituje a vyznává své viny před Bohem a jeho prosí o odpuštění. Nic z toho ochrnutý nedělá a přece mu Ježíš slibuje odpuštění hříchů. Ten nemocný se neprovinil vůči Ježíši. Ale Ježíš mu zvěstuje odpuštění na místě Božím. Tak odpovídá na důvěru jeho přátel vůči své osobě. – To je nemožné! Nemožné to musí připadat zákoníkům i ostatním lidem, kteří toho jsou svědky. Patrně nad tím kroutí hlavami a žasnou nad Ježíšem. Kdo to je? Jak to může činit? Vždyť zasahuje do Boží pravomoci! Četli jsme, že si zákoníci v srdci říkali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“

Kdo je Ježíš? Jestliže slibuje odpuštění hříchů, tak tím říká: Jsem tím, komu Bůh dal moc hříchy odpouštět! To je Ježíšova mesiášská služba. Tak lidem vysvětloval, proč přišel: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale proto, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45)

Zatím ochrnutý stále leží na lehátku. Nehybný, jako kus dřeva. Leží tam a my nečteme ani slovo o tom, jak reagoval na slíbené odpuštění hříchů. Slib: „Můj synu, odpouštějí se ti hříchy!“ tu visí nehybně ve vzduchu. Zřejmě vypravěči vůbec nezáleží na tom, jak se ochrnutý zachoval. Pro něho je důležitý nyní jen ten, který slib vyslovil: Ježíš. Je důležité, aby všichni viděli, že on skutečně má tu moc. Důležité je, jak nesmírné bohatství Boží milosti s Ježíšem přišlo na svět.

Je tomu přece tak: Spolu s odpuštěním hříchů přichází sám Bůh a dává odpuštění jako závdavek, jako podnět k tomu, aby se člověk obrátil, mohl litovat a začít znovu. Boží milost, kterou Ježíš přinesl, se nedá vtěsnat do schematu toho typu: Dostaneš ji, když uděláš to a to. Boží milost potřebuje jen to, aby se spojila s Ježíšem. O to zde neusiloval ten ochrnutý, ale jeho přátelé tím, že projevili tak velikou důvěru k Ježíši. Všechny evangelijní zprávy krouží kolem této nezměrné Boží milosti ve spojení s Ježíšem. A když tomu tak je, i my bychom se o to měli zajímat a využívat každou příležitost být blízko Ježíši, protože v něm i nám budou hříchy odpuštěny a budeme uvolněni z jejich pout k dobrému životu. K činění dobrého – jako to dělali ti čtyři přátelé ochrnutého. Nejde o náboženský život, abychom se zabývali nadpřirozenými věcmi; ve víře jde o vztah, kterým jsme přitahováni k Ježíši. Jen když se setkáme s jeho velikou dobrotou, tak sami začneme po dobrém životě a dobrých činech toužit. Pokud však budeme druhým přát a projevovat zlo a Bohu dlužit své srdce, budeme tak ničit život jak svůj, tak těch druhých. Ale Bůh nám přece daroval v Ježíši své milosrdenství a k dobrému nás osvobodil!

Nyní se vraťme ještě k odporu zákoníků vůči Ježíši: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Na tom je ještě zřetelněji vidět, kdo je Ježíš a jaký úkol mu Bůh dal. Jeho otázku: „Jak to že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, anebo říci: Vstaň, vezmi své lože a chod?“ – tuto otázku bychom snad chtěli zodpovědět: „Ježíši, přirozeně je lehčí odpustit ochrnutému hříchy než jej uzdravit.“

Tím však se vyjevuje, jak na tom jsme. Kdyby bylo tak lehké odpustit a tak lehké vytvořit pokoj, tak už bychom de facto žili v ráji. Ale tak tomu není. Ještě jednou odkažme na ten verš u Marka, který je v 10. kapitole a dnešní zvěst dobře pointuje: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale proto, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Je tu jeho oběť, nutná k tomu, aby byl člověk, já a ty, vysvobozen ze svého otroctví. Tímto zotročením člověka je jeho nesmířenost s Bohem a lidmi, jeho nepokoj; to člověka obírá o pravý domov, to jej honí sem a tam a působí neutišitelný hlad po životě a neomezenosti. To ho ničí, až na to často zajde. Na tuto lidskou hlubokou bídu Bůh odpověděl tím, že v Ježíši daroval své nezměrné milosrdenství. Na začátku Markova spisu si tohle máme zapamatovat.

A tak je uzdravení ochrnutého znamením Boží moci, kterou Bůh dal Ježíši – moci k odpouštění hříchů a k vytvoření pokoje. Uzdravení ochrnutého, který vstal, vzal své lože a odešel, je podobenstvím pro vysvobození, které Bůh projevil v Ježíšově slovu: „Mé dítě, odpouštějí se ti hříchy!“ Amen.

Vyznání vin

Povzbuzeni evangeliem o nezměrném Božím milosrdenství a odpuštění, vyjádřeme nyní každý za sebe, že svůj život obracíme k Pánu Ježíši Kristu, který nám svým křížem přinesl vykoupení z hříchů a odpovězme na tyto otázky:

1. Vyznáváš, že jsi hříšný člověk a že nejsi před Boží tváří o nic lepší než druzí lidé? Přiznáváš, že spolu s nimi neseš vinu za bídu světa? / Jestliže tomu tak je, odpověz: Vyznávám.

2. Věříš, že Ježíš Kristus, syn Boží, vedl svůj zápas s mocnostmi zla a svůj život položil i pro tebe? / Jestliže ano, odpověz: Věřím.

3. Odpouštíš všem, kdo se proti tobě provinili? / Jsi-li ochoten odpustit, vyznej: Odpouštím.

Přijměte slovo potěšení: Hospodin odpouští tobě všechny nepravosti, uzdravuje všechny nemoci tvé, vysvobozuje od zahynutí život tvůj. Amen.

Svou víru vyznejme společně slovy Apoštolského vyznání.

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých,

odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.