Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost. (Ž 98,1a.2b)

Písně: 205; Ž 107,1–6; 349,1–5; 632

Čtení: Iz 55,1–5

Milí bratři a sestry,

„Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.“ – To je potřetí. Ale tentokrát ne v Jeruzalémě, nýbrž v Galileji, odkud asi většina jeho učedníků pocházela. A znovu, jako již dvakrát, nás bude zajímat, jak jej poznali. Jak, podle čeho, lze poznat totožnost vzkříšeného Pána.

Evangelista Jan popisuje celý děj dost dramaticky. Skoro každý detail tu má nějaký význam. Ani je všechny při jednom čtení a kázání nedokážeme promyslet. Jen souhrnem připomenu: Máme tu scénu u jezera, či moře Tiberiadského ještě za tmy. Jsou tu učedníci – rybáři, ale jen sedm. Za svítání stál na břehu Ježíš, ale nepoznán. Přiznávají, že noční lov se jim nevydařil. Na Ježíšův pokyn zázračný úlovek 153 ryb. Ježíš je poznán jako Pán jen učedníkem, který ví, že je milován. Petr se vrhá do vody. Na břehu připravená snídaně. Silák Petr vytáhne plnou síť sám na břeh a síť se neprotrhne. Ježíšovo pozvání všech učedníků na snídani. Všichni již věděli, že je to Pán. On sám jim dával chléb i rybu. A nakonec opět zpráva, že to bylo již potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém vzkříšení.

CÍRKEV JE NA LODI

Skupinka učedníků – ne všichni – jsou pospolu. To už tu bylo, že. Ze strachu spolu za zavřenými dveřmi v Jeruzalémě. Je nynější situace lepší? Nezdá se, že by na té loďce pluli jako Ježíšovi vyslanci dál do světa vyřizovat evangelium. Že by čerpali z darů Ducha svatého, kterého jim Ježíš dal. Jsou sice spolu, ale proto, že se starají o svou obživu. Už není neděle a učedníci se vrátili ke své rybářské živnosti. Ke všednodennosti. Tak jako my, když nám skonči neděle a přijde pondělí. Někdy si říkáme: Možná by naše společenství bylo spontánnější a vřelejší, kdybychom i ve všední dny byli spolu a třeba i spolu na něčem pracovali. „I my půjdeme s tebou“ – rozumí se do práce, lovit ryby. Tak reagovali ostatní na Petrovo rozhodnutí. Plaví se tedy spolu, ale nevypadá to, že by jejich úmysl – takto si obstarat obživu, být z čeho živi tímto způsobem, byl nějak skvělý. Nemluví však o tom, dokud se jich někdo nezeptá. „Děti/Hoši, nemáte něco k jídlu?“ – Někdo na břehu na ně volá. Přichází svítání a ten neznámý jako by posvítil do jejich práce a společného úsilí o přežití. Velmi pochopitelnou otázkou – mají-li něco k jídlu, když celou noc chytají ryby – je však přivádí do úzkých. Jsou nuceni říct, jak se jim dařilo: „Nemáme.“ Teprve ta otázka přivede učedníky-rybáře, upachtěné pracovníky z noční směny, aby se zastavili a přiznali si, jak na tom jsou: „Nic nemáme.“ Dřeli jsme se, ale nemáme, nejen co nabídnout druhému, ani sami pro sebe nemáme nic.

NEÚSPĚCH A ZÁZRAČNÝ ÚLOVEK

Je to poznání výrazem rezignace? Znal snad takovou situaci v církvi už evangelista Jan? Tak brzy? Že si křesťané připadali udření a přitom bez výsledků, bezradní co dál, neužiteční a navíc ohrožení? Takhle si to nepředstavovali. Tady nepomohou jen strategické plány, když je potřeba udržet se naživu. Ačkoli dělali co mohli a dělali na tom spolu. A přece to nestačilo. – „Beze mne nemůžete učinit nic.“(15,5) Řekl jim kdysi Ježíš, když je zval, aby zůstali při něm stále, podobně jako ratolesti při vinném kmeni. Nevzpomněli si na to. To však neznamená jejich konec. Pán přichází a ujímá se iniciativy sám.

„Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ – A v té kritické chvíli, toho si všimněme, oni ho poslechli! „Hodili síť a nemohli ji utáhnout pro množství ryb!“ Ani teď si na nic nevzpomenou? Nezažili někdy podobnou událost? Na stejném místě? Když s Ježíšem u Tiberiadského jezera měli před sebou zástupy hladových posluchačů a sami se o ně nedokázali postarat. (J 6) Tehdy to málo, co mezi sebou sebrali, dali do jeho rukou – pět chlebů a dvě ryby – a z toho mála najednou byl dostatek jídla pro pět tisíc lidí! Je jejich malověrnost, či rezignace jen problémem lidské slabé paměti? A nebo to spíš byla smrt jejich Mistra, ty strašné události v Jeruzalémě, kdy on skončil na kříži, tím, co je teď vede k tomu, že se musejí spoléhat jen sami na sebe? Že mají Pána za mrtvého, neschopného pomoci? Ještě se jich pár drží pospolu, ale k ničemu to samo o sobě není. Kdo další by se nadchnul pro život v takové církvi? Copak tohle je nějaká církev? Ví se o nich, že se starají jen o to, jak vyžít a přežít. Akorát tak při plavbě mohou ztroskotat. – Těžko by k nim někdo chtěl nastoupit.

Takto si to jejich vyznání: „Nemáme – nic,“ překládáme i do své současné církevní plavby. Ale u toho rozhodně nemůžeme skončit. Vždyť jsme řekli, že Pán je tu nenechal samotné. Vydal se za nimi a z pevného břehu svým pouhým slovem obstaral mnohem víc, než by doufali, že sami uloví.

Na ten zázračný úlovek však odpověděli různě. – Zase, i to známe. Pán nám dá své požehnání. Dá poznat svou milost a lásku. A my? Jeden se raduje. Jiný se však lekne.

SETKÁNÍ JAKO STUDENÁ SPRCHA?

„To je Pán!“ – Hned, když se síť naplnila, až ji nemohli utáhnout, poznal jeden z nich Ježíše. Pán, který s láskou přijímá jejich nezdary, neposmívá se jejich pachtění a místo toho pomáhá. „To je Pán!“ Lásku poznává ten, který věděl o lásce, jako o tom nejvýraznějším, co Pán Ježíš s sebou nesl, co rozdával, k čemu vedl. „Milovaný učedník.“ Vzkříšeného poznal podle láskyplné péče a podle mocného slova. – Jeho vyznání Ježíše jako Boha, který za námi přišel, však může vyvolat i jinou, zvláštní odpověď. Vidíme ji na Petrovi. Reaguje okamžitě. Jakmile to uslyšel, přehodil si plášť a vrhl se do moře. Tak je to tam doslova. (ČEP zde podává svůj výklad „a brodil se …“, ne však přesný překlad.) Petr připomíná prchajícího Jonáše. Skrývá se před Hospodinem, prchá před ním. Jenomže na rozdíl od Jonáše, Šimon Petr neutekl daleko. Vlastně zřejmě zpoza lodi všechno sledoval. Svou nahotu sice pláštěm zakryl, ale svůj hřích ne. Jak by on mohl Pánu na oči! Zase je tu strach? Jako za zavřenými dveřmi v Jeruzalémě? Ale to byl strach z nepřátel kvůli tomu, že učedníci patřili k Ježíši. Tentokrát je to spíš stud za to, co člověk, Petr, udělal. Že Pána třikrát zapřel. Tehdy, na dvoře velekněze, když se ohříval u ohně. Kdyby to zůstalo na Petrovi, možná by ze svého úkrytu vůbec nevyšel.

Iniciativu však i nyní, když učedníci přivezli loď ke břehu, má znovu Ježíš. Světla přibývá a dál se všechno projasňuje. Ukazuje se, že cílem jejich plavby byl On! Čeká na ně. Připravený přijmout je se vším všudy. S jejich strachem, pachtěním za živobytím, s jejich snahou zůstat pospolu. I s jejich proviněním. To všechno má u něho místo. Je na ně připravený. Vzkříšený má Boží moc překonat odpuštěním to, co jej přivedlo na kříž – lidský hřích.

POZVÁNÍ KE STOLU

„Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.“ Zde, u Ježíše je odpověď na otázku: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ – Mají něco z toho, co nalovili, přinést. Petr se najednou vynoří a plnou síť, s kterou se namáhali všichni, nadlidskou silou táhne sám. Jemu se horlivost nikdy upřít nedala. V žádném smyslu. Ale je tu! Pozvání k Ježíšovu stolu přijímá i on. Nyní už všichni vědí a nepotřebují se ho ptát: „Kdo jsi?“ „Věděli, že je to Pán!“

A v tu chvíli – není to tam napsáno – ale můžeme tomu tak jistě rozumět, v té chvíli je tu shromážděna Boží církev. Pán je opět uprostřed nich a oni se nechají pozvat k jeho stolu. Nalovené ryby v této chvíli nejsou potřeba. Protože Pán a Bůh hostí své děti. Všechno k tomu připravil. Rozlamuje chléb a rozdává ze svého. Tak jako už to s ním zažili. Tak, jako i my jsme to už s ním zažili. Ale potřebujeme, jako ti učedníci po Velikonocích, aby stále znovu přicházel. Znovu a znovu obnovoval naši víru, naši důvěru, že zdrojem k životu je On. A naopak: Bez něho – i když my jsme pospolu – nejsme církví, nemáme z čeho žít a pak také nemáme z čeho dávat. Ať má církev jakoukoli podobu – dvanáct, nebo jen sedm, či tolik, kolik nás je tu dnes; ať je v kostele, za zavřenými dveřmi, nebo putuje po zemi, či se plaví po moři – nic nebrání, aby si ji Vzkříšený našel a oslovil. On plní svůj slib: „Nezanechám vás samotné!“ Jen na jeho Slovo můžeme podobně jako kdysi ti rybáři, s lehkým srdcem opustit své „nádobíčko“ a vydat se za ním.

Modleme se. Pane náš, Ježíši Kriste, Synu Boží, odpusť nám, prosíme, že někdy chceme budovat církev sami a vlastně tě k tomu nepotřebujeme. Z tvého slova poznáváme velikou moc, kterou tvoříš všechno nové – naši víru i svou církev tak, aby ve světě obstála a tvou spásu nesla lidem. Amen.