„Kde je Ábel, bratr tvůj?“ Gn 4,1-16

Gn 4,1-16 … a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu

Introit: Hospodin je Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. (Jon 4, 2)

Písně: 33, 1–2; s dětmi 330; 577,1; 525,1–2; 426

  1. čtení: Mt 5,1–12

Gn 4,1-16 … a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu

a budiž hned na začátku řečeno, milí bratři a sestry, že tahle Bludná země Nód nemá budoucnost. Tudy – po Kainových trasách pýchy a sebe střednosti – Hospodin nepovede cestu záchrany člověka. Přes uprchlé bratrovrahy, kteří si budovali města a zakládali slavné rody – tak jako nějakou dobu Kain – přes tuto linii cesta spásy nepovede. S Kainovci se už nepočítá. Hospodin si vyvolí svůj lid jinak a jinde. Nepřestane naslouchat těm, jejichž prolitá krev křičí ze země. Hospodin nepřestává s láskou myslet na Ábela a jemu podobné – chudé, plačící, tiché, milosrdné, hladovějící a žíznící po spravedlnosti … Ty, kteří tak jako Ábel ani nepřišli ke slovu. Ani se nestačili vyjádřit, co by chtěli oni. Dříve, než se stačili projevit, tak je někdo umlčel, zotročil, zadupal do země, prolil jejich krev. Ábel se objevil na světě jen jaksi mimoděk vedle vítaného staršího bratra a dědice. Sám nepromluví. Jen jeho jméno mluví za něj: Ábel: mlhovina, opar, pomíjivý. Dlouho tu stejně nebude, tak co s ním … „Muže jsem získala od Hospodina!“ raduje se Eva, když se svým mužem vítají Kaina na svět. Zemědělec má nárok na zvláštní postavení. Bude nás jednou všechny živit! Získá půdu, země mu bude patřit! Ten druhý, přišel už jen tak mimochodem. Zbude na něj drobný dobytek. Ať mu tedy hledá pastvu a stará se. Ábel bude pastýřem.

Takové a podobné rozdělení rolí jistě známe i ze svých rodin, rodů, dějin národa. Ano i těm velkým zemím a národům jsou připisovány role, které ostatní bez řečí berou. Kudy však vede cesta Boží?

Bůh si vyvoluje to, co je slabé, v očích světa nevýznamné. To se bude potvrzovat téměř na každé stránce Bible. A nepřestane hledat krev každého Ábela a slyšet jeho nářek ze země nasáklé krví. Až tam totiž rychle pokračoval pád člověka, který začal svévolí v zahradě Eden. Máme to vědět. Proto to izraelský vypravěč napsal kdysi v Babyloně, kam byli ze své země vyhnáni. – Psal o počátcích lidského rodu a jeho odpadnutí od Hospodina proto, aby Boží lid zmoudřel a už se nenechal unášet hněvem a propadat se do zla až tam, kde by i to poslední dobré, co mu zbylo, rozbil, zničil. Kde by přestal mluvit se svým Stvořitelem, tak jako se to stalo Kainovi, když šel od Hospodina, kterému přinesl svůj dar. Musí nás to zarazit, že hned na cestě z bohoslužeb Kaina přepadl strašlivý hněv. Na koho se hněval? Na Hospodina a na svého bratra Ábela, protože Bůh zjevně nevyhověl představě, kterou si o něm udělal Kain a kterou, jak si myslel, musí Bůh splňovat. Hospodin však je ve své lásce neúplatný a nedá se zmanipulovat ani silnými a perspektivními prvorozenci. „I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar. Na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. I rozlítil se Kain velice a jeho tvář spadla.“ (Podle přesnějšího překladu prof. M. Prudkého, v. 5)

Není možné mít Boha na své straně a přitom nemilovat bratra. Pak ani ten sebevzácnější dar Hospodina neohromí, když jej dává dárce, jehož srdce mu není oddané a je namísto toho plné podezřívavosti a nepřejícnosti vůči bratrovi. Kupodivu to tak však bývá, že ten, kdo má všechno, není spokojen a nepokoj jej stále žene, aby srovnával: Jestlipak můj bratr nezačíná mít něco navíc? A jestlipak není z nějakého důvodu oblíbenější? Jestlipak jej Bůh nemá raději? – Tato pokřivenost a zahleděnost do sebe sama dostoupila jednoho dne vrcholu a Kain již nebyl schopen cesty zpět.

Ovšem Hospodin bojuje o srdce Kainovo do poslední chvíle. A varuje jej před neštěstím, kterému se on hrne vstříc: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ – O to tu šlo. Kain svým ambiciózním a veledůležitým dílem na zemi, když z ní v potu tváře dobýval chléb – přece nekonal dobro. A když nebylo po jeho, tvář mu „spadla“ a on přestal s Bohem komunikovat. Přestal se modlit. Přestal hledět na Ábela jako na svého bratra.

A tam, kde se odvrátil od Boha a svého bratra, se dobře zalíbilo hříchu. Jako šelma číhá na prahu, kudy by se dostal při první příležitosti dovnitř a ovládl pole. Před katastrofou, která se tím blíží, chce Hospodin Kaina uchránit: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (v. 7) To je, milí bratři a sestry, temná, ale i nadějná pravda, kterou Písmo svaté odhaluje. „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“

Po nedávném setkání s hadem – ztělesněným pokušením a zlem v jednom, nyní je tu hřích znovu. Jako nějaká šelma dychtí po člověku. Jeho jediným zájmem je postavit se mezi člověka a Boha, mezi člověka a jeho bratra. A to se mu daří. Pokaždé, když člověk na Boží slovo nedá a dá místo hříchu. Až dosud tu ovšem byla i možnost a naděje, že člověk odmítne a na stranu zla se nepřidá. Namísto zlého bude konat dobré, jak si přeje Stvořitel. „Ty máš nad hříchem vládnout!“ Nejsme tedy bezmocní v rukou zla, když si na nás přijde. Nechme se tím povzbudit. Hřích není osud, který na nás padne, ať chceme nebo nechceme. My hřích musíme chtít, aby se do nás a mezi nás dostal a zabydlel se. Kain však mohl hřích od svých dveří vyhnat.

Ale nevyhnal. Víc než na hlas Boží, dal na přitažlivost zla a násilí. Velmi věcně tu pisatel navázal: „Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.“ – Ano, je tam jistá zámlka, že se snad dělo něco mezi tím. Není to však podstatné, když se Kain rozhodl svého bratra zabít. První vraždou na zemi je bratrovražda. Ten, kdo je člověku nejblíž, je v největším ohrožení, že se namísto přítele stane konkurentem. Namísto spolupracovníka na pozemském díle rivalem. Právě před bratrem nebo sestrou obludně vyvstává každý můj mindrák, moje slabost či závislost – když vidím jako v zrcadle, čím se od něj liším. Proto právě tento vztah je v celých dějinách lidstva tím nejohroženějším. Ze stejných rodičů, z vůle našeho Boha narození a přece tak často nesnášenliví. A zase, ať už to aplikujeme na nejmenší rodinu nebo na dva příbuzné, či na bratrské národy.

Tím to ovšem nekončí. Kain se musí ze svého zločinu zodpovídat. Bůh jej nutí odpovědět na otázku. Podobně se již ptal jeho rodičů v zahradě: „Člověče, kde jsi?“ – A oni se skryli. Dnes oslovuje Kaina: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ A tu je ta pohoršlivá, ale stále tak častá odpověď: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ – Člověk, který aspiroval na vševědoucnost, tohle neví! Tu základní otázku, „Kde je tvůj bratr?“ není schopen zodpovědět. Není ochoten. V tom je Kainovo a všech Kainů neštěstí a rozsudek, který tím nad sebou vynášejí. Ten nezájem o bratra. Závist, která jej přivedla až k vraždě. Ta necitlivost a neúcta k jeho životu a svébytnosti, jakou i jemu daroval Stvořitel. – „Cos to učinil!“ Myslím, že máme za tím výkřikem slyšet Boží zklamání nad člověkem i Boží bolest nad smrtí jeho dítěte i nad aktem vraždy. Bůh sám trpí spolu se zavražděným. Ovšem i spolu s vrahem. „Jímá jej lítost nad každým zlem.“ Náš Bůh, dosvědčený v Písmech, se se zlem nechce smířit. Nikdy si nezvyknul na to, že v člověku vítězí nenávist nad láskou. Nevěra nad vírou. Kdyby si na to zvyknul, byl by to náš konec! Proto od samého začátku, když Kain chtěl udělat všemu konec a uznat nad sebou nepřemožitelnou moc hříchu, Hospodin na to nepřistupuje. Hřích – násilná smrt bratra, zločin vraždy na zemi nikdy nebude z Boží strany legitimní. Pro žádného člověka, i kdyby to byl prezident velmoci a nebo poslední dělník na stavbě.

Ani teď tu Hospodin neskončil. Jej, na rozdíl od lidí, velikost zločinu nijak neovlivní. Nenechá se vrahem přivést k nějakému zvláštnímu zacházení. Zajímavé, že čím větší zločinec, tím více si to o sobě myslí! „Tahle moje vina je největší! Ta už je neodpustitelná, neodčinitelná!“ Chlubí se stále, i když jde o bratrovraždu. Být psancem a štvancem za trest přijímá dokonce s jakousi pýchou, protože to bude zase on, Kain, kvůli komu se bude vraždit dál. A má pravdu. Na vraždu se váže zase další vraždění, protože pomsta mezi lidmi rozpoutává vždy nekonečné odplácení – za jednoho hned sedm a za sedm ještě víc, bez konce …

Tomuto prokletí však Hospodin staví do cesty překážku. Dává znamení, pro které nikdo nebude smět Kaina zabít. Toto Boží znamení jediné má moc rozetnout ten nekonečný řetězec zla na zemi. Skoro hned, když otevřeme Bibli, tohle se dozvídáme: Náš Bůh se staví do cesty zlu a smrti. A vždy bude slyšet hlas prolité krve zavražděných bratrů, jakkoli byli nenápadní, jen jako vánek se mihli světem. Před Hospodinem však jsou jedineční, drazí, a stojí mu za to, aby před ně na ochranu postavil to, co je mu nejdražší; znamení svého jednorozeného Syna; jeho kříž.

Modleme se.

Hospodine, pro svého obětovaného nevinného Syna Ježíše, přijímáš milostivě každého člověka – každého hříšníka, menšího i většího – a nabízíš veliké odpuštění všem, kteří tě prosí a tebe milují. Patří ti za to všechna čest i sláva nyní, i na věky. Amen.

Píseň: Nevinnost přemilá, 525,1–2