Život na Boží slovo, 1. Královská 17,17-24

Introit: I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ (Gn 2,7)

Písně: 628; (děti: 421); 186; 549; 425

Čtení: L 7, 11–17

Základ kázání: 1.Král 17,17-24

Milí bratři a sestry,

snad si vzpomenete na toho „muže Božího,“ na Elijáše, o kterém již víme, že v době hladu mu Hospodin připravil útočiště u pohanské vdovy a jejího syna, které kvůli tomuto proroku zaopatřoval potravou, takže bylo dost pro všechny tři. Je to pro nás dnes zvláštní čtení. Musíme si pomoct dalšími souvislostmi. Například tím, že je zřejmé, že Hospodin si takto hlídá svého služebníka pro nějaký další velký úkol. Pro úkol, který dalece přesáhne zájem o jednu domácnost a tři hladové krky. Dále, že v Elijášově poslušné službě je vidět směr, který nás neomylně vede k Ježíši. Oba příběhy – ze starého i nového Zákona – o vzkříšení jediného dítěte své matky a navíc v pohanském prostředí, jsou si nápadně podobné. Ten Elijášův s Ježíšovým.

Sidónská vdova měla mimořádnou příležitost poznat, kdo je ten izraelský Hospodin. Srovnat si svou dosavadní víru s tou, kterou projevoval její host, muž Boží, Elijáš. A my, posluchači tohoto příběhu máme zase příležitost na této dramatické události poznat o něco víc, jaký je Bůh, kterého nám pak ještě víc přiblížil jeho Syn, Ježíš. Všechno, i ty kulisy, ten kraj, pomáhají, abychom pochopili víc. Když už, tak už. Jestli někde byl kraj propadlý baalovskému náboženství, pak to bylo tady, v Sidónu; ve vlasti pohanské královny Jezábel, o které ještě uslyšíme. Zdejší obyvatelka, ona vdova, již poznala, že Elijášův Bůh – Bůh sousedního národa Izraelského, je mocnější než její Baal. Byl to izraelský Bůh, který nejdřív nedovolil Baalovi, bohu přírodních a plodivých sil, aby vydal vláhu a úrodu. Ignoroval Baale, když poslal několikaleté sucho nejen na provinilý Izrael, ale i na jejich sousedy. Ale potom tentýž Hospodin, Bůh Elijášův, zachránil ji a jejího syna před jistou smrtí hladem. Mouky a oleje v jejím domě neubývalo, takže byl živ služebník Hospodinův i ona se synem, píše se v předchozím oddílu. Měla tedy již zkušenost, že Hospodin není bohem smrti vyhladověním, nýbrž i bohem nasycení. Když chce, dává „chléb každodenní“. Tento takřka luxus mohl vdově připomínat to, co dobře znala a čemu věřila v baalovském náboženství. Je snad tento Elijášův bůh nakonec také bohem blahobytu a pohodlí? – Nebylo by divu. Copak si každý člověk na dostatek nezvykne velmi rychle a nezačne také rychle věřit, že v jeho případě je to tak správné, vlastně jedině možné? Bez ohledu na to, co se děje kolem … ať si je třeba hladomor nebo válka? „Mě si Bůh vybral a tak to má být.“ Nepoznáváme se v tom snad, alespoň někdy?

Jde to tak, tato nekomplikovaná víra, dál a dál, dokud se něco nestane. A zde se mělo stát, to už je z příběhu jasné. Autor zčista jasna napíše: „Syn té paní domu onemocněl, přitížilo se mu, ba již přestal dýchat.“ Strašná rána! Co teď? V podobných situacích se člověk vždycky ptá „proč?“. Proč se to stalo? Zrovna můj syn! Kdo za to může? A tato zoufalá matka měla viníka hned po ruce. – Prorok Elijáš! „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?“

Ještě včera to chápala tak, že muž Boží jí do domu přinesl požehnání. Ale teď toho lituje a nechce už s ním mít nic společného. A tedy ani s jeho bohem, s Hospodinem ne. Kdyby se jen bývala držela svého baalovského náboženství! Jakže to předtím říkala? „Najíme se a zemřeme.“ Neměla Elijášovi dávat své poslední jídlo. Pro sebe a svého syna si je měla nechat. Sníst to a pak už jen zemřít! Nemusela by se dočkat této hořké chvíle, že teď ona je tu, ale její syn zemřel. Nedává jí to smysl. A nám, přiznejme si, bez dalšího také ne.

A nebo přece? Je to trest? „Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synovi přivodil smrt?!“ – To by byla přece možnost, jak to vysvětlit. Někdy lidem stačí, když se v jejich neštěstí jen objeví kněz nebo farář a hned je jim to nepříjemné. „To on mi bude připomínat, že se mnou není všechno v pořádku, že jsem sobec, že jsem neodpustil, nerozdělil se… a teď jsem za to trestán.“ Je pokaždé služebník Boží takovým špatným svědomím společnosti? Někdy se lidé začnou takto, jako ta vdova, ježit, nebo pak hned ospravedlňovat, ještě dřív než farář něco řekne. To však není pokání. Spíš spravedlivé rozhořčení nad nelítostným mechanismem, který tu měl muž Boží, na Boží popud rozpohybovat. Mechanismus trestání za hříchy, padni, komu padni. A nezáleží na tom, že to postihne ty nejubožejší: vdovu se synem, jedinou nadějí na vlastní zajištěnou budoucnost. A ona, blázen!, si ho ještě vzala do domu. „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží?!“ – Není tomu tak v našich podobných situacích? „Proč se o nás církev ještě zajímá, posílá sborové dopisy, zve k bohoslužbám, když nás Bůh tolik zklamal! Když jsme mu naletěli, že snad je milostivý! Moje situace žádné milosti neodpovídá, spíš je to ono trestání!“

A Elijáš? – Nebrání se, ani Hospodina nehájí. Jako by i jemu to, co se stalo, vzalo řeč. Jenom: „dej mi svého syna“, bere jej z matčina klína a odnáší na své lůžko v pokojíku na střeše. A tam, kde jemu samotnému Hospodin našel útulek před pronásledováním a hladem, položí mrtvého syna své hostitelky. Elijáš je teď na straně té vdovy. To je jasné. „Bože, dívej se na toto mrtvé dítě!“, vyjadřuje jeho čin. „O tohle jsem neprosil!“

A my to máme vidět a číst a zkusit rozumět. Elijáš, muž Boží, je připraven se s Hospodinem přít, vyhádat si na něm vysvětlení. „Proč, když sám jsem zachráněn, mělo zemřít toto jediné vdovino dítě?“ Elijáš se až dosud přesvědčoval, že spolu s ním byla i tato žena uchráněna před hladem a suchem. Ale jaký to mělo smysl, když to dopadá takto? A copak už neplatí jeden z nejznámějších Mojžíšových zákonů, že „Hospodin zjednává právo sirotku a vdově?!“ (Dt 10,18) „Můj Bože!“, hádá se Elijáš. Zajímavé je, že podobnými slovy jako ta vdova na něho, on také deleguje odpovědnost výš, na Hospodina: „ …způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt?“ Ale i toto je modlitba. Modlitba, která se z vyčítání přehoupne v prosbu: „Ať se, prosím, vrátí do tohoto dítěte život!“

Právě kvůli této modlitbě, kvůli této prosbě, se to všechno stalo. Boží služebník Elijáš musí zakusit, že Hospodin čeká na naši prosbu. Že on nepracuje jako nějaký trestající stroj, který jen číhá, až mu jeho služebník ukáže na nějakou lidskou nepravost. On s lítostí i s nadějí neustále čeká a neuráží se nad výčitkami zoufalých žen a mužů. Jenom ať jsou ty výčitky a prosby adresovány jemu. Ať je valíme na něho! Věříme-li, že on jediný může člověku z prachu země vdechnout v jeho chřípí život“ (Gn 2,7), pak má smysl prosit jen jeho o pomoc, o život.

„Hospodin Elijášův hlas vyslyšel, do dítěte se vrátil život a ožilo.“ Pro muže Božího je to další zkušenost s Hospodinem. Nová výzbroj do zápasu, který pro svůj lid povede s baalovským náboženstvím. Teď ví, že jeho Bůh může a chce udělat víc, než zaopatřovat stravou. Na Boží slovo bude nejen vláha, ale i život sám. Na důkaz, že Bůh slyší, může on, Elijáš teď vrátit živého syna do vdoviny náruče. Jen o to Boží slovo musí někdo stát. To je výzva v každé době. Alespoň jeden. Elijáš poznal, že i kdyby zbyl v Izraeli docela sám, musí být připraven volat a prosit Hospodina tak, jako to udělal právě před chvílí. Může prosit s nadějí na nový život církve, která umírá, dodýchává v nejohavnějším modlářství, v baalismu a sobectví. Proto se muž Boží bude dál starat, aby to s církví nemuselo dojít až k smrti. Sobě i všem dává najevo, že on slouží Hospodinu a směruje všechno – svou práci i rodinu a zájmy k němu. Kdo chce zůstat na Baalově straně, vystačí si s filosofií „najím se a zemřu“. Víc se nedá čekat. A ty dvě strany, vlastně jediné dvě, jiná už na světě není, buď Baal nebo Hospodin, ty dvě strany nejsou ohraničeny státními hranicemi. Šťastná matka, vdova v pohanské Sareptě u Sidónu, to nakonec vyznala přesnými slovy: „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé.“ Boží životadárný dech dostávají a poznávají i pohané. Hospodin sytí a oživuje nejen ty, kteří ho znají a mají znát, ale i ty druhé v zemi Baalově.

Od časů Elijáše se tento příběh v Božím lidu uchoval a předával jako první zpráva o tom, že náš Bůh může křísit mrtvé. A že již nyní nás volá k životu tam, na druhé straně baalismu, k životu v oddanosti a poslušnosti Bohu, v lásce a službě. Držme se toho štědře nabízeného života a nehazardujme s ním. Od dob Elijáše Bůh udělal všechno pro to, abychom věděli o jeho drahocennosti. Amen.

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, tebe chceme následovat k životu, tebe prosit o život, s tebou i život v lásce rozdávat. Prosíme, veď nás a drž nás při sobě, ať ve své službě obstojíme. Amen.

Píseň: 549 Buď tobě sláva