Zázračné nasycení

Introit: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. (J 6,51)

Písně: 246; (děti 599); 608; 28; 82

Čtení: Čtení: Ex 16, 11–18. 35

Základ kázání: J 6, 1-15

Introit: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. (J 6,51)

Milí bratři a sestry,
tato událost zázračného nasycení se udála krátce před židovskými velikonocemi. Tedy před svátky, při kterých si židé připomínají to veliké a jedinečné vysvobození z egyptského otroctví. A kdy my křesťané slavíme veliké tajemství Boží záchrany, které se stalo v Ježíšově kříži a vzkříšení.
Evangelistu Janovi záleželo na tom, aby také pověděl, kde se to odehrálo: „Ježíš odešel na druhý břeh Tiberiadského moře v Galileji.“ Je to na druhém břehu. Za mořem. Za vodou. A Ježíš tam neodešel sám, nýbrž následoval ho veliký zástup. Trochu to připomíná staré velikonoční vyprávění o tom, jak Izrael veden Mojžíšem přešel na druhý břeh Rákosového moře.
Jsou tedy na druhém břehu. Voda odděluje zástupy od míst, odkud za Ježíšem přišli, odkud ho následovali. Odděluje je od jejich domovů, od jejich postelí a zásob, od toho, co znali a co jim skýtalo nějakou jistotu. Byli tam zvyklí, ale patrně ne spokojení: vždyť odtamtud Ježíše následovali na druhý břeh, za tu vodu, která je teď od domovů dělí. Možná je spíš vedla tíseň a úzkost života, která se dotýká i nás, i když máme teplé postele, střechu nad hlavou, plnou ledničku a dobré zaměstnání. A nezapomeňme, oni „viděli znamení, která Ježíš činil na nemocných“! Tady se naše cesta protíná s tím evangelijním příběhem. Nejen v tom, že i nás sužují různé nemoci a strach z nemocí. Ale i v tom, že my jsme také vyšli za Ježíšem ze svých domovů, teplých postelí, od spižíren a bankovních kont alespoň teď v neděli, na chvíli. A také v našem životě byla přece voda, která nás dělí od toho, co bylo dřív, když jsme ještě byli sami svoji a sami pro sebe. Voda křtu. Ono se vám to mnohdy tak nezdá a neuvědomujeme si to. Ale je to tak, dejme si to povědět: křest znamená takové oddělení (byť to bylo jen pár kapek vody na hlavu). Jsme také za vodou, na druhém břehu u Ježíše – to si máme připomenout, když jsme, poslušni křestního svědectví, i teď ze svých domovů přišli sem, abychom slyšeli Ježíšovo evangelium.

Jak to tady, na druhém břehu, u Ježíše vypadá? Nejdřív čteme, že „Ježíš vystoupil na horu a posadil se“. To je zřetelná pozice učitele. Hned bychom si vzpomněli na jiný oddíl od Matouše: kázání na hoře. Kázání. Však i my do kostela chodíme hlavně na kázání – abychom něco slyšeli, snad nějaké zajímavé poučení či pokyn pro život. Avšak Ježíš se tu k nějakému vyučování vůbec nedostane. Nebo že by tím, co dělá, také kázal (vyučoval), ale jinak, než jsme zvyklí a než bychom čekali?
„Když se rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ Ježíš se dívá a vidí. On se na lidi, i na nás, dívá očima Božího milosrdenství a tak dobře vidí lidskou potřebu a nouzi. Co s těmito lidmi teď bude? Oni opustili své domovy a své zásoby, aby přišli k Ježíšovi, ale co dál? Co s nimi bude? Ježíš dobře vidí, co potřebují. Na druhém břehu u Ježíše to není žádný duchovní spolek, kde by si hráli na to, že jídlo už vlastně nepotřebují, když přece jde hlavně o vyšší, duchovní věci!
Ježíš to sám vysloví, dřív než někomu začne kručet v břiše a než začnou reptat, jako na poušti reptal kdysi Izrael. Zeptá se Filipa: „Kde nakoupíme chleba…?“ Má nám být jasné, že Ježíš se Filipa neptá proto, že by si sám nevěděl rady. Vždyť evangelista vysvětluje, že „… sám věděl, co chce učinit.“ Ta otázka a to, jak na ni Filip odpoví, není důležitá pro Ježíše, ale pro Filipa. Ježíš mu připomíná, jak je třeba se ptát. A je to zkouška cvičící Filipa i nás v problematice, v níž se vždycky znovu necháme chytit do pasti. Stejně jako Filip.
Podobné nedorozumění tu bylo také například, když se Ježíš ptal nemocného, „chceš být zdráv?“ A on začal vysvětlovat, proč nemůže být uzdraven. Tady se ptá: „Kde nakoupíme chleba?“ a Filip odpovídá, jako by se byl Ježíš ptal „za co?“ „Ani za 200 denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Jinak řečeno: na pohoštění tolika lidí nemáme! Tak to vidí Filip a tak to vidíme, přiznejme si, i my. Důležitá otázka je: „za co“. Otázka nasycení je otázka ekonomická. Bude-li dost peněz, bude problém vyřešen. Ale Ježíš se přece ptal jinak. Ne „za kolik? Ale „odkud“? 

A pak už činí, „co měl v úmyslu učinit“ (v.6). Přikázal, ať se všichni posadí. Přitom vychází najevo další pozoruhodný detail, který ukazuje, jak to vypadá na tom druhém břehu u Ježíše: „Na tom místě bylo mnoho trávy“. To nám, pro které je louka něco naprosto běžného, nepřipadá nijak zvláštní. Ale ten, kdo zná tamní krajinu – a kdo zná vyprávění o vyvedení z Egypta, v němž na Izraelce za vodou čekala poušť, si jistě všimne, že toto místo u Ježíše je zvláštní: místo travnaté. Nikoli poušť, nýbrž pastvina. Jakoby sem ozvěnou zaznívala slova žalmu 23. o dobrém pastýři, s nímž „nebudu míti nedostatku – na pastvách zelených pase mne.“
A opravdu: neměli nedostatku. „Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdával sedícím, stejně i ryby – kolik kdo chtěl“. To, na co by ani 200 denárů nestačilo, jim Ježíš dal. Ano, zázrak! Zázrak, který nám odhaluje, zřetelně staví před oči, jak je důležitá ta otázka, kterou klade Ježíš: „Odkud?“ Odkud přijde pokrm? Pět chlebů a dvě ryby je směšně málo pro 5000 mužů (ženy a děti nepočítaje). A přece, z Ježíšových rukou je toho dost pro všechny. Dosyta! A ještě zbude. Ano, je to zázrak. Je to znamení, že se tu děje něco, co běžně ve světě nepotkáme.

Ale to neznamená, že by to bylo něco neskutečného. A nebo něco, co snad platilo tehdy, ale dnes už ne, takže bychom se zase museli vrátit k tomu Filipovu „za kolik?“ Smíme věřit a spoléhat se, že Ježíšovy ruce tuto podivuhodnou, zázračnou moc mají i dnes. Vždyť přece dobře víme: to „za kolik?“ není tak všemocné, jak se nám zdá. To je zkušenost, kterou lidé dělají stále znovu: tam, kde se otázka lidské nouze, třeba právě otázka hladu, řeší pouze jako otázka ekonomická, bývá to jako začarované: pořád vychází, že peněz není dost. Ale když se ke slovu dostane Ježíš, skutečně on, tam se najednou i z mála stává hodně, najdou se zdroje, které jsme přehlíželi a nebo jimi pohrdali. Ano, tam se dějí zázraky. A platí to i obráceně: tam, kde lidé trpí hlady, může jít o projev špatné ekonomiky, ale sotva kdy jen toho. Také to bývá projev toho, že tam přichází Ježíš zkrátka, že ho tam nepouštíme ke slovu a na otázky, které nám klade, si odpovídáme po svém.
A ještě jedné věci si všimněme. Těch dvanáct košů, které učedníci naplnili, když Ježíš přikázal posbírat, co zbylo, může znamenat ledacos, ale docela prostě a zřetelně nám to připomíná: z toho, co Ježíš dává, přebývá pro druhé. To je zvláštní povaha darů, které on dává. To je zvláštní povaha věcí, když je přijímáme z jeho rukou: nikdy to nedostáváme jen pro sebe, vždycky něco přebývá, a to ne prostě jako nadbytek, kterým by se dalo plýtvat. Přebývá to pro druhé. A my máme sbírat!

A pak přichází ten zvláštní závěr: Ježíš musí před těmi zástupy prchnout. Zdá se, že to, co od něj přijali, pochopili špatně. Ježíš viděl, „že se ho chtějí mocnit, aby ho provolali králem.“ Zvláštní obrat. Chtějí se ho zmocnit. Toho, z jehož rukou právě byli nasyceni, chtějí nyní uchopit do svých rukou. Jakoby věděli, co je třeba udělat. Ovšem, oni to teď myslí dobře: chtějí ho za krále. To je přece pocta. Docela jim rozumíme – kdo by nechtěl za krále toho, kdo umí z mála nasytit mnohé? Vědí, kde ho chtějí mít. Ale Ježíš jim uniká. Odchází opět na horu, tentokrát „zcela sám“. Najednou tam není nikdo, kdo by naslouchal jeho učení – vždyť mají jasno, vědí, kde ho chtějí mít. A tak se uzavírají před tím, co on jim chce dát.
Velikonoce se blíží a zástupy se brzy mění v masu, odkud je slyšet křik: „Pryč s ním! Ukřižuj!“ Příliš tomu nerozumíme, ale týká se nás to také. V lidské společnosti se dav mnohokrát a snadno nechá manipulovat. Sápe se rukama po Bohu, když jim plní přání, ale stejně vehementně jej zavrhují, když není po jejich. Je to vlastně stále totéž. Ježíš však není hříčkou v lidských rukou. Chová se svrchovaně – ať už jako pastýř a hostitel hladových – tak ale i jako ten, který jde na horu a nese svůj kříž a činí to podle vůle svého nebeského Otce. Ne podle zvůle lidské. Proto zůstává Pánem i tehdy: Větší pomoc shůry nám totiž nemohl poskytnout, než tu, že se do lidských rukou vydal. Jako chléb, který se za nás vydává a sytí nás tak k životu věčnému. Kdyby bylo po našem, čekala by nás jen věčná nouze. Ale není tomu tak. Amen.

Pane Ježíši Kriste, ty ses pro nás vydal a nám se podáváš. Jako dobrý pastýř, který víc miluje své ovce než sám sebe, jako dveře, jimiž nám otevíráš přístup k Bohu, jako spolehlivá cesta, která vede k cíli, jako světlo v temnotách, jako pokrm k životu věčnému. Pane vyznáváme ti, že my často neumíme a nechceme přijímat, jak ty sám dáváš. Prosíme tě, uč nás to. Amen.