Vzdávám čest svému Otci

Introit: Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem. Tys přece moje záštita.

(Ž 43,1n)

Písně: 628; (děti 693); 162; 514,1–3.6; 425

Čtení: Mi 6,1-8

Základ kázání: J 8, 46-59

Milí bratři a sestry,

podivný rozhovor, že? Ano, řekli bychom, až zmatený, těžko se v něm vyznáme, těžko odhadneme hned na první pohled, o co tam jde. A přihlédneme-li blíže, dokonce se zdá, že ten zmatek působí Ježíš! Neodpovídá přímo na otázky svých protivníků, takže docela i chápeme jejich rostoucí podrážděnost. A ovšem i Ježíšova slova jsou stále ostřejší. A s postupem té hádky se to vzájemné nedorozumění jen zvětšuje, jako by se rozšiřovala propast mezi oběma stranami, takže nakonec ta slovní potyčka málem přejde v popravu! To vyústění, i Ježíšova slova v rozhovoru, nás upozorňuje, že tu od začátku jde o hodně. Že jde o život a o smrt.

A když my ta slova dnes slyšíme, tak to znamená, že jde o nás, o náš život a o naši smrt. Nám se tu Ježíš staví do cesty a na nás svým slovem dotírá! Nemůžeme se postavit na místo nějaké třetí strany, která třeba dychtivě naslouchá, ale právě jen tomu sporu naslouchá. Obávám se, že v tomto sporu není neutrální půda, z níž bychom mohli Ježíše jen sledovat. Musíme se postavit na jednu stranu. Porozumění souvisí s rozhodnutím.

A přitom, není možné ve víře jít cestou přesvědčování. Víra logicky vzato není přesvědčení, že v Ježíši k nám přišel Bůh sám. Po přečtení oddílu z evangelia vidíme, že dokonce ani Ježíš sám nebyl sto argumentačně přesvědčit ty, kteří jej dosud jako Boha nepoznali, o tom, že on Bůh je.

O co tu jde? Pojďme od začátku:

Ježíš má být usvědčen jako hříšník a lhář. Ano, on je na té lavici obžalovaných a je souzen svým lidem, těmi k nimž byl jako zachránce poslán. Naprosté nedorozumění: Lidé v kostele kupí argumenty proti Bohu. – Tento, kterého jsi nám poslal nám nestačí. Nelíbí se nám. – Co se vlastně nelíbí? – Nelíbí se jim, jakého Boha jim Ježíš ukazuje. De facto, nelíbí se jim, jaký Bůh skutečně je. Lidé si raději nechají své představy o Bohu, o náboženství i o sobě. Nutí svého Boha, aby jim potvrzoval, jak jsou dobří, jak dělají správně. Nutí jej, aby jim dával záruky toho typu, že jako Abrahamovi potomci již mají vystaráno, již mají pravdu v kapse. A tohle Ježíš nesplňuje. Proto na něho útočí: Rouháš se! Jsi Samařan – tedy kacíř! Jsi posedlý – ve spolku s ďáblem! Co ze sebe děláš?

Divíme se tomu? Neznáme ze své zkušenosti takový odpor vůči Ježíši? Nepříčilo se nám někdy v kostele slyšet o tom, jak Ježíš zahrnoval milosrdenstvím darebáky? Jak stoloval s asociály? Jak kritizoval představitele církve? Nechtěli bychom se o to někdy pohádat, že Bůh se nám představuje takový, jako je Ježíš? Netrváme na tom, že náš Bůh je přece jen jiný? Jaký? – Především spravedlivý podle naší spravedlnosti. Vedle toho všemohoucí, aby zasahoval i tam, kde je podle zákonitostí nemožné něco změnit. A pak také milující a schvalující především mě a životní styl, jaký vedu já. Ale tohle nám Ježíš nabourává. Nabourával to i tehdejším svým současníkům a bude to nabourávat všem lidským generacím. Proč?

Protože Bůh je opravdu jiný a není samozřejmé, že si s ním rozumíme. Nemáme to nějak přirozeně v sobě. To by byl omyl. Nás vede láska k sobě, ne k Bohu. Naše myšlení i řeč jsou lidské, to znamená poznamenané hříchem, vzpourou proti Bohu. A Bohu samotnému na tom záleží, abychom opustili ty své představy a přijali jej takového jaký je. Kdo je z Boha, slyší Boží řeč, říká Ježíš. Jen tak nám může být pomoženo. Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. Nabízí nám pomoc, jak z toho ven. Ale nemůže to být jinak, než že nás nejdřív zneklidní, vyruší. Ruší naše staré náboženství, které si zakládalo na falešných pravdách. Ruší nás v zaběhaném myšlení. Jeho slovo však je pravda a je v něm život.

Ti, kdo to slyšeli, však nepochopili. Mysleli, že Ježíš hledá svou slávu. Že po nich chce, aby ho uznali za významnějšího než byl praotec Abraham. – Jak by mohl Abraham znát Ježíše? Vždyť Ježíši ještě není ani padesát, tak co nás bude poučovat? Jak on může slibovat nesmrtelnost, když i takoví velikáni jako byl Abraham a proroci, zemřeli? (v.53) – Ale Ježíš nemluví o nesmrtelnosti. On říká, že zachovávání jeho slova má v sobě život, že přemáhá smrt. – Smrt tu je a přichází na nás, stejně jako přišla na Abrahama, ale nyní je tu někdo, kdo ji přemáhá a nedovoluje jí panovat navěky. Abraham se zaradoval, když poznal, jaký je Bůh. Že v jeho slovu je život. I tam, kde po lidsku vládne již jen smrt a tma, Bůh dává život a světlo. A tím je jeho syn Ježíš. On má v sobě život a světlo. Proto každý, kdo v něm Boha pozná, musí se radovat, že se toho dne dočkal. V něm se setkáváme s Bohem, který nás ve smrti nechce nechat. On jediný, který se smrti vyhnout mohl, nám z ní může pomoci. Protože on se jí nevyhnul, ale vzal ji na sebe. Jeho jediného nebylo možno usvědčit z hříchu – a přece, on jediný hřích na sebe vzal. Byl to však hřích tohoto světa. Byly to naše hříchy, za které visel na kříži. A tam také nechal Otce, aby se ukázala jeho sláva. Jen Bohu chtěl vzdát čest a vzdal mu ji, když nechal cele na Bohu, co se stane dál.

O tom se však nemůžeme přesvědčit ve sporu. O to se nelze hádat. To jde jen přijmout na tom místě, kde se to naplnilo, kde Ježíš svému Otci vzdal čest a tak byl sám oslaven. Na kříži. Tam se to stalo. Tam se ukázalo, že není nejdůležitější, že Bůh je spravedlivý a všemohoucí. Ale že je milosrdný a odpouštějící. Z toho se zaradují všichni, kdo přijmou Boha, který šel kvůli nám na kříž. Kdo přijímají Boha, který se snižuje, pokořuje, a jehož sláva je ve věrnosti těm, které si zamiloval. Jsem, který jsem – tak jej poznal v jeho jedinečnosti Abraham, Mojžíš, Jákob-Izrael. Já jsem – říká o sobě Ježíš, dříve než se Abraham narodil, já jsem. (v. 58)

Blížíme se k Velikonocům, svátkům kříže a vzkříšení Kristova. Po této události teprve mnozí plně pochopili, kým Ježíš je. V prvních staletích víra v něho hledala slova. Křesťané usilovali o to vyjádřit, kým pro ně Ježíš je, aby nedocházelo k omylu, že byl snad jen duchovním principem, filosofickým pojmem, nebo zakladatelem mravného a spravedlivého způsobu života, který je hodno následovat. Vyjádřili to ve vyznání víry, které vzniklo počátkem 4. století v době velkých zápasů o to, zda Kristus byl skutečným Bohem, z podstaty Otcovy. Nazývá se podle místa církevního koncilu: Nikajské (Nicejsko-cařihradské vyznání, r. 325). V něm vyznávají křesťané mnoha církví dodnes (letos je to právě 1700 let): Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Božího Syna, který se zrodil z Otce přede všemi věky. Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený nestvořený, jedné podstaty s Otcem … atd. I naše Českobratrská církev evangelická se k tomuto vyznání hlásí. Stojí na něm reformační učení. Dnes si však máme připustit, že i takové skvělé vyznání by mohlo zůstat jen na rovině slov a argumentace, kdybychom jím někoho chtěli přesvědčit o víře v Ježíše, pravého Boha.

Při té hádce v chrámě Ježíš své současníky, své bratry, nepřesvědčil. A i když tehdy kamenování unikl, nakonec jej stejně popravili. Na tom se potvrdilo, že cesta záchrany nevede skrze spory a argumentace. Poznali jsme tu cestu, kterou zvolil Bůh – nemusí nám však být hned příjemná. Není podle našich způsobů. Vede přes Golgotu, přes utrpení – ale pak dál, k prázdnému hrobu a k velikonoční radosti ze Vzkříšeného. Proto Ježíš je oprávněn vyhlásit: Kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. Amen.

Modlitba: Svěřme svá srdce, mysli i těla Pánu, ať jeho Slovo koná, co už započalo: Věčný Bože, v tobě je od počátku zakotvena Kristova láska. Chválíme tě a oslavujeme, že dosáhla až k nám a vyvedla nás z temnot hříchu a smrti. Amen