Vysvoboď od zlého!

Introit: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Žd 13,8)

Písně: 502; (Nbk děti 714); 322; 339; VP-759; 717

Čtení: Gn 2,15–17; 3,1–13

Milí bratři a sestry,

základem tohoto novoročního kázání bude poslední prosba z modlitby Páně. V evangeliu podle Matouše, v 6. kapitole, 13. verši čteme tato Ježíšova slova: „A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.“

Vědomě spojíme tuto 6. a 7. prosbu dohromady. Souvisí spolu tématem: záchrany od zla a zmaru.

O tu šestou prosbu „neuveď nás v pokušení“ obvykle zakopneme, zaváháme, jestli je v modlitbě skutečně správně formulovaná, přeložená do češtiny, jestli tam opravdu patří v této podobě. Copak by nás Pán Bůh někdy pokoušel? Že jsme mnohokrát byli ve velkém pokušení, že na nás pokušení často doléhá – to víme všichni. Že mu mnohokrát podléháme, to známe také. Ale je tím, kdo nás pokouší, sám Bůh? Pokušení bohatstvím, pohodlím, slávou, mocí – to jsou pokušení, do nichž nás uvádí Bůh? A když podlehneme, můžeme to svalovat na něj?

Ne. Co se o tom dočteme v Písmu? Výslovně o tom píše například apoštol Jakub: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být k pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ (Jak 1,13n) Z Boží strany jde tedy o zkoušku, která nás nemá zničit, ale pročistit a protříbit víru. Aby se ukázalo, na čem a zač stojíme. Aby víra byla očištěna od nánosu pověr. Tak Bůh zkouší i utrpením a ztrátami, aby nás naučil trpělivosti a pokoře. Bez takových zkoušek by víra zpohodlněla a zeslábla – ztratila by sílu. A přitom zkoušky, kterými procházíme se vyznačují tím, že nejsou nad naše možnosti.

Prosíme tedy v této prosbě, aby nás Pán Bůh uchránil takovýchto zkoušek? Aby nás nechal žít a věřit v klidu? Ne, o to tu nejde. To bychom byli totiž vlastně ochuzeni, přestali bychom růst a naše víra by nezrála a nebyla nám oporou a ani druhým k užitku. Oč tedy prosíme, když říkáme: „Nevydej (neuveď) nás v pokušení“? Napoví nám pokračování:

„Ale vysvoboď nás od zlého.“ Prosíme o vysvobození z moci Zlého. Ne o to, aby se nám dařilo jen dobře a nic zlého se nás nedotklo, ale abychom nepodlehli pokušení, za nímž stojí ten Zlý. Abychom byli vytrženi z jeho moci, protože víme, že na nás ten svůdce a žalobce číhá. Vzpomeňte na hada v zahradě. Jak příhodné přirovnání! Číhá na nás a objevuje se, jakmile je příležitost pomluvit a zpochybnit Pána zahrady. Lže o Bohu. Překrucuje jeho slova. „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Je to nebezpečné pokušení dodnes: Jakoby Bůh byl zákeřný, tvrdý a nelítostný, který nic nedovolí, nedopřeje. Sloužit mu je jen břemenem a bičem. Kolika lidem stojí v cestě právě tato domnělá přísnost a hněv Boží. Svůdce pokouší tím, že překrucuje, rozsévá hrůzu z Boha a provokuje ke vzpouře. Člověk chce setřást takové břemeno a jho, které ho tíží. Je to nebezpečné pokušení, nakonec vedoucí k zoufalství. K útěku a skrývání před naším Stvořitelem; jak to rovněž je skvěle vyjádřeno v té básni o prvním hříchu člověka. Tak na tom je člověk. Každý.

Tato prosba nám dává příležitost k vysvětlení, že zlo není osud, abychom na ně mohli všecko svést. Je to i naše vina, protože jsme se pro ně rozhodli a zlo činili. Ale není to jen naše vina, není jen v nás. – Je to nadosobní moc přítomná ve světě. Jiným než básnickým jazykem řečeno, jsou to i mechanismy, které nás svírají, manipulují a přesahují. Pán Ježíš nás tedy učí, abychom prosili o to, že prohlédneme svody Zlého, nenecháme se zlákat a obstojíme. Sami však se zlu vzpíráme marně. Neužívá totiž jen způsob zastrašování přísným Bohem.

Stejně nebezpečné je i pokoušení lacinou milostí. „Nikoli, nepropadnete smrti.“ – Zkouší to ten Zlý v zahradě jinak. „Pán Bůh je dobrák, všechno ví předem a má s námi soucit. Nakonec všechno odpustí a ještě na tom získáte.“ Proto není třeba se znepokojovat jeho Slovem, brát vážně jeho přikázání. On své hrozby ani nemíní vážně. Vždyť v Písmu čtete, že je „milostivý, lítostivý a dobrotivý.“ (Ex 33,6) – Takové svádění vede k nevázanosti a lhostejnosti. A v tom je další pokušitelova lest, že člověk začne přeceňovat vlastní schopnosti a možnosti. „Budete jako bohové!“, našeptává muži a ženě falešné sliby. My sice už víme, že jsou falešné. Vždyť kolikrát už si člověk a lidstvo natlouklo, když své možnosti přecenilo. Kolik toto lidské velikášství a přecenění vlastní důležitosti již stálo krve a zbytečně zničených zemí! Ale pořád, jako bychom se nepoučili.

Na druhé straně, a v tom je pokušení zákeřné, ono ochutnání ovoce pýchy a velikášství, jež narazilo na vlastní hranice a vedlo k pádu a hanbě, může vést i k opačnému postoji. Ke komplexu méněcennosti. Bůh je mocný a člověk bezmocný, předem ztracený. Z domýšlivosti „budu jako Bůh“ vede rovnou k pádu „jsem méně než člověk.“ Nic nezmohu. A nemá smysl Bohu naslouchat, když stejně neobstojím. Nemá smysl se ve světě o něco dobrého snažit. I zde prosme, aby nás Bůh do takového pokušení nevydal. Rezignace na Boží milost je hříšná, k smrti vedoucí. Proto nebezpečná. Úplně stejně jako zahrávání si a podceňování pokušení. Mnohokrát člověk podlehne jen proto, že si s pokušením zahrával, vyhledával je pro jakýsi adrenalin a včas před ním neutekl. Pak bylo pozdě.

Viděli jsme, jak různorodé může pokušení být. A mohlo by se zdát, že není východiska. – Je na místě vrátit se na začátek. K této modlitbě nás přece vede a učí náš Mistr a Pán, Ježíš Kristus. Má smysl se takto modlit a prosit. Proto také tato poslední prosba: „A nevydej nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“ – je prosbou o příchod království Božího. Království, kde nemá místo zlo ani ten Zlý. V němž není svod a pokušení, protože tam není Svůdce a Pokušitel (srov. Zj 22,2n.14). Prosba o konečné vítězství nad zlem. Zároveň je to i vyznání vlastní slabosti, bezmocnosti a bezradnosti člověka. Tedy prosba o pomoc.

Bůh nikdy a nijak nezneužije naši slabost. A nenechává nás bez odpovědi. Slibuje, že jeho království přijde, zvítězí a Zlého porazí. Vlastně už je rozhodnuto. Kristus zvítězil a pokušení odolal. Ten Zlý nemá naději na vítězství. Kristus mu zasadil poslední smrtelnou ránu. A v tom je pomoc pro nás: Kristus nad pokušením zvítězil! Božím slovem odrážel svody, nástrahy a lákání. Ukázal, že pokušení není osudové, že není neodolatelné a neporazitelné. Kristův příklad je nepřemožitelnou zbraní. „Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoct těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Žd 2,18; 4,15)

Jsme tedy povzbuzeni k pravdivosti vůči sobě. Nic si o vlastní nezávislosti na zlu nenamlouvat. Jsme povzbuzeni prosit, aby nás Bůh zkouškou provedl a nenechal ji přerůst v takové pokušení, v němž bychom podlehli zlému. A do třetice, Bůh v Kristu nás pozvedne, i kdybychom padli. Protože on je Vítězem a Králem ve svém království, které ten Zlý nepřemohl a do něhož nemá přístup. Má smysl modlit se: „A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.“ Amen.

Modlitba s vyznáním vin

Pane Ježíši Kriste, přemožiteli všeho zlého, ďábla i smrti, v tobě je naše naděje! Vyznáváme před tebou i před bratry a sestrami:

Jsem slabý člověk a nejednou jsem pokušení zlého nevydržela, a tím jsem popřela víru v tebe a ublížila bližnímu. To vyznávám a prosím o odpuštění. Kdo se chcete připojit, povězte: – Vyznávám a prosím o odpuštění

Věřím, že mým jediným Spasitelem jsi ty, Kriste, a také kvůli mně jsi šel na kříž a trpěl za moje viny. Kdo také tak věříte, povězte to slovem: Tak věřím.

Pomodleme se společně tuto modlitbu, které nás Pán Ježíš naučil: Otče náš, …

Přijměte do svých srdcí slovo milosti:

Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.  Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. (Ž 103, 8.10.13)

Píseň: 339 Věříme srdečně v jediného Boha