Volání slepého Bartimaia

Mk 10,46–52 (Ž 86)                     Nymburk, 17. 11. 2024

Volání slepého Bartimaia

Milé sestry, milí bratři,
se slepým žebrákem Bartimaiem by si asi málokdo z nás chtěl vyměnit místo. Jeho postižení ho odsuzovalo k tomu, aby seděl u cesty do Jeruzaléma a naslouchal, jak po ní ostatní spěchají za svými záležitostmi, třeba jak si radostně vykračují do chrámu slavit svátky. Zatímco on sám živořil z toho, co mu tito šťastnější ze soucitu nebo z náboženské povinnosti hodili. A přece bychom mu možná měli závidět. Protože jeho slepota mu zároveň přinášela jednu zcela zásadní výhodu. Tedy výhodu oproti dnešnímu zdravému, „normálnímu“ člověku, který je obvykle odmalička veden k tomu, aby byl samostatný, aby si věřil, aby se spoléhal sám na sebe a uměl si vždycky poradit. Bartimaios byl naproti tomu neustále odkázán na něčí milost, byl zvyklý prosit o pomoc, vyhlížet ji a přijímat ji. A tak, když zaslechl, že kolem jde Ježíš Nazaretský, dobře věděl, co musí udělat. Dal se do křiku.

 „Synu Davidův, smiluj se nade mnou,“ křičel. Bartimaios toho zřejmě při svém sezení u cesty dokázal o Ježíši pochytit docela dost. Nemohl ho vidět, pravděpodobně sám nikdy neslyšel žádné jeho kázání, a přesto očividně pochopil to nejdůležitější. Oslovuje ho Synu Davidův, tedy titulem vyhlíženého Mesiáše. Mesiáše, se kterým měly podle očekávání přijít nové dobré, požehnané časy, ještě lepší než za dávného krále Davida, časy, kdy budou utištění pozvednuti, ukřivdění se domohou práva, nemocní budou uzdraveni...Bartimaios tedy křičí na procházejícího Ježíše, protože v něm vidí svou šanci na záchranu. Nedbá na to, že zdržuje Mesiáše a jeho družinu na cestě do Jeruzaléma, kam jde dost možná svrhnout Řím nebo vykonat něco podobně velkolepého. Nedbá na nic, než aby Ježíš zaslechl jeho volání. 

 Volá: „Smiluj se nade mnou.“ To také nejsou žádná náhodná slova. Je to prosba důvěrně známá každému, kdo někdy četl, slyšel nebo zpíval žalmy, neboť se v nich opakuje stále dokola. „Bože, smiluj se nade mnou a uzdrav mne.“ „Smiluj se nade mnou, když mě pronásledují nepřátelé.“ „Smiluj se nade mnou, protože jsem zhřešil.“ „Smiluj se nade mnou, Panovníku, po celé dny k tobě volám“ (Ž 86,3)....Každý člověk z každé nouze může takhle volat k Bohu. Ovšem ne ke každému bohu. Nemělo by smysl prosit o slitování nějakého vzdáleného, nedotknutelného pána vesmírného řádu. Nemělo by cenu dovolávat se milosti u přísného soudce, který vidí jen vinu a trest a nehledí na člověka. Nijak by nepomohlo ani obracet se takhle na boha, který sice soucítí, dokonce snad trpí spolu s námi, ale není nakonec schopen cokoli s naším utrpením udělat. „Smiluj se nade mnou!“ volá žalmista, protože věří, že Hospodin, Bůh Izraele, je Bůh milosrdný, že se slitovává, i nad ubožákem, i nad hříšníkem, a že také aktivně jedná v jeho prospěch. „Smiluj se nade mnou,“ volá i Bartimaios, protože se s tímto Bohem touží setkat. Každý, kdo sedí ve tmách, bezmocný stejně jako Bartimaios, může stejně jako on křičet k Bohu o milost.

Ale mnozí ho napomínali, aby mlčel. Sestry a bratři, občas v evangelijních vyprávěních narazíme na větu, ze které nám zatrne. Tohle je jedna z nich, i když to tak možná na první pohled nevypadá. Je to podobná situace, jako když učedníci bránili lidem, kteří k Ježíši přinášeli své děti. Stejně nepochopitelné jednání. Tady člověk v očividné nouzi z plna hrdla volá k Ježíši o pomoc a zástup mesiášových následovníků nejen že mu nepodá pomocnou ruku, oni se ho dokonce snaží umlčet. Snad je žebrákův křik rušil, snad jim kazil atmosféru napjatého očekávání, co přinese příští den, až jejich Mistr dorazí do Jeruzaléma. Zkrátka nebyl ten správný čas na dalšího nemocného ubožáka. 

Nepochopitelné, a přece se podobným způsobem Ježíšovi následovníci, jeho církev, chová znovu a znovu. Někdy se tak soustředíme sami na sebe, na své starosti, úkoly a plány, nebo zas na pěknou atmosféru našich setkání, že nám pak chybí pochopení pro ty, kdo stojí mimo a možná trochu otravně se dožadují naší pozornosti. Zvlášť když nevypadají zrovna jako slibní budoucí salárníci. Naštěstí nám biblické příběhy stále znovu nastavují zrcadlo, abychom poznali, že tudy cesta opravdu nevede. A dobrou zprávou toho dnešního vyprávění je, že kdo se nenechá odradit, ten nakonec právě mezi námi Ježíše Krista nalezne. Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno (Mt 7,8), je známé Ježíšovo slovo, které se nakonec prosadí, i navzdory naší případné zabedněnosti. A Bartimaios je toho zářným příkladem. 

Nedal se umlčet. Křičel o to hlasitěji. A Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ A na Ježíšovo slovo se už lidé v zástupu začnou chovat tak, jak je třeba. Jdou a vyřizují slepému dobrou zprávu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Jít a vyřizovat Ježíšovo slovo, slovo záchrany, to je náš úkol. Snad právě proto Ježíš nevyhledal Bartimaia přímo, sám. Dává svým učedníkům šanci, aby našli své správné místo, své správné poslání, ta správná slova. A jim se to očividně povedlo. Stejně jako se to znovu a znovu daří nám! Tím se zas nechejme potěšit. I když nepřicházejí davy, přicházejí jednotlivci. Jako jeden Bartimaios, kvůli kterému se Ježíš neváhal zastavit. 

Ten slepý žebrák, když ho takto oslovili, vstal, doslova vyskočil, odhodil svůj plášť, což byl nejspíš jeho jediný majetek, a přišel k Ježíši. Je konec s bezmocným sezením, konec s žebráním, konec s tápáním ve tmě. Vypadá to, jako by záchrana už nastala, přestože uzdravení má teprve proběhnout. Z hlediska příběhu to trochu skřípe, ale je v tom skryté velké povzbuzení. Tam, kde vyřizujeme a přijímáme Ježíšovo slovo, kde člověk člověku, takovými slovy a prostředky, jaké zrovna najde, předává evangelium, tam už se děje záchrana, tam už do temnoty proniká světlo, tam přímo mezi námi působí Boží milost. Už není potřeba žádného dalšího výkonu nebo speciálního zážitku, na straně naší ani těch druhých. 

Ale zpátky k Bartimaiovi. Stojí za povšimnutí, jak s ním Ježíš v celém tom příběhu jedná: s respektem, přenechává mu iniciativu, jako by ani nešlo o slepého bezmocného žebráka, rozhodně v něm nevidí jen „pacienta“, jehož problém je potřeba vyřešit. Když k němu Bartimaios přichází, Ježíš se ho ptá: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ přestože odpověď se zdá být nasnadě. I tohle si jistě jako jeho církev můžeme vzít k srdci. Neboť stejně odrazující jako náš nezájem, může být i stálá církevní (a zvláště tedy farářská) tendence, vysvětlovat lidem, co je s jejich životem špatně a jaké jsou správné odpovědi na otázky, které si oni třeba ani nekladou. Tím nejlepším prvním krokem k předání Božího slova může být...pozorné naslouchání.

Ježíš ovšem svou otázkou dává také Bartimaiovi možnost vyslovit, co od něj očekává, tedy jakou má o něm, o Ježíši, představu. Podobně se ptal učedníků: „Za koho mě pokládáte?“ A Bartimaios odpovídá bez váhání: „Pane, ať vidím.“ To je vyznání víry. Víry, že v Ježíši se setkává s Bohem, který se smilovává a ve své milosti aktivně jedná ve prospěch člověka. Kdyby slepý neměl tuto důvěru, prosil by Ježíše o peníze. Ale v této víře se odvážil požádat, co mu nikdo jiný než Bůh nemohl dát. Proto Ježíš odpovídá: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ 

A Bartimaios prohlédl a šel tou cestou za ním. Ten, který na začátku seděl u cesty a jen naslouchal, jak po ní jiní kráčejí, se nyní sám přidává k zástupu okolo Ježíše. Stejně jako dvanáct učedníků dokázal odhodit, nechat za sebou všechno, na co se do té doby spoléhal, a vydal se za ním. Vlastně by nemusel. Vždyť už dostal, co potřeboval. Byl zdráv, mohl si jít svou cestou kamkoli. Jenže on poznal, že v Ježíši přišel na svět Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný (Ž 86,15). A toho stojí za to se držet. Amen.