Vánoční chvalozpěv

Introit: Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění. Seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu, svaté, bázeň budící je jeho jméno. (Ž 111,1.9)

Písně: 508,1-6; (děti 422); 116 ; 204; 483

Čtení: Žalm 98

Základ kázání: Lukáš 2,41-55

Milí bratři a sestry

Kdo má velikou radost, tomu je do zpěvu. A nemusí vždycky složit od základu novou písničku. To každý neumí. Ale může si vzpomenout na nějakou starou, kterou složil někdo jiný jindy. (Však právě o Vánocích máme rádi ty „staré, osvědčené“ a je nám líto, když na ně nedojde – to jsou přece ty „naše“.) A tak je zpíváme jako své vlastní a ty staré písně kupodivu vysloví to, co zpěvák cítí a co by lépe ani říci nedovedl. Zpíváme o nových věcech, které pro nás náš Bůh činí – dávnými písněmi a žalmy.

Tak to udělala tenkrát také Marie. Patrně odmalička uměla nazpaměť písně izraelského lidu a prorocká zaslíbení a teď jí ta stará slova přišla na pomoc a ona si ze starých úryvků poskládala svou novou píseň – slavný vánoční chvalozpěv Magnificat – aby vypověděla a oslavila to nové, co ji potkalo a čeho byla plná. A zpívala: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli.“

Zač Pána Boha tak chválila? Co se stalo? „Bůh se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.“ Anděl jí o tom přišel povědět – o tom, co bylo ještě pro všechny ostatní lidi tajemstvím. Bůh na ni pohlédl, na obyčejnou, bezvýznamnou dívku Marii a vybral si ji pro své plány.

„Od této chvíle mne budou blahoslavit všichni národy,“ říká ta dívka a vůbec to není nějaké pyšné vychloubání. Je to pravda: žádná žena na světě takový úkol nedostala. Všechna pokolení a všechny národy to uznají – poněvadž Marie je ta, ke které se Bůh sklonil a u které začal se svým mocným dílem záchrany a nápravy.

Zatím z toho ještě nebylo nic vidět. Zatím se ještě na světě nic nezměnilo a nebylo poznat, že začíná nový, lepší čas. Pořád ještě vládl císař Augustus a zrovna se v Římě dával prohlásit za boha. A v Jeruzalémě panoval krutý Herodes. A v Betlémě i jinde bohatí lidé zavírali dveře před chudými poutníky. Zatím tu byla jen ta jedna obyčejná dívka, které se najednou mělo narodit dítě a kterou kvůli tomu čekaly starosti a bolesti a také hanba. Ale ona přesto zpívala o tom, že Pán Bůh s ní učinil veliké věci. Poněvadž uvěřila Božímu slovu, které jí anděl vyřídil.

A v té víře si byla jistá i tím, co ještě zdaleka nebylo vidět: že vůbec nejde jen o ni, o Marii – že to, co u ní začíná, je veliké Boží dílo, které se týká všech lidí na světě – že se tak tiše a nenápadně, ne s hromy a blesky a zemětřesením, ale skrytě a navíc nezadržitelně připravuje veliká změna. Pán Bůh vztahuje ruku a prokazuje svou moc a zjevuje své milosrdenství a věrnost.

Marie o tom vypráví slovy a obrazy ze Starého Zákona a ohlašuje ten Boží způsob, ten řád nového věku, který už začíná. A my už z Bible víme, jak se její slova splnila. V ní se Bůh sklonil ke všem poníženým. U ní začal, ale u ní nepřestal. Když si za svůj nástroj nevybral dceru nejvyššího kněze ani princeznu z Herodova dvora, je to právě počátek a projev toho, co Marie opěvuje: „vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil.“

A teď to půjde dál – Vánoce jsou jen začátek. Všichni ponížení, bezvýznamní, odstrčení, všichni neúspěšní, prohrávající a ztroskotaní v tom mohou mít své potěšení: Bůh si vybral Marii. A Boží Syn se pak narodil ve stáji za městem a vyrostl v domku tesaře v Nazaretě.

A když dospěl, blahoslavil ve svých kázáních chudé a hladové a plačící a vyprávěl podobenství o žebráku Lazarovi a synu, který všechno promrhal, a o hříšném celníkovi v chrámě. A sám si sedal ke stolu s hříšníky a ženami špatné pověsti. Za své učedníky si povolal rybáře a šel na večeři k celníku Zacheovi a visel nakonec na kříži mezi dvěma zločinci a vrahy. Držel s postiženými a ukřivděnými, chudými a slabými – ale také těmi, kteří si opovržení a zlý osud sami zavinili.

Ujal se Izraele, i když to byl lid, který stále klesal a bloudil, neposlouchal a reptal a byl nehodným Božím služebníkem. A neštítil se pohanských končin ani lidí posedlých démony. Uzdravoval, sytil, odpouštěl hříchy. Tak „povyšoval ponížené“. Tak „prokazoval sílu ramene Božího“: láskou, která všechno přemáhá, milosrdenstvím, které stačí na všechno.

Ale také konal ohlášený soud.

I o tom Marie mluvila: odhaloval bezmoc a marnost toho, co se chlubilo samo sebou a spoléhalo jen na sebe. Od začátku to tak bylo: ti majitelé domů a hostinců, kteří v Betlémě nepřijali Josefa a Marii, zůstali ve svém pohodlí a přibývalo jim asi majetku, ale vůbec nevěděli, že se té noci v jejich blízkosti něco důležitého stalo. Minula je radost veliká. Vánoční událost se jich netýkala.

Takový je ten Boží soud, o kterém Marie ví: „hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ To platí a od toho začátku v Betlémě to platit nepřestalo: ti, kteří před Bohem nic nemají a všecko čekají jen od Něho, budou velice obohaceni.

A ti, kteří nic nečekají od Toho, který se sklonil v Ježíši Kristu, vyjdou naprázdno. Ti, kteří si myslí, že nepotřebují pomoc, kteří o ni nestojí a po ní netouží, kteří spoléhají jen na sebe, na to, co mají, co jsou a co dokáží, ti prostě nedostanou nic.

Někdy se stává, že mocní a vlády chtiví přijdou o všechno – i takové příběhy slýcháme. Jindy se to nestane – třeba jim Pán Bůh nechá všecko, na čem si zakládají. Třeba nepřijdou ani o své postavení, ani o svůj majetek, ani o svůj úspěch, moc a slávu. Všecko jim to zůstane a všecko jim to bude k ničemu.

Nebo si myslíte, že bohatí a mocní mají radostnější a spokojenější Vánoce? Jistě jsou také veselí – „bohatí mají již nyní své potěšení,“ řekl Ježíš, ale sami se připraví o potěšení evangelia a tak budou nakonec velice chudí. – To je ten Boží soud.

Děje se ve chvíli, kdy slyšíme Boží slovo – kdy se rozhodujeme: Uvěřím tomu – co vypadá tak neslavně, prapodivně, nečekaně? Bůh jako malé dítě. Král ležící v chlévě a nakonec popravený jako zločinec. Přijmu takového Zachránce? A vydám se po jeho cestě? Budu i já na straně chudých a bezvýznamných, nebo budu celý život usilovat o to, abych patřil mezi bohaté a mocné? Dokáži se radovat, protože uvěřím, že mám pro Pána Boha cenu, že i za mnou přišel a mě volá? Takže budu jako Marie zpívat radostí nad tím, že Bůh shlédl dolů na všecko soužení, únavu a chudobu, na všechny pády a selhání svého stvoření. Shlédl a vztáhl ruku a začal dělat veliké věci.

Ne na císařském či královském dvoře, ne v luxusním hotelu ani ne jen v nebi mezi svými anděly. Ty poslal na zem – k Marii a Josefovi a pastýřům – o nichž vypráví vánoční příběh – to jsou jeho hrdinové – chudí, bezvýznamní, pokorní a vděční Boží služebníci.

Křesťanská církev o Vánocích má být jako ta pokorná Boží služebnice Marie, která vyznává svou nepatrnost, a přece zpívá o svém štěstí a o veliké Boží pomoci všem, kteří pomoc potřebují a pomoc hledají.

Která zpívá radostí, ačkoli jí byl uložen nesnadný úkol a čeká ji pohrdání a posměch mnohých, kteří nerozumějí, oč jde. A přece zpívá píseň o Božím vítězství, o jeho královské vládě nade vším, o jeho velikém spasení. O tom, co o Vánocích začalo a o Velikonocích bylo dokonáno. O tom, co není vidět očima nevěřícího člověka, ale co je přece skutečností. Tak smíme zpívat i my.

V tom je nám Marie dobrým příkladem a povzbuzením, svou poslušnou vírou – jakou je i ta naše, když se dáváme Pánu Bohu do služby, když vidíme důvod k chválám – protože věříme, že svět, který se zdánlivě nezměnil, je světem, na kterém se už stal ten veliký vánoční zázrak – že se Bůh sklonil. S láskou shlédl na člověka a je od té doby s námi. Amen

Modlitba: Bože, podivuhodný ve skutcích své lásky k nám hříšným lidem, otevíráme před tebou své srdce a prosíme, abys v něm přebýval a přemáhal všechno zlé, co nás od tebe odtrhuje. Tak jako dívku Marii jsi naplnil chvalozpěvem a radostí, učiň to i s námi, prosíme. Amen.