Radost v Káně

Je to už dva týdny, co skončili vánoční svátky, dovolené i prázdniny ve škole. Kdo si mohl vzít pár dnů dovolené, podobně jako já, ten měl celé dva týdny volna. Mohli jsme trochu odpočívat, ráno jsme si mohli přispat. Toho dobrého jídla, co jsme mohli ochutnat. Napít se svátečního vína. A hlavně chodit po návštěvách nám blízkých lidí. Těšit se z jejich blízkosti. A také z dárků. To bylo radosti, jako…no skoro jako na vydařené svatbě. Jenže doba dovolených i prázdnin již skončila. Dny jsou ještě krátké, mrzne až praští. Chodíme zachumlaní v oblečení jako v brnění. Do jara je daleko, čas radosti, veselosti je jen vzpomínkou.

V takovém rozpoložení si myslím, že si umím alespoň trochu představit, jaké to bylo na svatbě, o které jsme právě četli. Velká radost, která mohla v nejlepším neradostně skončit. To by byla smutná vzpomínka na svatbu. Svatba je především oslavou vztahu lásky. Spousta veselí, dobrého jídla i vína. Židovská svatba trvala tradičně týden. Zdálo se, že radost bude bez konce. Alespoň hostům na této svatbě. Ale kromě ženicha, o kterém jsme se toho moc nedozvěděli, nevěsty, o které jsme se nedozvěděli prakticky nic a svatebních hostů, se na svatbě podílela také řada lidí, pro které to nebyla asi jen zábava a veselí.

Organizovat takovou svatbu není nic jednoduchého. Jenom odhadnout a zajistit zásoby, postarat se hostům o zábavu. Kromě správce hostiny a služebníků, kteří měli všechno na starost, to vypadá, že mezi pořadatele a organizátory nějak patřila i Ježíšova matka. Ježíš se svými nově nalezenými učedníky jsou pozváni na svatbu do Káně, která se koná třetího dne. Když přicházejí, jeho matka tam již byla. A podle informací z následujícího dění se zdá, že je dobře informovaná o průběhu oslav. I že ji poslouchají obsluhující služebníci. V nějaký okamžik dojde k věci, která by mohla průběh svatby zkomplikovat a radost zkalit. Totiž došlo víno. A bez vína se sice dá celkem dobře žít, ale radost jako kdyby vyprchala.

Matka proto přišla k Ježíši a řekla: „Už nemají víno.“ Proč to vlastně řekla? Asi to nemělo být jenom pouhé sdělení, o tom, že svatba končí, nebo alespoň pohoštění na ní. Je v tom jistá výzva. Matka jako kdyby očekává, že Ježíš s tím může něco udělat. Odpověď, kterou však od svého syna dostane, nezní příliš nadějně: „Co to ode mě žádáš (ženo), ještě nepřišla má hodina.“ Z té odpovědi se dozvídáme poměrně hodně informací. Ježíš matku přímo neodmítne, neřekne v žádném případě do toho nebudu zasahovat. Zároveň však ukazuje na jistý odstup, který si Ježíš udržuje.

Příběh obsahuje hodně typicky biblických témat – svatba, hostina, víno a radost. To vše se děje před Hospodinem, jak jsme slyšeli v prvním čtení. A také je zde řada novozákonních ukazatelů – koná se třetího dne a Ježíš mluví o té hodině, která ještě nepřišla. V takovou chvíli nás možná napadne, že příběh o svatbě v Káně obsahuje něco víc než jen popis začátku jednoho manželství.

Jsme na úplném počátku Ježíšova působení mezi lidmi, na začátku Janova sepsání. Ježíš ještě úplně nevstoupil do veřejného prostoru. Ještě neučí mezi lidmi, neříká jim podobenství o svatbách a o ženichovi a nevěstě. Ještě nekoná zázraky, nenavštěvuje hříšníky v jejich domech při jejich hostinách. Ještě je před ním kus životní cesty, než nastane jeho hodina, totiž hodina smrti na kříži. Po které třetího dne, k radosti nás všech, vstane z mrtvých. Ještě to nenastalo, ale Ježíš ví, že to přijde. A takto lze snad chápat odpověď jeho matce. Ještě nenastal důvod k úplné radosti.

Marie nedává najevo, že by tomu nějak porozuměla. Avšak z jejího dalšího jednání je zřejmé, že odpověď nevzala jako odmítnutí. Naopak bez dalšího ptaní projevila prostou důvěru, když řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Podobnou větu řekli Izraelci, když třetího dne sestoupil Hospodin před zraky lidu u hory Sinaj. Ti tehdy vyznali: „Uděláme vše, co nám Hospodin uloží.“

A Ježíš nenechá svatební radost skončit. A vyzve služebníky, aby naplnili vodou šest kamenných nádob sloužících k rituální očistě. Zřejmě není náhodou, že jde právě o nádoby sloužící k vnější očistě podle Zákona. Jenže Ježíš je použije pro něco nového, co se netýká jen zevnějšího rituálního očištění, ale co směřuje přímo do našeho nitra, co přináší radost. Objem těchto nádob různí komentátoři uvádějí odlišně, mezi 500 a 700 litry dohromady. V každém případě jde o velký objem tekutiny.

Služebníci poslechnou Ježíšův příkaz, dokonce tak dobře, že je uvedeno, že je naplnili až po okraj. Co se pak dělo s vodou v nádobách nevíme, evangelista jen pokračuje Ježíšovým pokynem, aby nabrali a donesli správci hostiny. Pak Ježíš ustupuje do pozadí. O tom, co se stalo s vodou bude mluvit někdo jiný.

Správce ochutnal vodu změněnou ve víno. Až zde se o původní vodě mluví jako o vínu. Že ale došlo k takové zázračné proměně, správce nemohl vědět. Na rozdíl od služebníků, kteří mu nápoj přinesli. Všiml si však něčeho jiného, co mu přišlo pozoruhodné. A proto si dal zavolat ženicha.

Ten asi mohl být také překvapený, když ho správce pochválil. Podle obvyklého scénáře se na oslavě nejprve dávalo dobré víno, které postupně, s otupujícími chuťovými buňkami, následuje víno méně kvalitní. Zde však přišlo lepší víno na řadu později. Správce hostiny se domnívá, že víno na svatbu obstaral ženich. Ježíš svým činem tak vykonal to, co se očekává od ženicha.

Ježíš v dnešním příběhu nekonal velké činy před očima zástupů. Jeho první znamení proběhlo poměrně ve skrytu, věděli o něm jenom služebníci. A zřejmě i skupinka učedníků, kteří zahlédli jeho slávu a uvěřili. Jejich víra nebude bez pochybností, nejméně až do příchodu té hodiny. Hodiny kříže následované vzkříšením třetího dne. Protože teprve pak pochopí Ježíšova slova z Káně v úplnosti.

Očekávání z dnešního oddílu, že podávané víno bude mít zhoršující se kvalitu, odráží naši vlastní, lidskou zkušenost. A nejde jen o kvalitu vína na slavnostech, ale vlastně o kvalitu života jako takového. Jak stárnu, často mě bolí části těla, o kterých jsem v mládí ani nevěděl, že mohou bolet. S přáteli se čím dál častěji potkávám na pohřbech, a ne na oslavách narozenin. Výhled do budoucna se nejeví příliš optimisticky.

V takovou chvíli přichází Ježíš s důležitým dobrým ujištěním, které naši zkušenost staví na hlavu. Není před námi jen postupná degradace těla, zmar a smrt jako konečná. To lepší jsme si ještě neodžili, na konci na nás čeká nejlepší víno.

A tak naše chmurná očekávání může nahradit radost. Že na konci našeho života nečeká kar, ale svatba. Že jsme pozváni na svatbu ženichem Ježíšem. Že se můžeme podílet na její přípravě, třeba jako ti služebníci, kteří uposlechli pokynů a naplnili nádoby, a to dokonce až po okraj. Že můžeme být mezi hosty a zažit radostnou hostinu s nejlepším vínem, jehož kvalita se nikdy nebude snižovat. Že je to i naše svatba.

Chvíle ticha:

Svěřme se v tichosti Pánu, ať jeho Slovo koná, co už započalo.

Modlitba po kázání:

Bože, ty jsi dárcem radosti, kterou smíme přijímat. Nauč nás ji šířit do světa, ať je lepším místem pro život. Děkujeme, že jsi nás pozval na svou hostinu.