Půst: milosrdenství, ne oběti

Už máte plán na letošní půst? Od čeho se chcete postit? Promýšlíte, co jste ochotni na 40 dní opustit? 

Nevím jak vy, ale já každý rok vpadnu do postu bez větší přípravy a každý rok váhám. Jak tento čas speciálně naplnit? A přiznávám, že většinou vlastně nic nevymyslím. Jednou jsme zvládli s manželkou tradičně nejíst maso, jindy jsem se zdržel sociálních sítí, jeden rok jsem nechodil do McDonalda... Ale posledních pár let ani nevím. Každý rok váhám. K čemu půst slouží? Co je jeho cílem? Mám za to, že stále převládá představa, že hlavní obsah postu je: něco si upřít. Něco na čas obětovat. Ale proč teď? V čem je přidaná hodnota postního období? K vysazení alkoholu slouží suchý únor, na omezení jídla existují různé dietní plány, z Facebooku i instagramu jsem si svůj osobní účet smazal už dávno…mekáč v Litoměřicích nemáme. Vnímáme půst skrze jednotlivosti, kterých se odříkáme. Jsme naučeni prožívat půst skrze dílčí skutečnosti, a ještě navíc pouze negativně. A mně se to nějak nezdá. Jako evangelík jsem prostě vůči řízené askezi a všemu, co zavání vysloužením si Boží přízně podezřívavý. Ale na druhou stranu zavřít k postu oči a neřešit ho, by přece byla škoda.

Půst je stejně jako každý jiný sváteční čas příležitost. Ta příležitost však netkví v tom, že se vzdáme nějaké drobné radosti a poklepáme se pak po ramenou, jak jsme skvělí. Jak jsme to dobře zvládli. Ani v tom, že si odškrtáme náboženské rituály, účast na bohoslužbách a pochválíme se, jak jsme zbožní. Jak vzorně věříme. Postní období je příležitost k celistvému-celkovému obrácení se do sebe, skrze sebe k druhým a skrze druhé k Bohu. Opustit, co nás zatěžuje, je první krok. Musí však následovat další: získaný prostor naplnit tím, co nám chybí! 

  „Pojďte, vraťme se k Hospodinu,“ volá prorok Ozeáš, „usilujme ho poznat!“ To nám chybí! Nejsme u Boha a neznáme ho. On je jistý, tak jako je jisté, že vyjde ráno slunce. On přijde, tak jako přichází přívalové deště, které omývají zemi i jarní deštík, který osvěžuje půdu. Ozeáš svědčí o tom, že Hospodin je pevný a vytrvá. A také o tom, že Hospodin nás – každého z nás – moc dobře zná. My nejsme ani pevní ani vytrvalí a naše poznání Boha je jen částečné. Naše „zbožnost je jak jitřní obláček,“ který se rozplyne v žáru dne, „jako rosa, která hned po ránu mizí…“ 

Zvláštní pojem: zbožnost. Úplně přesný překlad to není. V hebrejském originálu je tu slovo chesed. Někteří překladatelé nabízejí místo zbožnosti věrnost. Kraličtí na tomto místě píší dobrota. Bible21 dokonce láska. Nejde jen o nějaké prožívání víry. Je to komplexní pojem pro základ celého našeho života. To, co nás nese ve vztahu k Bohu, ke světu, k lidem. V češtině zbožnost podtrhuje, že jde o život z Boha. Nejsou to jen emoce, je to i rozum. A hlavně jednání. Není to jen prožitek víry. Je to i její formulování a reflexe, sdílení s druhými. A hlavně uskutečnění v praxi. To všechno dohromady. Respektive, chesed všechny tyto složky života propojuje a označuje v čem jsou zakotveny. To, z čeho celý náš život pramení: zbožnost, věrnost, dobrota, láska. To, co zakládá jednotu duše, ducha i těla.

Hospodin nás moc dobře zná. Každého z nás. A ví, že základ našeho života, pokud závisí jen na nás, je pěkně chatrný. Naše zbožnost je jak jitřní obláček. Rozplývá se jako pára nad hrncem. Proto nás Bůh skrze Ozeáše volá k pokání. Volá nás zpět k sobě. Hospodin nemůže zavřít oči před naším selháváním. Čeká nás soud. Ale Bohu zároveň na každém z nás záleží, a proto nás vrací k životu. Tak svědčí prorok Ozeáš a volá: „vraťme se k Hospodinu … usilujme ho poznat!“ Zdá se mi to jako dobře pojmenovaná odpověď na moje hledání smyslu postního období. Půst je příležitost – vyhrazený sváteční čas pro úsilí poznávat Hospodina. Každoroční období určené k návratu k Bohu. K přesahu. Smyslu. Tajemství bytí. Půst je čas upevnění té naší celistvé zbožnosti. 

Ale jak se to dělá?  V Ozeášově proroctví Hospodin říká, že svůj lid „otesává skrze proroky.“ Podobně jako sochař vytesává z kamene své dílo, tak nás Bůh formuje svým slovem. Boží Slovo není jen zajímavé zamyšlení pro inspiraci, ani pouze příjemné zahřátí u srdce. Slovo Hospodinovo láme kámen. Odtesává od nás to, co je hrubé, co kazí Boží obraz v nás. Pojmenovává základ našeho bytí. Vystavit se Slovu Hospodinovu, tak jak o něm svědčí bibličtí autoři – to je dobrý první krok k upevnění vlastní zbožnosti, tedy celé naší osobnosti. Krok k poznání Boha. Jeho slovo obrušuje naše hrany, odsekává to, co nás zatěžuje. Výroky o tesání a bití zní hrozivě, ale cílem sochaře není kámen rozdrtit. Cílem Božím není nás zlomit. Vždyť „z mých soudů nad tebou vzejde světlo,“ říká Hospodin. Boží soud, Slovo, Hospodinovo tesání a tvarování nás osvobozuje od zátěží i kazů. Od hříchu. Boží sochařina vede k pokání. K uvědomění, že se míjíme s Božím obrazem. K pojmenování palčivých míst. K poznání naděje na změnu. Půst je dar a příležitost. Opuštění zlozvyků a nezdravostí v postu má právě tento cíl – zakusit, že díky Bohu jsme od nich svobodní. První krok je obrácení k sobě a poznání toho, co nás vzdaluje od Boha. Jenomže Boží slovo nás hned vede zase ven. Mezi lidi. Ozeášovi první posluchači a čtenáři nebyli bezbožní. Byli naopak velice zbožní, pobožní. Chodili do Hospodinova chrámu a nosili mu zápalné oběti ostošest a raději si to ještě posichrovali i u jiných bohů. A mysleli, že tohle je to podstatné. A že to stačí. Hospodin však skrze Ozeáše vzkázal, že to teda nestačí. Zbožnost není jen chození do kostela, ani postění se od nějaké dobroty. Zbožnost je celistvý způsob života. A její podstatou je „milosrdenství, ne oběti.“ 

Zvláštní pojem: milosrdenství. Úplně přesný překlad to není. V hebrejském originálu je tu slovo chesed. Ano, úplně stejné slovo, které bylo nejdřív přeložené jako zbožnost je nyní přeloženo jako milosrdenství. Protože nese jiný význam ve vztahu k Bohu a jiný ve vztahu k člověku. Ale v jádru jde o totéž. Jsou to dvě strany téže mince. Je to komplexní pojem pro základ a zdroj celého našeho života. V češtině milosrdenství hezky podtrhuje, že jde o to mít vůči druhým milé srdce. Podle biblických svědků je pravou podstatou víry v Hospodina – milosrdenství vůči člověku. A obráceně to platí taky. Proto má překlad Bible21 na obou místech slovo láska. Ta je základem našeho bytí ve světě a zároveň nejlepším vyjádřením Boží povahy. Láska je zdrojem života a nese nás ve vztahu k sobě, k druhým i k Bohu.

Hezky se to doplňuje i s dnešním prvním čtením. Podle apoštola Pavla je pravou bohoslužbou, pravou náboženskou obětí, a tedy pravou zbožností proměna našeho všedního života v život pro druhé. Celková proměna našeho smýšlení i jednání. Skrze pláč s plačícími, sdílením se s druhými v jejich nouzi, poskytování pohostinství, usilování o pokoj, dávání přednost jeden druhému, starání o trpící, rozdávání darů a povzbuzování…Pomocí druhým – tak jak je každému z nás dáno – uctíváme Hospodina. Služba bližním je bohoslužba. V těch, kterým pomáháme, v lidech kolem sebe – poznáváme Hospodina. 

_

Půst je dar a příležitost: obrátit se do sebe, rozpoznat a opustit, co nás tíží a hledat, co nám chybí. Nechat Boží slovo, ať nás otesává a formuje naši zbožnost. Ať nás osvobozuje od našich pout a řemenů. Ale nesmíme zůstat jen u toho.

Půst je dar a příležitost: využít prostor i čas získaný tím, co opustíme a prakticky se obrátit k lidem okolo nás. Rozpoznat, v čem jim můžeme pomoci. Následovat Boží slovo vlastním milosrdenstvím a osvobozovat druhé od jejich pout a řemenů. Ale nesmíme zůstat u toho.

Půst je dar a příležitost: Ve své obnovené zbožnosti a nalezeném milosrdenství hlouběji poznávat Hospodina. Znovu a znovu se k němu vracet. A pochopit, že zbožnost se rodí z milosrdenství a milosrdenství ze zbožnosti a obojí je darováno Boží láskou.