Přijď království tvé (Matouš 6,10a)

Písně: 120; (děti: Hosanna 300); 625, 1–3; 291; 283
Čtení: Ž 139,1–12; L 17,20–21

Pozdrav a introit: Milost vám a pokoj od toho, který je, který byl a který přichází. (Zj 1, 4)
Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mk 1, 15)

Základ kázání: „Vy se modlete takto: … Přijď království tvé.“

Milí bratři a sestry,
není to zvláštní, že o Boží království máme prosit? Copak tu Bůh není a nevládne? Neobdivujeme jej v třpytivé kapce rosy na stéble nebo v letu ptáků? Existuje snad sebemenší místečko na zemi, kde by Bůh nebyl přítomen? Kde by nemohl uplatnit svůj vliv? Kde by nebyl Bůh Pánem? Tak jak to žalmista vroucně vyznával: „Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mne chopí.“ (Ž 139) Není poután na jedno místo. Nic mu nebrání, aby vešel do kterýchkoli dveří, aby zůstal či odešel. 

Stalo se však, že On opravdu odešel. Bůh z kousku svého stvoření, jakým je naše země, odešel. Proroci či žalmisté několikrát napsali: „obrátil se k nám zády, skryl svůj obličej.“ Měl k tomu totiž důvod. Asi tušíte, že musím mluvit o lidském hříchu, který zavinil, že Bůh se od lidí odvrátil. A je to naše vina, že část jeho království už nevypadá jako ráj, ale spíš jako pustina, kde již není dost místa ani dost zdrojů pro všechny, ale jen pro některé. Kde zuří války a člověk je člověku vlkem a bídu mnohých střídá blahobyt malé skupiny lidí.
A přece máme v Písmu i zprávu, že ani tato od Boha odvrácená země nepřestala být součástí jeho zájmu. Jinak bychom tu o tom dnes vůbec nemohli mluvit a přemýšlet. Kdyby se Bůh nestaral, aby na zemi vždy byli nějací jeho služebníci, kteří to stále znovu a znovu připomínali a volali: „Neopustil jsem vás! Činím to pro své svaté jméno!“ (jak jsme slyšeli posledně). A když se to jemu vidělo jako vhodné a „naplnil se čas“, poslal svého Syna. A první slovo, které zde Kristus veřejně pronesl bylo: „Přiblížilo se Boží království!“ A když se s ním lidé mohli setkat ve skutcích lásky, tak řekl: „Boží království je mezi vámi!“ V Ježíši Kristu se znovu na zemi Boží království zpřítomnilo a v něm je neodvolatelně tady.
I když musel na kříž? A i když volal: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Bylo to právě proto, že onu opuštěnost lidí a země vzal a nesl na sobě, abychom my již nikdy nemuseli být Bohem opuštěni. Ano, země a vše, co je na ní, má nyní svou existenci a svůj smysl obsažený v Ježíši Kristu. Jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. Před ním se musejí sklonit andělé i mocnosti, i sama smrt, před ním se i ďábel třese. V Ježíši Kristu je náš starý svět souzen a zachráněn.

O velikonocích bylo celému světu dáno v známost, že svým křížem nám připravil Boží odpuštění a že svou obětí přivedl Boží království na zemi zpátky. A tam, kde je on, vzkříšený, je Boží království uprostřed nás. To vše je pravda. Ale když je tomu tak, proč se ještě máme učit tuto modlitbu? Jak to, že právě Ježíš Kristus nám ji odkazuje? – Proto že my se prosbu „přijď tvé království“ modlit nemusíme. Kristus nikoho nenutí, aby jeho království přijal. Člověk a lidé obecně, nepatří přirozeně do Božího království v tom smyslu, jako třpytivá kapka rosy na stéblu, či pták v povětří, nebo každý kámen. Člověka vede Kristus k rozhodnutí. Chceš mu věřit nebo ne? Do Božího království se vchází vírou. Druhá prosba modlitby Páně nás nutně před tuto otázku, před toto rozhodnutí, staví.

Odpověď na Boží otázku po víře musí být jednoznačná. Nejde to prosit: „Přijď království tvé“ jen částečně, jen do některých situací, jen na neděli. A mimo to žít v království svém. Proto je rozhodnutí pro člověka dost těžké. Vyžaduje totiž nejednou modlit se proti svým vlastním přáním. Modlit se proti touze vládnout si sám, mít království podle mých představ, kde mám první a nejvyšší zájem já. Ve víře však již máme podíl na Božím království. „Vždyť království Boží je mezi vámi!“ – říká Ježíš uprostřed svých učedníků. On sám však dobře věděl a zažil, jak váháme. Vzpomeňme na toho muže, který naléhavě volal: „Pane, věřím! Pomoz mé nedověře!“ Jsme často jako on. Cítíme, jak ten člověk chtěl věřit. Věděl, že to je cesta k Bohu, do jeho království, ale cítil, jak jej to zároveň táhne zpátky. Jak je těžké rozloučit se s životem podle vlastní vůle. Ještě tak žít si Boží království jen uvnitř, v ráji srdce. Ale navenek žít postaru. Vyhovět starým sklonům, abych já si vše zařizovala pro vlastní zisk a pohodlí. Z toho ďábel raduje, protože to on se s námi přetahuje. To on se staví proti Bohu. Nelze stát neutrálně jen za sebe. Neudělat stoprocentní místo Bohu, znamená dělat místo ďáblu. Samozřejmě vím, že je to starobylý výraz. Ale nemáme lepší pro tu sílu a moc, která nás táhne od Boha pryč. A která nám navíc našeptává, že vlastně děláme dobře. Chválí nás, jak jak jsme dobře udělali, když zajdeme do kostela a něco zaplatíme církvi, … A pak už máme volno. Je to nerovný zápas a sami bychom na něj nestačili. Prohráli bychom a mnozí prohráváme.
Ale zápas o víru je nevyrovnaný ještě jinak. O nás samotné zápasí Pán! O něm jsme před chvílí řekli, že zvítězil nad zlem a smrtí! On je silnější. Proto také nás vede k této modlitbě a konkrétně k této prosbě:  „Přijď království tvé“. A když se tak modlíme, tak to v první řadě znamená, že prosíme o víru. Kéž víra přijde, protože já jsem slabá. A neprosím jen za sebe, také to znamená: „Kéž víra přijde na mé děti, na moje příbuzné, na tento sbor, na sousedy, na tuto zemi na všechny, kteří dosud nevěří!“ Neboť bída tohoto světa není v tom, že by nepřicházelo Boží království, nýbrž v tom, že mu lidé nevěří. Že my mu dost nevěříme.

Víra v nás se však nerodí jako tráva na louce. Není to naše vlastnost. Víra se rodí ze zvěstování, z kázání evangelia. V prosbě „přijď království tvé“, je obsažena také prosba „přijď tvé Slovo!“ Aby živě zpřítomnilo Boží lásku. Kristův kříž. Jeho vzkříšení. A křest. Protože v té prosbě „přijď království tvé“ je ještě dál obsažena i prosba o křest vodou a Duchem, a také o stolování s Kristem u jeho stolu. Tato trojice: Slovo, křest a večeře Páně probouzejí a posilují víru, která nás vede do Božího království. Tak o to všechno vlastně učedníci prosili Ježíše, když jej žádali: „Pane, nauč nás modlit se“ a on jim odpověděl: „Vy se modlete takto …“ A následovala tato modlitba s centrální prosbou o příchod Božího království. Jež je na konci ještě jednou potvrzena slovy: „Neboť tvé jest království …“ 

A to je vše? – zeptá se třeba někdo. Myslí se tu na to, že z celého světa se stane dobrá, krásná církev? Vzorový světový sbor věřících a modlících se křesťanů, poslouchajících Boží slovo a vysluhujících svátosti? Bude se to vše konat mezi tisíci a tisíci zdmi kostelů a kaplí? To bude to Boží království? – Ne, tak to myšleno nebylo. Pokud se budeme modlit „přijď království tvé“ tak, že prosbu o své vlastní království zapudíme, opustíme, pokud si necháme sloužit ne svým slovem, ale slovem Božím a přidá se k tomu křest i vysluhování večeře Páně, které nejsou našimi záležitostmi, ale Kristovými, tak se budeme velmi divit. Protože i církev se změní. Přestane být uzavřeným spolkem, a místo toho pronikne do světa jako ta Ježíšem žádaná „sůl a světlo“.Evangelium dostane křídla a rozletí se do všech jeho sfér – do politiky, práva i ekonomie, do zdravotnictví, výchovy, pedagogiky i do ekologie.

Ale to nejpodstatnější: Bez krále by nebylo království. Jednou znovu přijde pro všechny viditelně On, Pán ve své podivuhodné slávě, o kterém svatý Jan říká, že je Beránek, který snímá hřích světa. Přijde, aby to zlé, co bylo, pominulo a vše bylo nové. Tehdy jej uvidíme tváří v tvář. Spolu s prosbou „přijď království tvé“ k němu církev dosud putující i trpící volá „přijď, Pane Ježíši!“ Amen.

Modlitba
Kriste Králi, na tvůj příchod čeká tento svět, církev i tento náš sbor. Ty rozumíš i volání, ano i vzdychání beze slov. Prosíme, přijď brzy. Amen.