Příchod tichého Krále

Květná neděle, 13. dubna 2025

Písně: 589; (děti: 529); 607; 702; 777s

Introit: Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Za 9,9)

Čtení: Za 9, 9–14

Základ kázání: Mk 11, 1-11

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš přichází do Jeruzaléma o velikonocích. Přichází tam zemřít. Pán o tom již ví. A evangelisté tímto příběhem na to připravují i nás, čtenáře. Ale asi víte, že tento oddíl čteme také na první neděli adventní – na začátku nového církevního roku – aby shromáždění slyšelo, kdo je ten, který přichází – že je to Boží král. A to je vlastně také zvěstí dnešní neděle: král přichází – konec všeho se přiblížil. A všichni to poznají. – Vjezd do Jeruzaléma je věc veřejná. Shromáždilo se mnoho přihlížejících a pak i vítajících. Ale kolik lidí přitom rozumí, oč jde? Co se to vlastně děje? Kolik lidí tenkrát v Jeruzalémě v tom ruchu a shonu kolem Ježíše poznalo, kdo to skutečně přichází a co mají čekat? Během celé své cesty předtím – jak to evangelisté popisují – Ježíš nechtěl, aby se mluvilo o tom, kým ve skutečnosti je. I když konal mocné činy, zakazoval to zveřejňovat. Nyní však – když je na konci své cesty – mají všichni vidět, kdo přichází. Před zástupy, na ulici se v této chvíli ukázal jako král.

Ale jaký král? Čekají ho jen krátké oslavy, než jej jeho příznivci opustí. Na jednu stranu je to velice slavný okamžik. Sběhli se plni naděje a očekávání. Sami přišli vítat Ježíše – nikdo je nenutil – ani církev a velekněží – ani panovník a stát. Měli přitom veliké očekávání: Že je zachrání před nepřáteli – vyžene Římany a usedne sám na trůn v hlavním městě. Však si už učedníci předtím říkali o čestná místa po jeho pravici… A tu jim musí Ježíš sám – jasně, veřejně a přesvědčivě dokázat – že jeho království je jiné a jeho cesta k slávě je jiná. Předně musí být zřejmé, že není králem z vlastní vůle – neprohlásil se za něj sám, ani ho neprohlásili za krále lidé. Byla to Boží vůle, Boží plán – dávno proroky předpověděný. Proto vyprávění začíná tou zvláštní zprávou, jak bylo vše připraveno – co řekl Ježíš: Jak učedníci našli oslátko, pro které je poslal, jak jim nikdo nebránil si je vypůjčit – a že to bylo oslátko, na kterém nikdo předtím neseděl. To vše má svůj skrytý význam. Bylo výsadou králů dostat a užívat věcí, které nikdo předtím neužíval – stejně jako později evangelista zapíše, že hrob, kam Ježíše uložili, také před tím nikdo nepoužil. Ježíš je sice chudý, ponížený, sice ho zabili – ale je to král a dostalo se mu královské cti. A Pán Bůh sám to tak všecko připravil a zařídil, aby se naplnilo jeho slovo. Četli jsme je od proroka Zacharijáše: (Kral) „Plesej, dcerko siónská – král tvůj přichází – chudý sedící na oslátku…“ Právě podle toho byste jej měli poznat – to je on – ten slíbený zachránce – Bohem poslaný!

A ovšem to oslátko – místo koně a kočáru, který by lidé spíš použili To je vyjádřením Boží kritiky a odmítnutí všech jiných způsobů a forem kralování a vlády – té, která je založena na moci, často i násilí, na bohatství a slávě, jak uznává svět. Ježíš je jiný král než vládcové, kteří tenkrát trůnili v Říme a kteří vládnou nám dnes – vůbec se nepodobá mocipánům a celebritám z obrazovek a z titulních stránek novin. Nemá zbraň. Místo ochranky jsou kolem něj děti a chudáci, místo luxusního vozu s neprůstřelnými skly – zvíře chudých, nehodící se do boje ani k reprezentaci. Oslík s prohnutými zády, protože není ještě na zátěž stavěný. – „Mé království není z tohoto světa“, uslyší pak vládce Pilát z Ježíšových úst. Já jsem tě nepřišel svrhnout, nebudu s tebou bojovat – a přece jsem král. A jeho lid, ti, kteří mu slouží a jej ctí, mají jít stejnou cestou a používat stejné prostředky. – Nemáme se proto divit, když církev je spíše chudá než bohatá. A dokonce, že podle průzkumů má velmi nízkou popularitu. Protože ani ve vysokém veřejném mínění není sláva Kristových vyznavačů. Tento stav však nemá vést k ukřivděnosti a komplexu méněcennosti. To spíš, kdyby to bylo naopak, mělo by nám to být divné. Podle příkladu našeho krále se ani my neprosadíme ve světě jinak než zvěstováním a službou. Ani my se nemáme divit, když budeme někdy klesat pod tíhou břemen. Vždyť náš Pán rovněž klesal pod křížem, který mu svět naložil na ramena. Proto ani pro nás se nehodí kampaň, která stojí na penězích, ani na politické moci, natož abychom za Krista a za sebe měli bojovat zbraněmi. Podívejme se na ten Ježíšův průvod táhnoucí Jeruzalémem: Král, ale na oslátku. Vítači, ale jen poutníci spolu se svými dětmi, kteří přicházejí na svátky. Výzdoba, ale jen z plášťů a ratolestí natrhaných u cesty.

Potřeboval on však víc? Nebyla tato spontánní slavnost tím nejlepším, jak Božího krále mohou lidé uvítat? Potřeboval víc k tomu, aby uskutečnil ten nejslavnější úkol v lidských dějinách. – Odpověď známe. Jen na ni často zapomínáme. Ale my skutečně nic z uznání světa nepotřebujeme. Jen by nám to bylo pokušením a svodem k pýše. Nás to ovšem někdy trápí – že jsme tak chudí a bezvýznamní. – Jenže co měl Ježíš – král Bohem vyvolený? Žádnou budovu, žádnou výbavu a techniku. Když se chystal vjet do sídelního města, poslal své služebníky pro osla se slovy: „Pán je potřebuje“. Ani toho osla nevlastnil, musel si ho půjčit a vrátit. Takový je to král – když vstoupil do tohoto světa, nepotřeboval vůbec nic z toho, co my lidé obvykle pokládáme za nezbytné.

My, pravda, stále něco potřebujeme – myslíme si, že máme tím plnější a šťastnější život, čím víc svých potřeb uspokojíme. Tím se měří vyspělost a úroveň – že toho potřebujeme a spotřebujeme stále víc. Čím je kdo výš, tím víc potřebuje – energie, jídla, šatstva, služeb, zařízení atd. Co však potřeboval náš Pán, Spasitel světa? – Jesle, stáj. Později lodičku, aby z ní mohl kázat. Jindy pár chlebů a ryb, aby nasytil své věrné. Pak tohle oslátko. A nakonec, poslední večer potřeboval místnost a stůl, kde by s učedníky slavil hod beránka, tu poslední večeři. A nic z toho mu nepatřilo, všecko si jen vypůjčil. Nic nevlastnil, o nic se nikdy nepral s ostatními, nesoudil ani nic nevymáhal. I proto je tak jiným králem než ti všichni, které my známe a kteří stále něco vymáhají a chtějí všechno vlastnit a o všem rozhodovat a ničeho se neumějí vzdát.

Ale svůj lid kolem sebe měl. Navzdory chudobě a tichosti tu byli učedníci, kteří ho vítali, slavili a věřili mu. Lid, který jej obklopil, naslouchal jeho kázání a vyprovázel jej na jeho cestě. Tak to bylo, je a bude. Král tichý, sedící na oslátku – a přece tu bude mít vždycky takové, kteří rozpoznají slávu jeho i své vlastní tichosti a chudoby. Nikdo je neorganizuje, a přece tu jsou. „Blahoslavení chudí – nebo jejich je království nebeské. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi“ – nebojte se ani o sebe ani o příští generaci! Voláním, které pro nás Marek zaznamenal – církev prosila svého Pána po všechna další staletí – „Hosana na výsostech!“ – Smiluj se nad námi! – Pokaždé, když se jako tvůj lid shromáždíme, ty přicházíš jako král mezi nás a zveš nás ke své královské hostině. Může se zdát chudičká – jen kousek chleba a trochu vína. A přece je to slavnost plná radosti a naděje – neboť jsme milými hosty svého krále a vyhlížíme společně k jeho království pokoje, „jehož vláda bude od moře k moři, od řeky až do dálav země.“ Smířeni tím, co on pro nás vykonal a čím nás obdaroval. Nejsme už jen dav, ale bratři a sestry – lid Boží – Boží rodina.

Nevíme, kolik jich tehdy bylo. Marek nepsal o zástupech tak jako Matouš. Ale v tom se oba shodují, že ti, kteří Ježíše vítali, šli „před ním a za ním.“ – Až dosud šli jen za ním. Vykladači v tom vidí obraz církve ve všech dobách a generacích: Ti, co šli před ním, to byli proroci. A ti, co šli za ním, byli apoštolé a mučedníci a vyznavači pozdějších staletí. Vpředu i vzadu obklopují toho krále. Tento náš král na oslátku shromažďuje kolem sebe všechny své věrné a tvoří z nich obecenství těch, kteří tu byli před námi – našich otců – i těch, kteří přišli potom – to jsme my a naše děti, kteří přijdou po nás. Všichni spolu a on uprostřed. Společenství těch, kteří ve víře byli první, s těmi, kteří přišli později i ještě přijdou, poněvadž dosud venku bloudí ulicemi a možná obchody a internetem; ale stále prázdnotou světa bez Boha. A přitom tady On všechny spojuje v jakýsi pěvecký sbor, který volá a zpívá: „Hosana, Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně!“ Už teď vládne všem, kteří ho uznávají a poslouchají a vítají. Král skrytý světu a přece plný moci a lásky. Král, jemuž patří všechna sláva a čest na zemi i na nebi. A král, který na konci času přijde a svou slávu zjeví všem a svou moc a spravedlnost a svůj pokoj prosadí mezi národy.

Ale počkejme přece! To už jsme předběhli. Před Ježíšem, jedoucím na oslátku byl tehdy přece ještě večer loučení, zrady, nespravedlivého soudu, opuštěnosti dokonce i od těch, kteří jej v průvodu provázeli a volali ono „Hosanna!“ Po Květné neděli přijde Velký Pátek, proto nemůžeme číst tento text jen radostně a slavnostně, a už vůbec ne triumfalisticky: že my přece víme a my patříme na tu správnou stranu. Čtěme jej také s pokorou, s lítostí nad sebou samými.

Modlitba: Požehnaný, který přicházíš a neseš s sebou novou zemi pod novým nebem. Hosana na výsostech! Smiluj se nad námi! Ujmi se nás, připoj nás všechny ke svému lidu a doveď do svého království! Amen.