O rozhodnutí k následování

VSTUPNÍ SLOVA

Pokoj vám! Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

Bratři a sestry, vítejte ve shromáždění. Je ráno neděle Palmarum, česky Květné, poslední v předvelikonočním postu. Dnes se nám otevírá pašijový týden.

Oči své stále upínám k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou. Jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Vyveď mne z úzkostí. Amen (Ž 25,15–17)

Naše dnešní první PÍSEŇ nese číslo 708 Tys na mne myslil dřív.

MODLITBA

Skloňme se před naším Pánem a modleme se postní modlitbu reformátora Jana Kalvína:

Všemohoucí Bože! Prosíme tě o pevnou víru, která se neviklá a neustupuje. Pod tvým křížem se nejednou setkáváme s neporozuměním světa, neumíme je snášet tiše a trpělivě. Pozdvihni k sobě naše srdce, abychom navzdory všemu výsměchu zůstali při tobě. Vzbuzuj v nás naději a trpělivost, abychom očekávali Ježíše Krista v jasu jeho slávy, až se zjeví jako náš nejvyšší kněz a věčný král. Obrať naše srdce k bohatství chudoby, kterou jsi svou církev ozdobil. Přiváděj nás do pohrdaného, malého stádečka, které následuje tvé čisté a pravdivé slovo. Upevni nás v čistém učení svého svatého evangelia. Dej, ať pohrdáme vší pýchou světa. Nakonec nás doveď do nebe, ano nad všechna nebesa do věčné blaženosti, kterou nám vydobyl tvůj jednorozený Syn svou krví. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO

Z 1. knihy Královské nyní uslyšíme krátký oddíl z 19. kapitoly (od 19. do 21. verše):

Odešel odtud a našel Elíšu, syna Šáfatova, jak orá. Bylo před ním dvanáct spřežení a on sám při dvanáctém. Elijáš k němu přikročil a hodil na něj svůj plášť. Elíša opustil dobytek, rozběhl se za Elijášem a řekl: „Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ On mu řekl: „Jdi a vrať se! Nezapomeň, co jsem ti učinil.“ Obrátil se tedy od něho, vzal spřežení dobytčat a obětoval je. Maso uvařil na dříví z jejich jha a dal je lidu, a ti jedli. Potom vstal, šel za Elijášem a přisluhoval mu.

Tolik z Písma svatého. S PÍSNÍ 558. Přemohl Ježíš smrti noc teď vysíláme děti do nedělní školy. Zpívat budeme pouze verše 1. až 3.

KÁZÁNÍ

Text dnešního kázání, které pochází od bratra faráře Jana Duse, je zapsán v Lukášově evangeliu, 9. kapitole, ve verších 57–62. Tam stojí:

Když se ubírali cestou, řekl [Ježíši] kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Tolik tedy Lukášovo evangelium.

Sestry a bratři, pro dnešní neděli tu máme perikopu, kterou ekumenický překlad nazývá „o rozhodnutí k následování“. Jak jsme slyšeli, není to žádné souvislé vyprávění, nýbrž tři samostatné rozhovory Ježíše se třemi adepty na učednictví. Tři miniaturní scénky, které – každá trošičku jinak – hovoří o tom, co to znamená jít za Ježíšem.

I.

„Budu tě následovat, kamkoli půjdeš,“ oslovuje kdosi Ježíše. Sestry a bratři, to je přece obdivuhodný výrok. Doslova příkladné odhodlání. Vždyť kdo z nás by byl ochoten to vyslovit? Kdo z nás by byl ochoten opustit pro Ježíše své blízké a vyrazit za Nazaretským do cizí země, mezi cizí lidi? Neznámý následovník staví laťku skutečně dosti vysoko. Je ochoten jít s Ježíšem kamkoli. Je to podobně obdivuhodné jako odhodlání anglických puritánů vyrazit do Nové Země, do Ameriky, kde doufali, že naleznou dost svobody pro život podle Bible. Tradice jim dala označení „Otcové poutníci“ a v U.S.A. na ně vzpomínají ponejvíc na Den díkůvzdání.

Je to podobně obdivuhodné jako odhodlání našich otců ve víře, bratří ze staré Jednoty bratrské, odejít z tehdejší společnosti a pokusit se v Kunvaldu ve východních Čechách o spolužití dle Kristovy pravdy. Ba ještě obdivuhodnější, neboť tady nečeká ani Amerika, ani Kunvald. „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Ježíš nemá, kam by zavedl své věrné. Toužíte po tom odejít jinam, někde jinde být Hospodinu věrní a pokusit se budovat Boží království? S jinými lidmi, s jinými prostředky? Hledáte jiné, to pravé místo k životu? Neobracejte se na Ježíše! Ježíš vás nemá kam zavést. Ježíš neputuje do žádného lepšího světa.

„Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Zvířata se vracejí do svých nor a brlohů. My odsud půjdeme každý domů, do tepla, k nedělnímu obědu. Ne tak Ježíš, ten neměl, kde by hlavu složil. Nerozumějme tomu nijak přeneseně, duchovně. Zkrátka a dobře, Ježíš neměl, kde by si odpočinul. Ježíš neměl, kde by uložil hlavu, kde by si schrupnul. Ježíš neměl svůj koutek, kam by se s knížkou (nebo dnes spíš s mobilem) zašil, když ho nic netěší. Neměl své staré dobré kanape, na kterém by se natáhl po nedělním obědě. Neměl domov.

Celá tato perikopa začíná krátkou vedlejší větou „když se ubírali cestou“. Ježíš opravdu stále odněkud někam jde. Stále někam putuje. Už starozákonní Izrael je lidem poutníků. Lidem, jehož domovem jsou stany, poušť a cesta. – My žijeme v jiné kultuře. V kultuře usazené. Máme své domy, své zahrady, svá stará dobrá kanape. Dáváme si instalovat poplašná zařízení. Bojíme se, aby nás nevykradli. – Přemýšlejme o tom, o co už jsme přišli. O co jsme okradli sami sebe. Přišli jsme o svou svobodu, o svobodu poutníků, o svobodu tuláků. Přišli jsme o radost z teplého slunce i osvěžujícího deště. Místo toho věříme, že si dokážeme život zařídit a zabezpečit sami. Náš Pán byl všude cizí, nikde nebyl doma. My jsme přesvědčeni, že jsme tu doma, že nám to tu patří. A „cizinci“ – tak říkáme lidem, kteří se náhodou narodili o kousek dál. Náš Pán nebyl nikde doma.

Pán Ježíš jde cestou. U cesty stojí kdosi a volá za ním: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Proč to vůbec říká? Proč se zkrátka k Ježíši nepřidá a nenásleduje ho? – Ten člověk je nám podobnější, než by se na první pohled zdálo. I my raději o následování mluvíme. Raději stojíme u cesty, než abychom na ni vykročili.

Ježíš je stále na cestě. Zdálo by se, že v tom už je jeho poslání. Stále putovat od města k městu, od člověka k člověku. Neustálé putování. Zdálo by se, že Ježíš skutečně nemá své věrné kam zavést. Čteme-li však pozorně evangelia, víme, že ona cesta svůj směr má. Poznenáhlu, však jistě míří – do Jeruzaléma. Nejprve k triumfálnímu vjezdu do jeho brány na oslátku a za provolávání slávy. Míří tam ale ke zradě, k zapření od přátel, k opuštění, ke kříži. Stále ještě jsme ochotni sebevědomě volat „budu tě následovat, kamkoli půjdeš?“

II.

A je tu další adept na učednictví. Ten se sám nenabízí, Ježíš jej k účasti zve. Skutečně neexistuje jednoduchý předpis, vzor, jak se dostáváme ke Kristu. Někdo jde jakoby sám, jiného je třeba složitě zvát a možná mu to i delší dobu připomínat. Skutečně jsou lidé, které je třeba do společenství víry zvát – a často ne jednou, ale opakovaně – právě tak, jak to dělával Pán Ježíš.

„Jinému řekl: ‚Následuj mne!‘ On pak odpověděl: ‚Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.‘ Řekl mu: ‚Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.‘“ – S touto Ježíšovou odpovědí si křesťané nevědí rady od té doby, co je zde církev. Copak by mohl být Pán Ježíš, který sám mluvíval o lásce ke stárnoucím rodičům, tak necitlivý? Copak by Ježíš dokázal přikázat někomu, jehož otec leží na smrtelném loži, ať ho následuje? Vždyť i přísné židovské náboženské předpisy byly velmi mírné vůči lidem, jimž umíral nejbližší příbuzný.

Někteří křesťané, kteří si s tímto Ježíšovým výrokem nevěděli rady, si všimli, že zde nikde není řeč o tom, že by dotyčný otec již zemřel nebo umíral. Vždyť mohl být stále ještě zdráv a plný sil. Potom by překážkou v následování nebyla smrt v rodině, ale přílišná závislost na rodičovské autoritě. Jako by následovník říkal: teď tě následovat nemůžu, teď by mi to otec nedovolil, ale počkej několik let, až bude můj otec po smrti, pak budu rozhodovat sám o sobě. Počkej, až nebudu závislý na rodičích, pak za tebou půjdu. Počkej, až dodělám školu, pak si přečtu Bibli. Počkej, až budu v důchodu, až změním zaměstnání, až děti odrostou, to už budu mít čas chodit do sboru.

Je to docela pěkný výklad, viďte. Přesto nás tak docela neuspokojuje. On se totiž nedotýká těch nejprovokativnějších slov Ježíšovy odpovědi – „nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ – To je přece nesmysl: slepý slepého snad ještě vést může, ale jak pochová mrtvý mrtvého? – Ne, nespěchejme příliš. Neříkejme příliš rychle, že zde má Ježíš určitě na mysli lidi duchovně mrtvé. – Ostatně ze zkušenosti se svými přáteli a příbuznými, kterým je církev cizí, dobře víme, že lidi nelze jen tak snadno dělit na duchovně živé a duchovně mrtvé. – Mrtvý pohřbívající mrtvého – to je absurdní výrok, nesmysl. To nás má šokovat. – Možná chce Pán Ježíš skutečně šokovat: Tvrdíš, že mne nemůžeš následovat? Máš pro to dokonce tu nejpádnější výmluvu, na niž lze pomyslet, úmrtí v rodině? Tak věz: Správně mluvíš o pohřbu, tady jde skutečně o život. Tady se opravdu rozhoduje mezi životem a smrtí. Rozhodni se pro život. Běž a zvěstuj život. Běž a vykládej o království Božím. Rozhlašuj, že Bůh je Bohem života.

III.

„A jiný mu řekl: ‚Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.‘“ – No řekněte, není to naprosto pochopitelné? Následovník je ochoten jít za Ježíšem, ale napřed chce dát sbohem svým blízkým. – Napřed. Už toto slůvko jej prozrazuje. Rodina, blízcí, přátelé jsou pro něj zkrátka přednější než následování. Napřed je třeba splnit povinnosti vůči nim, pak je možné jít za Ježíšem. Kolik matek nebo otců nepřijde v neděli do kostela, protože jejich partner žádá, aby napřed splnili povinnost vůči rodině. „Jdu-li do sboru, vyčítá mně, že rodinu okrádám,“ slyšel jsem mnohokrát. – Sáhněme si však, sestry a bratři na svůj vlastní nos. Kdo z nás by dokázal upřímně říct, že cesta víry je mu přednější než jeho rodina, blízcí, přátelé? Ano, tento oddíl o následování odjakživa uvádí církev do rozpaků. Nikomu z nás se nechce vzít na sebe tak mohutný závazek. Tak se všelijak vykrucujeme. Říkáme, už, už půjdu, jenom zařídím tohle a jenom provedu támhleto.

Naše vlastní slova nás však prozrazují podobně, jako onoho třetího učedníka – přesný překlad jeho žádosti zní „povol mi rozloučit se s těmi v mém domě“. Jsme zpátky u slova „dům“. Pane, půjdu za tebou, stanu se poutníkem, tulákem, bezdomovcem, jen mi nejprve dovol, abych zašel domů. K čemu takový poutník, kterého to táhne domů víc než kupředu? Sestry a bratři, jak jsme mu podobní! Člověku, který touží vydat se s Ježíšem na cestu a přitom je zakořeněný doma. My vyznáváme, že církev žije z pouhé Boží milosti, a přesto se budoucnosti děsíme. Bojíme se vyjít na cestu nejistoty. Opakujeme, že Pán Bůh se o nás postará, a přitom máme hrůzu z přibližujícího se okamžiku, kdy se o nás přestane starat stát a zejména ministr financí. Zvykli jsme si v teplém domově církve, která je zabezpečená, nechce se nám následovat toho, který nemá, kde by hlavu složil.

Jsou věci, které víme, aniž by nám je musel kdokoli vykládat. I ten, kdo nikdy neseděl za volantem, ví, že chce-li někam dojet, musí se dívat především dopředu. I tomu, který nikdy neoral pluhem a párem volů, je jasné, že chce-li někdo orat, musí hledět před sebe a ne se neustále ohlížet. A přesto, jde-li o následování, díváme se zpět tak často, že být oráčem, nevyorali bychom ani brázdu.

Ježíšův výrok „kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ nám připomíná okamžik, kdy starozákonní prorok Eliáš povolal svého následovníka Elíšu. Ten také žádá o dovolení rozloučit se s rodiči. Poté však už žádné váhání. Vše je rozhodnuto. Elíša bere pár dobytčat, se kterými právě oral, a poráží je. Jakoby tak rozsekával vazby se svou rodinou. Potom rozštípe pluh i jho, do kterého byla zvířata zapřažena, a na dřevě z nich dobytčata uvaří. Připraví obětní hod – díkůvzdání Hospodinu. – Elíša obětuje to, co dosud naplňovalo každý jeho den. Rozštípaným pluhem a poraženými dobytčaty se už orat nedá. Není cesta zpátky. Elíša za sebou spálil mosty a symbolicky tak znázornil odhodlání nevracet se zpět.

Ne každý z nás musí takto radikálně opustit svůj způsob života a rozejít se se svými blízkými. Mnozí máme naopak zůstat mezi svými a tam působit jako svědci Hospodinovi. Pro nás pro všechny však platí, že nestačí o následování hovořit, je třeba skutečně se na cestu vydat.

MODLEME SE

Hospodine, tak často mluvíme v církvi o tom, že tě chceme následovat. Tolikrát se přesvědčujeme, že za tebou jdeme, a přitom se bojíme vyjít ze svých starých návyků, vzdát se – pro lásku k lidem kolem sebe – svého pohodlí. Prosíme, povolávej si nás. Amen

Další PÍSNÍ je ta s č. 320 Já chtěl bych, Bože můj (sloky 1, 4-6).

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Hospodine, prosíme za tvou církev, která tak často mluví o následování a tak málo tě následuje. Tak často mluví o tobě chudém a přitom stejně často pošilhává po penězích. Tak často mluví o tobě nezajištěném a vydaném a přitom touží po hmotném zajištění.

Voláme: Pane, smiluj se!

Hospodine, myslíme na ty, kdo si představují následování tebe jako odříkání a trýzeň. Prosíme, dej jim poznat radost svého království. Voláme: Pane, smiluj se!

Hospodine, myslíme na všechny, kdo se místo za tebou vydali na všelijaké křivé cestičky a teď nevědí, jak z nich ven. Prosíme za oběti drog, alkoholu, prostituce.

Voláme: Pane, smiluj se!

Hospodine, prosíme za všechny, pro něž jsou království a sláva tohoto světa tak lákavé, že kvůli moci jsou ochotní páchat zločiny a mrzačit své bližní. Voláme: Pane, smiluj se!

Hospodine, prosíme, změň srdce těch, kdo vystupují jako ďáblovy hlásné trouby. Zacpi ústa všem, kdo šíří nenávist mezi lidmi. Nám dej odvahu postavit se proti rasismu, xenofobii a nesnášenlivosti kolem nás. Voláme: Pane, smiluj se!

Hospodine, prosíme za politiky, kterým jsme svěřili spravování našich společných věcí. Ať své úkoly plní nám k užitku a tobě ke cti. Voláme: Pane, smiluj se!

Hospodine, proměňuj srdce nás všech a dej, ať je každé místečko našeho života prostorem k tvé oslavě. Voláme: Pane, smiluj se!

Ve jménu tvého Syna, který v pokušeních obstál a vydal pravé svědectví, voláme:

Otče náš, který jsi v nebesích… Amen

POSLÁNÍ pro pašijový týden nacházíme v epištole Římanům:

Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecme se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujme svým sklonům, abychom nepropadali vášním. (Ř 13,11–14a)

Poslední PÍSEŇ bohoslužeb bude č. 523 Pane, ty jsi hoden chvály

Přijměte Boží POŽEHNÁNÍ

Pokoj vám všechněm, kteří jste v Kristu Ježíši. Jděte v naději. Amen