Nezapomeň, co jsem ti učinil. 1. Král 19, 19-21

Introit: Procitni, Pane, a nezanevři na nás provždy! Na pomoc nám povstaň, vykup nás pro svoje milosrdenství/ (Ž 44)

Písně: 99,1–4; (děti: 403); 673; 749; 765

Čtení: Mk 3,31–35

Základ kázání: 1. Král 19, 19-21

Milí bratři a sestry,

napadá vás, jestli jsme někde v tomto Elíšově příběhu my, posluchači kázání? Ještě otázku upřesním: jsme tím učedníkem, který bez výhrad následuje svého pána, a nebo jsme tím lidem, který hoduje na služebníkově hostině? – Vlastně, obojí je pro nás připraveno, obojí se od nás očekává. Známe výzvy našeho Pána, Ježíše Krista: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Ale také „Pojďte ke mně všichni... a já vám dám odpočinutí“, či „Vezměte, jezte... to se vám dává“. Poslechnout i nechat se pozvat znamená, že jsme si vybrali Hospodina na první místo svého života. Že všechny ostatní zájmy a podmínky odložíme, ano opustíme pod naléhavostí pozvání toho, který nás volá. Který na nás vkládá své pověření, tak jako je vložil na proroka Elíšu. Důvod je za Elíši i za Ježíše stále stejný: jedinečnost Boží. Přihlásit se k jedinečnosti Boží a osobně i v církvi ji potvrdit.

To je, bratři a sestry, nárok vyjádřený v prvním přikázání („nebudeš mít jiného boha mimo mne“) a stále platný i pro nás: Víra v Hospodina, Boha Izraele a Otce Ježíše Krista nesmí být podřízena čemukoli jinému. O to se má starat každá nová generace věřících, aby víra v jediného Boha nebyla narušena spojováním s nějakým jiným náboženstvím či ideologií. Souhrnem můžeme říct, s nějakým baalismem. S ním bojoval prorok Elijáš a Elíša bude pokračovat. Ten těžký boj dosud není u konce. Baalismus se totiž vždycky jevil lákavější a rozumnější než oddaná víra v jediného Boha. Je tomu tak dodnes. V baalismu mnozí počítají s Hospodinem také, avšak vždy až na druhém místě. Chodit do kostela, to ano, ale teprve potom, až si odbudeme všechny schůze, spolky, sporty, zájmové činnosti, až se postaráme o rodinu, až si zajistíme postavení, až si odpočineme od práce a budeme dosyta vyspaní atd. Vedle sebe stojí oltář Hospodinův i Baalova svatyně. Ale zajímavé je, že po letech více zchátrá právě oltář Hospodinův. Jsou vedle sebe víra i lidské zájmy. A zajímavé je, že lidské zájmy jsou mnohem opečovanější a pěstěnější než víra.

Proti tomuto zanedbávání a pohrdání Boží jedinečností vystupovali proroci. Elijáš sice dovolil Elíšovi rozloučit se s rodiči, ale jedním dechem připomíná: „Nezapomeň, co jsem ti učinil.“

Co se stalo a co mu Elijáš učinil? Pro nás na první pohled zvláštní věc. Elijáš nechal minout jedenáct spřežení a u dvanáctého přerušil oráče Elíšu v práci a hodil na něj svůj prorocký plášť. S tím pláštěm bylo spojeno prorocké pověření vyřizovat Boží slovo. Pro Elíšu je to náhlé, a přece hned pochopil, co tento prorocký plášť na jeho ramenou znamená: vyslání do služby. Elíša má být v budoucnu prorokem po Elijášovi.

Jaká je ta cesta do Boží služby? Je to cesta, která nesnese odkladu a výmluv. S rozhodnutím pro ni se nedá otálet. Vydáš se na tu cestu? Budeš následovat Pána, který tě povolává? Buď ano, nebo ne. Možná nám to připomene někdejší Elijášovu otázku celému Izraeli: „Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ Lid tehdy na tu otázku mlčel, neměl co říct, zvykl si na "poskakování na obě strany" (18,21) – pro Baale i Hospodina. Elíša je jiný, rozhodl se pro následování Hospodina: „Opustil dobytek a rozběhl se za Elijášem“. Ví že jej do služby skrze Elijáše volá sám Bůh a podvoluje se tomu povolání; jenom si chce zařídit to nejnutnější – rozloučit se doma. Jen ještě žádá trochu času. A to je právě to, co Elijáš svou poznámkou: „Nezapomeň, co jsem ti učinil“, zpochybňuje. Této službě nic nesmí stát v cestě. Dokonce, a to nám připadá obzvlášť tvrdé, ani rodina jej nesmí poutat. Elíša už se rozhoduje pod tíhou pláště, který mu leží na ramenou, je mu připomínkou, že něco nového už je tu, už se to stalo. Boží pomoc je blízko a má se o ní dozvědět co nejvíc lidí. Proto není možné, aby stálo v cestě něco, co pozdrží nebo dokonce znemožní jeho cestu za nimi. Boží služebník se má vzdát všeho, co tomuto nejpřednějšímu poslání brání. Ať je to čas navíc, o kterém si myslíme, že na něj máme nárok. Ať je to zaměstnání, o kterém si myslíme, že má vždycky přednost. Ať je to dokonce rodinné pouto.

Nezdá se nám to Boží povolání do služby dost neshovívavé a netolerantní vůči našim lidským potřebám a závazkům? Jak je možné vydat se jen tak na cestu bez příprav, zajištění a pojištění, dokonce bez zaopatření rodiny? Je to možné. A máme se učit vidět, že to je nutné a vůbec nejlepší. Pán po každém z nás nechce přímo o odchod z domova, ze zaměstnání, z rodiny. Spíše jde o jakési "překotvení". Máme zapustit kotvu svého života do nových vod. Zakotvit u Boha a odtamtud potom dělat všechno, co je třeba. Pak budeme překvapeni, jaká je to pomoc i pro ty, na nichž nemáme docela lpět. Protože se odpoutáváme i kvůli nim. Ten, kdo jako povolaní učedníci kvůli Bohu opustil všechno, co ho poutalo, teprve poznává, že získal mnohem víc. A to nejen pro sebe, ale i pro své okolí, pro svou rodinu, pro smysluplnost své práce a dokonce někdy i pro radostnější chvíle odpočinku. Pěstování pohodlí v uzavřenosti svého domova může být naopak ztrátou. Ztrátou pro co? Pro to nové. Pro blížící se Boží království. Pro naši způsobilost vstoupit do něj. „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království,“ byla také Ježíšova slova jeho učedníkům. (L 9,18–24)

Vždycky šlo o Boží království. O království jedinečného Boha, do něhož jsou lidé zváni. Budoucí prorok Elíša se má stát nejprve učedníkem, aby později do Božího království také zval a povolával. Před sebou má pluh, svůj dosavadní nástroj, kterým pracoval a byl prospěšný své rodině a podle počtu dobytka zřejmě i celé obci. Obdělával pro ni půdu. Elíša má teď tuto smysluplnou práci opustit pro jinou. Opouští svůj pluh a má před sebou jiný: prorocké povolání. Stojí před Elijášem, na ramenou jeho plášť a tak už klade ruce na pluh nový. Na nové poslání. Ohlédne se zpět? Nechá se zdržet svou rodinou, obcí? - Elíša zvažuje tuto nejjednodušší možnost. Ale nerozhodne se pro ni. Neslyšíme, že by se opravdu vrátil k rodičům. A přece to, co udělal, bylo i pro ně, bylo pro všechny, kteří s ním léta žili. Ba ještě víc. Co udělal, bylo hned na začátku symbolické pro celý Izrael, pro celý lid Boží: Elíša vzal spřežení dobytčat a obětoval je Hospodinu. Všechno co dosud měl, odevzdal teď jemu. I to dřevo z postrojů, na němž rozdělal oheň a uvařil maso. Jeho čin vyjadřuje odhodlání k novému povolání, které jej čeká. Se vším všudy teď patří svému Pánu. Je cele k dispozici k té službě, která přinese jeho blízkým daleko víc, než kdyby jim nadále obdělával půdu. A oni na tom, co Elíša udělá, mají mít účast. Bude to dobré i pro ně. První užitek z toho zakusí hned: Oběť připravená Elíšou, oběť, která už vlastně patří Hospodinu, je tu k jejich nasycení a posile. Elíša „dal maso lidu, a ti jedli.“

Co je to za lid, který přišel na obětní hostinu? S kým se Bůh dělí o to, co mu patří? Přišlo snad ke stolu těch 7000 věrných, které Hospodin uchoval v Izraeli a s kterými ani Elijáš už nepočítal? Ti jistě nežili pohromadě zrovna v Elíšově rodné obci. Byli to jednoduše ti, kteří byli svým bydlištěm a rodinou nějak spojeni s povolaným služebníkem Božím, s Elíšou. Tak jako později ti, kteří seděli v kruhu kolem Ježíše a kvůli nimž on neodešel zpět ke své rodině. Může snad být výmluvnější pozvání a jasnější přesvědčení o lásce a opravdovosti našeho Boha – než společenství u stolu, ke kterému se člověk pouze nechá pozvat, aby se nasytil, posílil a potěšil?

„Elíša potom vstal, šel za Elijášem a přisluhoval mu.“ Rybáři vstali, opustili své sítě, lodě i otce a následovali Ježíše. Apoštolové nesli zvěst o spasení v Kristu po cestách i necestách celého světa. Až k nám. A my? Jsme my způsobilí pro Boží království? Chceme být hosty u jeho stolu, jsme jeho následovníci? I pro nás bývá stůl Páně prostřen. I my jsme syceni a povzbuzováni Božím slovem. I my můžeme uvolnit své ztuhlé vazby a pouta a využít své zázemí, rodiny, svou energii, peníze, svou službu pro Boží království. Radost a zisk z něho je nesčetněkrát větší než to, co opouštíme. „Hle, moje matka a moji bratři!“ Tak označuje Pán Ježíš ty, kdo činí vůli Boží.

Modleme se: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, žes pro nás opustil všechno, svou božskou vyvýšenost i svůj život. Dal jsi nám to nejcennější a teď nás voláš do služby. Nauč nás opustit všechno, co brání, abychom byli způsobilí pro Boží království. Amen.