Nespravedlivý soudce a otravná doba

Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: "Hospodin s nimi učinil velké věci." Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! (Ž 126,1n)

Píseň 79, 1-4 Nuž pojďte a Bohu plesejte
Modlitba

Hospodine, přicházíme, jsme tu. Opět. Chceme ti i dnes nabídnout a předat vše, co jsme za uplynulé dny prožili. Okamžiky štěstí, radosti, přátelství, povzbuzení. Ale také přinášíme chvíle, které nás mrzí a nedávají spát, chvíle hněvu, nepochopení, netečnosti. A přinášíme také mnoho radostných ale i tísnivých otázek. Prosím, přijmi naše dny, naše životy, naši zkušenost. Pane, přicházíme, protože také otevíráme dlaně směrem k tobě, je toho tolik, co bychom chtěli od tebe přijmout – porozumění, trpělivost, odpuštění, pokoj. Děkujeme, Pane, že se naše životy s tebou proplétají a splétají. Že dáváš i bereš. Prosíme, proměňuj nás, abychom byli tobě více podobní, podobní jako obraz své předloze, kopie vůči svému originálu. Prosíme, veď nás cestou věčnosti a pokoje. Prosíme nejen pro sebe, ale i pro všechny, kteří se dnes k tobě obrací, tebe oslavují, vzývají a prosí.

Čtení: Gn 18,20-33 nebo Sk 10,19-35
Píseň 757 Mír na zemi daruj nám
Text: Lk 18,1-8

 Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, Ježíš vypráví podobenství, ve kterém zdůrazňuje, jak je důležité se stále modlit a v modlitbě neochabovat. K tomu použije příběh, který je zvláštní. Příběh o nespravedlivém soudci a vdově totiž hned několikrát překvapí. Hned v tom, že ani soudce, ani vdova nepůsobí ve svém jednání nijak příjemně. Soudce zde vystupuje jako netečný, odtažitý člověk, kterého nezajímá nic – ani člověk ani Bůh. A přeci je soudcem, který svým jednáním má tyto dvě vazby představovat. Zastupuje Boží spravedlnost a důstojnost každého člověka.

Ona vdova svým popisem zase připomíná takové ty jedovaté lidi, kteří otravují kvůli každé drobnosti a nedají pokoj, dokud nedosáhnou svého. Že by tito lidé byli nejlepšími představiteli toho, čemu říkáme přátelský a důvěrný rozhovor člověka s Bohem? Že by navodili příjemnou atmosféru pro modlitbu?

Popis soudce je pozoruhodný. Ježíš o něm říká, že se Boha nebojí a z lidí si nic nedělá. Pozbyl respekt a úctu k lidem i Bohu. Nic jej vlastně nezajímá. Jen vlastní klid. Jeho postoj by se dal charakterizovat slovem – lhostejnost, apatie, ignorance. Asi je to člověk, který se vymknul jakékoliv kontrole. Je podivné, že jej v soudcovském postavení nechává panovník, ale i Hospodin.

Když vdova na něj stále doráží, nakonec rozhodne v její prospěch. I když je to rozhodnutí, které je v souladu s právem a spravedlností, je stejně neseno lhostejností, a je tak vlastně špatné. Neodráží žádný právní názor, výklad toho, o co ve sporu šlo a za jakou pravdou stojí. Nejedná podle práva. Jeho rozsudek je z hlediska spravedlnosti vlastně nahodilé.

Podruhé Ježíš překvapí tím, že porovná lhostejného soudce s Hospodinem. I když řekne, že Bůh jedná poněkud jinak, zase neřekne, že je úplně někdo jiný. „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce? A co teprve Bůh? Nezjedná o právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“ Zde se můžeme cítit trochu opařeně. Snese Hospodin s tímto soudcem byť malé srovnání? Opravdu si Hospodina představovat jako toho, který rozhoduje podle modlitebního nátlaku bez ohledu na oprávněnost jejich proseb? Je v tomto obraze alespoň malý odstín vyjádření, že si z lidí nic nedělá, jako onen soudce?

Zastavme se u tohoto tahu štětcem, který nám zde dnes maluje docela netradiční obraz. Ježíšova slova jsou v této části podobenství zajímavě nejednoznačná. Dají se přeložit tak, že Hospodin je tím, který prodlévá s pomocí pro spravedlivé, kteří dnem i nocí volají. Tedy, že z nějakého důvodu po určitý čas nejedná, nezasáhne. Nebo se to dá přeložit a chápat poněkud jinak. Že Hospodin nakonec rozhodne zasáhnout ve prospěch těch, kteří dnem i nocí volají, když jim trpělivě naslouchá. Tedy hned nezasahuje, ale trpělivě naslouchá. Jako by v tom jeho naslouchání bylo čekání na to, až uslyší opravdu ryzí a odhodlanou prosbu. Žádné střílení od boku. Jako by délka trpělivého Hospodinova naslouchání přímo souvisela s jeho konečnou pomocí!

Co se tím chce říci? Že na jedné straně je poctivé naslouchání, ale na druhé straně musí být poctivé, upřímné volání. Volání, při kterém si člověk – modlitebník musí svá přání tříbit, dobře si promyslet svou motivaci a pohnutky. Třeba také rozhodnout, co může učinit sám a o co požádá Pána Boha. V tomto smyslu čas strávený při modlitbách nemůže být marné ani tehdy, když „obrazně řečeno“ na druhé straně nikdo hovor nepřijímá.

Na každý pád, Ježíš v tomto podobenství podle mého soudu skvěle pracuje s našimi představami. Představami o tom, kdo je Bůh. Bůh, jehož naplňování spravedlnosti vyvolává rozpaky, až by se člověk nebál říci, že jeho spravedlnost je člověku těžko pochopitelná. Vposledu netečný Bůh, jehož nejen běžné potřeby každého člověka natož nějaká spravedlnost vlastně moc nezajímá.

Stejně tak Ježíš skvěle pracuje s představami o tom, jak my sami můžeme svou modlitbu vnímat. Jako úmorné a nekonečné otravování Boha, který si přeci z ničeho moc nedělá. Je vzdálen tomuto světu, pobývá kdesi v nebesích či vesmírných mlhovinách. A nám nezbývá, než neúnavně chodit a prosit.

Milí přátelé, ať Hospodina a rozhovor s ním, modlitbu, podvědomě vnímáme jakkoliv, Ježíš takové vnímání bere vážně. Jistě, naše představy o Pánu Bohu mohou v určitých fázích života nabývat různých rozměrů. Ježíš je nijak nezavrhuje, ani neodmítá. Jen řekne – a co teprve Hospodin. Čím spíše Hospodin, ten živý, milující, jemuž o volání svých spravedlivých jde především. Ať už jim trpělivě naslouchá, či se svou pomocí prodlévá.

Stejně tak modlitba se nám může v průběhu života někdy proměnit v něco obtěžujícího, nepříjemného, ponižujícího. Ani tehdy v modlitbě neumdlévejte, nepřestaňte volat. Volejte stále. Ujišťuji vás, říká Ježíš, že se vás Bůh brzy zastane.

A další překvapení nakonec. Ježíš dovypráví své podobenství. Máme dojem, že je to již všechno. Rozumíme tomu, kdo je Bůh a kdo jsme my a naše představy o tom všem. A nakonec řekne. Najde ale Syn člověka víru na zemi, až přijde?

Až přijde v Mesiáši plně Bůh na zemi, až zde bude chodit po světě a hledat, najde víru? Najde důvěru? Kdo ví, jestli Ježíš vlastně tímto podobenstvím celou dobu nesleduje otázku víry. Že vposledu nejde tolik o neutuchající modlitbu, ani o Boží trpělivé naslouchání či prodlévání se svou pomocí či o naše dokonalé či nedokonalé představy o tom všem, ale o samotný fakt, jestli člověk ve svém životě a ve svých činech neupadl do lhostejnosti. Víra vdovy se vyznačovala právě (sice úpornou) snahou, nenechat věci, tak jak jsou. V tomto světle je tedy víra snahou, zápasem, usilováním. Základní je snaha věci nenechat, jak jsou, ale snažit se je měnit, třeba i v sobě samém.

Co Syn člověka na zemi vlastně nalezne? Čím vyplníme ten čas mezi trpělivým voláním a Božím nasloucháním? Jaký otisk na zemi zanecháme?

Mnohé z toho, co jsme prožili, bylo krásné, naplňující, radostné smysluplné. Něco z toho ale takové nebylo a třeba bychom to nemuseli prožít znova. Odevzdejme to vše Bohu do jeho trpělivých a spravedlivých rukou. Ne z lhostejnosti, ale v důvěře, kterou snad Kristus nalezne, až mezi nás v poslední čas přijde. Amen.

 Píseň 717 Tvá, Pane, láska nám sílu dává
Ohlášky
Přímluvné modlitby
Píseň 619 Rok za rokem roky léta jdou

Poslání

„Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Gal 6,8)

Požehnání

Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí,
jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto,
tak Hospodin dá vzklíčit a vzrůst touze po spravedlnosti a naplní volání po jeho lásce a milosti. Jděte v pokoji. Amen

Píseň 717 Buď mojí nadějí do příštích dnů