Nebude vláha, leč na mé slovo

Introit: Hlahol Hospodinu celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem! (Ž 100,1n)

Písně: 82; (děti); 250; 523; 384

Čtení: L 12,22–32

Základ kázání:1 Král 17,1–16

Milí bratři a sestry,

1. Elijáš Tišbejský, „muž Boží“, jeden z nejslavnějších ve Starém zákoně. Objevuje se tu na scéně jako posel špatných zpráv. Ona se ta dobrá zpráva slova Božího někdy tak jeví. Neposlouchá se to vždycky a každému příjemně, co Hospodin dává vyřizovat. Králi Achabovi musí slovo Boží být slovem soudu. „Jakože živ je Hospodin, před nímž stojím, v těchto letech nebude rosa ani déšť.“ „Nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“ Rosa a déšť, to je i u nás životadárná vláha, důležitý předpoklad života. „Leč na mé slovo“, má muž Boží králi vyřídit. To není nevyzpytatelná přírodní pohroma. Ne prostě sucho. Životadárná vláha teď bude uzavřena jakoby na kohoutek, uzamčená na zámek – a klíčem k tomu zámku je prorokovo slovo, Boží slovo. Voda teď bude jen na slovo. Stane se patrným, jak důležitá a jedinečná věc to slovo Boží je. On ovšem Izrael věděl a vyznával, že Hospodin je dárcem života, také vláhy a potravy. A teď to má být vidět, že to platí. Elijáš přichází se zvláštním soudem, který to ukáže. Nemá smysl dělat si jakékoli naděje, že „nějak bude.“ Nebude. Nebude rosa, ani déšť, „leč na mé slovo.“ Nic jiného než to slovo, které člověku jinak připadá tak zbytné, tu nepomůže. Všechny okolní zdroje vyschnou. Žádná studna, z níž se dá pít.

Slyšeli jsme dnes také Ježíšovo slov: „Hledejte nejprve království Boží a to ostatní vám bude přidáno.“ My to obyčejně děláme obráceně. Staráme se nejprve o to ostatní – aby bylo dost: dost vláhy, dost jídla, dost peněz … Vždyť to všechno je tak velmi důležité, abychom alespoň přežili (my spíš myslíme, abychom slušně přežili!). To nepochybně je. A přece. Stačí pouhé sucho, aby zbořilo všechny jistoty, které si člověk takto vytvořil. Elijášem zvěstovaný soud má jasně ukázat, co je rozhodující, když z Božího slova učiní jediné východisko z katastrofy lidu. To „leč na mé slovo“ má pomoci vidět, jak to je a jak to není. Ta špatná zpráva pro Achaba je ve skutečnosti dobrá zpráva. Boží slovo je vždycky dobrá zpráva, i když zní nepříjemně.

2. Tak se Boží služebník Elijáš na začátku jen mihne před králem, na veřejnosti, zazní jeho slovo. K jeho přijetí však ještě povede dlouhá cesta. Dál sledujeme Elijáše vskrytu, jaksi v pozadí. „Skryj se u potoka Kerítu“, určuje mu Hospodin. Je to dobrá skrýš. Můžeme se domýšlet, že tu je Elijáš ukryt před Achabem, který patrně neměl dost pokory na to, aby skutečně vyslechl slovo Hospodinova soudu. Ale je tu ukryt i před tou pohromou, kterou ve jménu Božím vyhlásil. Hospodin se stará o svého služebníka. Okolo se suchem pomalu scvrkávají zdroje potravy a tedy i života, ale Elijáš má vodu z potoka a chléb i maso ráno i večer. Žádný nadbytek, žádné zásoby. Žije z toho, co dostane každý den nově, podobně jako Izrael na poušti. Ale také netrpí nouzí. Má, co potřebuje. Okusil, že Hospodin se dovede postarat. „Hledejte nejprve Boží království a to ostatní vám bude přidáno.“

Řekla bych, že Elijášovi se ta zkušenost líbila. Biblické vyprávění nám naznačuje, že si ji ovšem vyložil trochu jinak, než to myslel Hospodin. Hospodinovo slovo jej posílalo: „Skryj se u potoka Kerítu …“ Vzápětí však čteme, že se tam Elijáš „usadil.“ Drobná změna. Skrýš od Hospodina povýšil na usedlost. Vždyť mu tam nic nechybělo! Ta východní poloha onoho místa i to zvláštní zaopatření mu mohly připomínat až blízkost ráje. Proč tu nezůstat? Co měl Achabovi povědět, přece pověděl, soud nad nevěrností jeho i ostatního lidu vyhlásil. On teď musí zakoušet tu kladnou stránku toho, že klíčem k životu je skutečně pouze Hospodin Bůh a jeho slovo. Kdo se toho přidrží, neprohloupí. Hospodin se umí postarat. To nám, milí přátelé, rozmanitými způsoby – také tímto vyprávěním o Elijášovi u Kerítu – bible dosvědčuje. Kdo se na to spolehne, udělá s tím zkušenosti.

3. Ale pozor: Elijášův úkryt není žádná protekční schovávačka. Hospodin se neuzavírá se svými věrnými do nějaké rajské zahrady; lhostejně oddělené od ostatního světa. Jestliže takto pozoruhodně, ano zázračně o Elijáše pečuje, opatruje svého služebníka – opatruje s ním právě to milostivé „leč“, které dal Achabovi vyřídit. Elijáš je tu také proto, aby tu byl někdo, z jehož úst může zaznít to slovo, které pohromu ukončí. A proto je Elijášův azyl jen dočasný. Jeho služba ještě neskončila. I Hospodinova služebníka, i toho, o něhož Hospodin zvláštním způsobem pečuje, se má dotknout onen Boží soud, který dolehl na zemi. „… potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště.“ Důsledky toho, co zvěstoval, musí i Elijáš pocítit na vlastní kůži. Není mu dovoleno se tam v té skrýši usadit.

Avšak toto probuzení z rajského snu, který se mu snad začínal zdát, neznamená, že by ho Hospodin opustil. Opět se ozývá jeho slovo. Elijáš musí „vstát a jít“. Ale i nadále platí, že se o něj Hospodin postará.

4. Posílá Elijáše do Sarepty, která je u Sidónu. Tedy do pohanské ciziny. Právě odtud, z fénických měst, přicházelo do Izraele moderní náboženství boha Baale. Kult bohatství a úspěšnosti, náboženství prosperity, které tak učarovalo Achabovi a jeho poddaným. Právě tady obstaral Hospodin svému služebníku zaopatření.

Nejdříve to ovšem vypadá jako velké nedorozumění. Elijáš slyšel: „Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě zaopatřovala potravou.“ Když Hospodin uměl zařídit potravu díky krkavcům, proč ne přes nějakou vdovu. Elijáš opravdu hned před branou města na nějakou ženu narazí. Ale nezdá se, že by čekala hosta, Hospodinova služebníka na byt a stravu. Ta vdova čeká návštěvu poslední. Návštěvu, která se již zřejmě ohlásila. „Najíme se a zemřeme,“ říká Elijášovi. I sem, do této ciziny zřejmě dolehlo to sucho, důsledek Izraelovy nevěry se nezastavil na jeho hranicích. „Najíme se a zemřeme,“ to tu teď platí.

Zvláštní slovo. Podivuhodná pravda! Najíst se – a zemřít. I to poslední sousto potravy, která je zdrojem života, už patří smrti. Najíme se – a budeme žít; to platilo dosud. Ale teď už pokrm není zárukou života. To poslední, co má ta vdova pro sebe a svého syna k životu, už stejně patří smrti. „Najíme se a zemřeme.“ Podivná logika. Proč ještě chtějí jíst, když stejně zemřou? A přece ne zas tak podivná. Což to neplatí i jindy? Jen proporce bývají jiné, jídla může být víc a smrt dál – pak to vypadá úplně normálně. Tady ta vdova jen uvažuje stejně, jako byla zvyklá dřív. Co jiného platí tam, kde je bohem Baal? Kde na prvním místě stojí starost, aby bylo dost – dost vláhy, dost jídla, dost peněz… Najíme se a zemřeme. Tady je vlastně zřetelněji, vyostřeněji vidět, co platí i jinak.

„Najíme se a zemřeme“ – jaképak zaopatření tady může nalézt Hospodinův služebník? Přišel pozdě. Už došly zásoby. Kdo by se tu staral o Hospodinova služebníka? Ještě naposledy se postarají o sebe. Kdo by v takové situaci hledal království Boží? Kdo tu má dostatek síly a prostředků? Když jich bylo dost, nebylo proč. A když je nouze – zase není proč. Jen krátký je krok od přesvědčení, že království Boží není nutno hledat „nejprve“, ke zklamanému zjištění, že není možno ho najít vůbec. Elijáš přišel pozdě, smrt ho předešla, už tu panuje. Hrozivě nám tu tane před očima, jak beznadějné je hledat „to ostatní“ přednostně před Božím královstvím. Najíš se – a zemřeš. Na Boží království už nezbyde. Dřív dojdeš ke konci svých zásob, dřív se vyčerpáš. Dřív zahyneš.

5. A přece smíme s vdovou slyšet Elijášovo: „Neboj se!“ Zvláštní věc. Ta vdova se ve své beznadějné odpovědi zaklínala „živým Hospodinem“: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh.“ To platí. I tady, za hranicemi Izraele a za hranicí lidské naděje a lidských možností. My se snadno Hospodina vzdáváme, ale on se nás nevzdal. To zakusil i Elijáš. Ale spolu s ním to má poznat i ta pohanská vdova. Není ještě konec. „Hospodinu se zalíbilo dát vám své království.“ Ačkoli všechno mluví proti, ačkoli lidé jednají proti. Ačkoli ve džbánu je jen hrst mouky a v láhvi kapka oleje. Ještě není pozdě.

Elijáš řekl ženě, co má udělat a ona to udělala. Vlastně to byla jen malá změna proti tomu, co ona zamýšlela. Chtěla přece připravit pokrm pro sebe a svého syna. Elijáš ji také posílá připravit pokrm, ale nejprve má dát najíst jemu, muži Božímu. Drobný rozdíl – a přece se tím mění všecko. Tam, kde nebylo dost pro nikoho, je najednou dost pro všechny. Elijáš by se byl nenajedl z toho, co vdova ušetřila pro sebe a svého syna. Nezbylo by na něj. A ani jim by to k životu nestačilo. Avšak z toho, co jedl on, služebník Hospodinův, bylo dost pro vdovu i jejího syna. Dokonce i pro celý „její dům“, jak čteme. Když dala onomu nezvanému návštěvníkovi, poslu Božího slova, na němž závisí život, tak neubylo. A neubývalo ani dál.

Přece jen tedy bylo o Elijáše i nadále postaráno. Ale nepostarala se o něj ta vdova – vždyť ta měla zaděláno jen ke smrti. A nepostaral se ani Elijáš o vdovu – jedl přece z její mouky a oleje. Postaral se Hospodin. U něho je život. Je to opravdu obráceně, než si myslíváme: království Boží není závislé na tom, zda na něj máme nebo ne, zda si můžeme dovolit je podporovat, starat se o ně, nýbrž naopak – naše přežití je závislé na Hospodinu. Znamením toho jsou uprostřed toho smrtícího sucha havrani a vdova. Život není v přebytku baalovské prosperity – ten se teď seschl na trochu mouky a oleje – nýbrž v zázraku dání Božího. To může vypadat různě: Jako ti krkavci, kteří bůhví odkud přinášeli Elijášovi chleba i maso ráno a večer. Jako ta neubývající mouka a neubývající olej v Sareptě. Jako pět chlebů a dvě ryby, které v rukou Ježíšových stačily pro neuvěřitelné množství lidí. Jako ten, který „lidskou ukřižován zlostí“ přece žije a obživuje … !

Podivuhodným způsobem tu Hospodina zachovává svého služebníka, z jehož úst má zaznít slovo života. Ano, smíme vědět: Hospodinu se zalíbilo dát nám své království. Sem smíme napřít všechno úsilí, všechno, co umíme a máme. A hlavně, na to se spolehnout.

Modleme se.

Pane Ježíši, ty jsi nám sám sebe dal jako pokrm k životu. Prosíme, proměň to málo, co ve své smrtelnosti máme, ke službě tvému království. Amen.

Píseň: 523, Pane, ty jsi hoden chvály