Na čem záleží

Introit:  Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů, v němž nás již před stvořením světa vyvolil. (Ef 1,3n)

Písně: 588; 302; 684; 698
Čtení: Iz 49,7.10–13

Kázání: Fp 1,3-11

Milí bratři a sestry,
apoštol Pavel měl ke sboru ve Filipis zvlášť vroucí, blízký vztah. Byl to první sbor na evropské pevnině, který založil. Nějakou dobu tam pobyl a pak s ním byl ve stálém písemném styku. Často na filipské myslel. A v tomto dopisu jim píše, že kdykoli si na ně vzpomene, tak děkuje Bohu. Už to je zajímavé: že jeho příjemné vzpomínky nekončí u libého pocitu, jak mu bylo v tamním sboru krásně, ale že končí u Boha. K Bohu se vztahuje veliká Pavlova vděčnost za to, že v milovaném sboru je to tak, jak je. Bůh je v Ježíši Kristu příčinou všeho dobrého, co vzniklo a co tam žije dosud. Další nesamozřejmá věc je, že Pavel děkuje při každé vzpomínce na filipské křesťany. Při každé … není to poněkud přehnané? Myslet si, že každá vzpomínka na ně probouzí pouze vděčnost? Že by mezi filipskými Pavel nezažil i něco nepříjemného, těžkého, na co by nerad vzpomínal? A přece to říká jednoznačně: „Při každé vzpomínce na vás děkuji a s radostí za vás všechny prosím.“

Děkuji a prosím; to není obecné vzpomínání. Děkuji Bohu a prosím Boha, to je modlitba. Pavel se při vzpomínání modlí a dělá to rád, s radostí. Radostné vzpomínání, radostná modlitba – radost, to je rys, se kterým se v celé epištole setkáváme. Myslím, že to velmi potřebujeme, abychom se nechali Pavlovou radostí nakazit a abychom vůbec uviděli tu možnost, že ačkoli to zvnějšku vypadá těžce, ano smutně – vždyť Pavel píše tento dopis z vězení! – přece je možné se radovat, přece je možné vzpomínat, modlit se a psát dopisy s radostí. Ovšem, abychom se apoštolskou radostí nechali strhnout, musíme si povědět, proč se vlastně raduje, proč jeho radost převažuje nad skepsí a smutkem, které by podle lidských měřítek byly více na místě. Filipští nijak Pavlovu těžkou situaci vězně neulehčí: z vězení jej nevysvobodí, ani nějak z vnějšku jeho podmínky nezlepší. Co tedy Pavla tak povzbuzuje, že jim píše dopisy plné naděje a vděčnosti? Co je toho příčinou?

Důvodem Pavlovy vděčnosti je společný úděl, který s filipskými i přes všechnu vzdálenost a přes rozdílné podmínky má; totiž společnou účast na evangeliu. Evangelium Ježíše Krista je jim společným zdrojem radosti. Evangelia se může účastnit i člověk ve vězení, a na témž evangeliu může mít účast i člověk na míle vzdálený druhému. To prožívá apoštol. Ale to ještě není všechno: raduje se i proto, že filipští k evangeliu patří od prvního dne, kdy uvěřili, až dodnes. To není samozřejmé. V ostatních sborech, do kterých Pavel psal, byl veden mnohokrát těžký zápas o to, aby se křesťané evangelia nevzdali, aby je s něčím nevyměnili, nebo je nespletli dohromady s jiným náboženstvím. Aby je nepřekroutili v závislosti na jiném učení, či učiteli. Můžeme se ovšem ptát, jak se to pozná, že zrovna jeden sbor žije z evangelia a neodchyluje se od něho. A proč zrovna filipský sbor? Jsou tam opravdu tak skvělí a výjimeční křesťané, že je v kvalitě mezi nimi a jinými tak obří rozdíl? Ne – Pavel nestaví na samotných kvalitách členů sboru. Stále znovu připomíná, že staví na podstatě toho všeho, totiž na evangeliu. Ono lidi propojuje a je zdrojem radosti. Evangelium, radostná zpráva o tom, že Kristus změnil náš úděl a naši perspektivu. Ta je všude stejné kvality a stejné síly. Ale na některém místě, v některém sboru je to víc vidět, že z tohoto evangelia křesťané žijí. A za to je Pavel vděčný, že ve Filipis je to obzvlášť viditelné, že tam bratři a sestry žijí z milosti.

Ale my všichni přece žijeme jen a jen z milosti, všechno je milost – o tom přece evangelium je! Ano, de facto to tak je. Ovšem jiná věc je, že někteří lidé o té milosti ani nevědí, že z ní žijí; a jiní, kteří o ní sice vědí, to na sobě nedávají znát. Žijí, jako by všechno, co mají a co prožívají, byla jen jejich zásluha. Pavel se raduje z toho, že na filipských tento život z milosti Kristovy vidí. Oni přinášejí viditelné důkazy o tom, že se navzdory světským zkušenostem dá žít z milosti. Jakkoli je církev také lidským zařízením, jakkoli jsou v ní lidé rozdílní a každý si přináší své sklony a zvyky, přece se pod evangeliem tito rozdílní lidé sjednocují v myšlení a v činech. Takže pak z jejich středu vycházejí plody veliké obětavosti, kterou Pavel sám od tohoto sboru zakusil. Projevy lásky, kterou žijí navzájem a pevného postoje víry, která obstála i v pronásledování. 

S filipským sborem měl jistě spojené mnohé pěkné zážitky – dovedeme si je přece ve sboru připravit i my. Ale přiznejme si, to dovedou i lidé sdružující se v nejrůznějších klubech a spolcích. To, co dělá církev církví, není, že se tam najdou lidé navzájem sympatičtí a že dovedou zorganizovat prospěšné i zábavné akce. To, co dělá církev církví, je evangelium, milost Kristova, která je nad církví a tvoří z jejích rozmanitých údů tělo, které žije a pohybuje se k určitému cíli, na který se těší a z něhož zároveň čerpá sílu. To Pavel i filipští věděli. Spojeni v jedno tělo, navzdory různosti a navzdory vzdálenosti, přece věděli, že je nic nemůže vzdálit od cíle, ke kterému se blíží. Tímto cílem, říká Pavel, je den Kristův.

Na den Kristův, či jinak den poslední, nebo soudný, nemohou křesťané ve svém zvěstování a ve své víře zapomenout. Smysl našeho života není odnikud nikam. Náš život je od prvního dne, kdy jsme uvěřili, veden ke dni poslednímu, dni stanovenému, ke kterému se nemůžeme než blížit. Tento den má apoštol Pavel na mysli. Proto mu leží na srdci, aby křesťané ve Filipis až do tohoto dnes došli v té zmíněné účasti na evangeliu. A aby tam došli všichni. Nikoho nevylučuje. Je možné vyloučit z klubu. Vylučuje se z politické strany, když někdo nevyhovuje. Ale z církve se pro lidskou odlišnost nevylučuje. Pro nás všechny přece ze své milosti Kristus daroval sám sebe. Všichni jsme Bohem milováni a Boží milost se projevuje právě ve společenství. Nikdo z něho není vyloučen. Proto Pavel říká: „Právem tak smýšlím o vás všech.“

Apoštol by byl nejraději u svých, to je naprosto lidské a on to neskrývá – tyto své city a touhu být co nejblíž těm, které má rád. Když to však nejde, přece nerezignuje, ale modlí se – a kupodivu ne za to, aby unikl z vězení a zase se s filipskými shledal. On se modlí za dílo, jehož zdar je důležitější než jeho osobní štěstí. Oprávněně bychom se o to dílo mohli bát. I v té sebelepší církvi by zašlo a nedočkalo se dne Kristova, kdyby záviselo na našich silách a naší organizaci. Proto nelze jinak, než se za to dílo modlit.

Toto dílo evangelia a jeho vliv se má ovšem nějak projevovat. Má se projevovat v lásce. K lásce by však nabádání ani příkazy nevedly. K lásce, kterou dává Bůh, vede modlitba. Filipský sbor je dobrý, snad můžeme říct i lepší, nebo méně problematický než ostatní sbory, ale i v tom sebelepším sboru může láska pořád růst . Pořád má kam růst, až do dne Kristova. To je jasná a vlastně jediná perspektiva církve. Ne to, jestli je dost moderní, odloučená od státu, ekonomicky samostatná atd. To všechno je důležité, ale nic z toho nemůže nahradit lásku. Sebedokonalejší struktura církve bez rostoucí lásky, která se projevuje obětavostí a smířením, je k ničemu. To platí pořád stejně už od dob apoštola Pavla. „Aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost – abyste poznali, na čem záleží.“ Tyto věci jsou tu s láskou spojeny. Právě v nich se kvalita a růst křesťanské lásky projeví.

S evangeliem nám není dán pohodlný život a romantická láska, každému, jak si přeje. Pro lásku evangelijní je třeba vnímat i bystře myslet. Je třeba dělat si úsudek a orientovat se, abychom věděli, kde a komu svou obětavostí projevit pomoc, abychom byli oporou, či alespoň pevní a uměli převzít odpovědnost. Podobně jako apoštol Pavel, který obstál ve vězení a před soudem dokázal obhajovat evangelium. Tehdy se do římské společnosti teprve dostávalo a posluchači k němu rozhodně nebyli lhostejní. Ať už v negativním nebo v pozitivním smyslu. Ať už křesťany kvůli evangeliu pronásledovali, nebo se naopak ke Kristu obraceli. Až postupně proniklo do všech vrstev obyvatelstva. V naší zemi, kde státním náboženstvím dlouho křesťanství bylo, nám z něho zbylo slovo „hodnoty“. Už se ani nemluví o „křesťanských hodnotách“. Dnes nejčastěji o „evropských hodnotách“. Ale my víme, že právě tyto hodnoty, na kterých západní společnost dozrála do demokracie, byly židovsko-křesťanského původu. Buďme proto hluboce vnímaví pro to, co z nich zbylo. Vnímejme i jiná náboženství, ať víme, komu my jsme uvěřili a proč se své víry držíme. Abychom se po vzoru filipských Krista opravdu drželi a nedlužili naší společnosti svědectví evangelia a to nejcennější, totiž lásku. Dnes jsme před sebou měli obsah apoštolské modlitby. Nejen duchovní meditaci, ale modlitbu spojenou se jménem Pána Ježíše Krista. Na něm rozpoznáváme, co je to, co člověka vede k soucitu s bližními a také k přebírání odpovědnosti za tento svět. Na tom záleží. „Abychom byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.“

Modlitba: Pane, děkujeme ti za evangelium a prosíme, abys je mezi námi, navzdory naší slabosti a nestálosti, uchoval až do svého slavného příchodu. Amen.