Kde je Hospodin, Bůh Elijášův?

Introit: Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku, tomu jenž jezdí po nebi, po nebi odvěkém. Vydal hlas, hlas plný moci. Uznejte Boží moc! On dává moc a udatnost lidu. Požehnán buď Bůh! (Ž 68, 33-36)

Písně: 275; (děti: 401; Hoř 250); 84,1.2.5; 777

Introit: Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku, tomu jenž jezdí po nebi, po nebi odvěkém. Vydal hlas, hlas plný moci. Uznejte Boží moc! On dává moc a udatnost lidu. Požehnán buď Bůh! (Ž 68, 33-36)

Milí bratři a sestry,

po několika nedělích kázání dobře víte, že hlavním hrdinou v knihách královských nebyl král, ale prorok, kazatel slova Božího, služebník jediného skutečného Krále, Hospodina. Prorok byl ten, který pozemským králům přicházel vyřizovat Boží vůli, volat je k poslušnosti Božích zákonů, povzbuzovat v dobách ohrožení, ale také napomínat a soudit.

Prorok Elijáš, jehož příběhy v této kapitole končí, byl především prorokem soudu. Snad si vzpomínáte na jeho zápas, který vedl o víru v jediného Boha – proti králi Achabovi a královně Jezábel. Zápas, v němž zvítězil Hospodin nad Bálem. To znamená nad pohanskými, kananejskými modlami. Elijáš proto musel snášet mnoho útrap, strachu a pronásledování. Jeho služba nyní spěje ke svému konci. Hospodin se rozhodl vzít Elijáše k sobě. – Co bude však dál? Prorok si jistě zasloužil, co mu Hospodin uchystal – místo v jeho království. Jeho budoucnost je jasná. Výslovně se tu mluví o tom, že Elijáš „vystupoval ve vichru do nebe.“

Ale co teď bude s Božím lidem? Tato otázka se objeví vždy, když končí život někoho z významných Božích služebníků: Když zemřel Mojžíš, který vyvedl lid ze zajetí v Egyptě. Když umíral Bohem milovaný král David. A jistě sem patří i odchod Kristův k Otci, když dokonal své dílo na zemi. Vždy to pro přihlížející byly chvíle slavné i smutné, plné napětí a očekávání, co bude dál. Avšak my z Bible víme, že nikdy neznamenaly konec Božího díla mezi lidmi. Po Mojžíšovi nastoupil Jozue – a dovedl lid do zaslíbené země. Po Davidovi jeho syn Šalomoun a proslavil království po celém světě. A Pán Ježíš tu zanechal své učedníky a učinil z nich apoštoly, když na ně seslal Ducha svatého. Ani mocný prorok Elijáš nezůstal bez nástupce. Již jej má při sobě – svého žáka Elíšu, kterého sám – podle Božího pokynu – povolal a jemuž nyní předává úřad.

Nejprve to však vypadá, jako by se chtěl spíš svého žáka zbavit. Opakovaně, jakmile někam dorazí, hned ho vyzývá: „Zůstaň zde. Chci jít dál sám.“ Tvrdí, že jej Hospodin stále kamsi posílá a oni dva se musejí rozloučit. Ale Elíša se jej pevně drží. Vždy znovu přísahá: „Neopustím tě“. Třikrát ze sebou. (Smutný protějšek trojího Petrova zapření) – Tento učedník, Elíša se svého pána drží až do poslední chvíle. A tak spolu putují z místa na místo. A Elíša stále znovu slyší o tom, co přijde. A nám není hned jasné, jaký to putování má smysl. Jistě je zajímavé, že všude potkávají další prorocké žáky, kteří se již naučili tolik, že i oni vědí, co se má stát. I každý z těchto „prorockých začátečníků“ rozpoznal, jaká je Boží vůle a Boží plán, a skoro jakoby se tím poznáním chlubili, když se stále Elíši ptají: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ Ale možná je i v jejich otázce určitá úzkost: Co bude dál? Co se stane, až Elijáš odejde? Budeš ty, Elíšo, na všechno sám stačit? Dokážeš jej nahradit?

Ale ta poslední společná cesta učitele a žáka může mít i další smysl: Je to jakési putování po stopách dějin Izraele. Nejprve Bét-el – místo spojené se začátkem příběhů praotců, místo, kde měl Jákob sen o žebříku do nebe, místo, kde jej Hospodin ujistil o své věrnosti a připomenul mu svá zaslíbení. A Gilgál – tam dal Jozue vztyčit dvanáct kamenů z Jordánu jako památník v místě, kde Boží lid přešel zázračným způsobem řeku dělící je od zaslíbené země. To nyní Elijáš zopakuje před očima svého žáka a oba projdou vodami Jordánu na druhý břeh. Jistě je tím připomenut i přechod Rudého moře při útěku z Egypta. A konečně Jericho – první město, které Izraelští v nové zemi slavně dobyli. Ta cesta je vlastně kázáním o Božích mocných činech, které pro svůj lid vykonal a na které nemáme nikdy zapomenout. Právě v takových chvílích, kdy se ptáme: Co bude dál? Když je naše budoucnost nejistá, kdy se cítíme ohroženi. (Myslím, že si sem sami umíte vložit okolnosti, za kterých my se podobně ptáme dnes.) – Právě teď je dobré připomínat si vysvobození, dny radosti, záchranu před smrtí, cestu ke svobodě, splnění Božích zaslíbení.

Když je cesta u konce, nabídne Elijáš Elíšovi: „Požádej, co mám pro tebe udělat, dřív než budu od tebe vzat.“ Skoro jako v pohádce – ještě poslední přání – ať je jakékoli, můžeš je vyslovit. Ale spíš než pohádky, mělo by nám to připomenout podobnou nabídku, kterou dostal od Boha král Šalomoun. Když on se měl ujmout vlády po svém otci Davidovi, směl si také přát, co chtěl. Víte, že si přál dar moudrosti. Elíšovo přání před začátkem jeho služby je podobné: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!“ Chci být tvým nástupcem, následníkem a dostat díl, který patří prvorozenému. Tak to stálo v zákoně. Prvorozený syn dostal dva díly, dvě třetiny všeho, zbytek se rozdělil mezi mladší. To nyní žádá Elíša Elijáše. Ne tedy víc, než měl jeho učitel, (jak trochu nepřesně říká náš překlad), ale dva díly jeho dědictví. I to však je velké přání: „Těžkou věc si žádáš. Splnění tvého přání nezáleží na mně, ale je v rukou Božích. Jestliže ti Bůh dá vidět na vlastní oči, jak budu odcházet k němu, je tvá prosba vyslyšena.“ „A hle, ohnivý vůz s ohnivými koňmi je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe. Elíša to viděl...“. Oči věřícího člověka vidí, co jiným není dáno. Stane se svědkem zázraku.

Jenže Elíšovi to nejprve způsobí bolest: „Vykřikl: Můj otče! Můj otče!“ Vždyť jej opouští jeho milovaný učitel, přítel, rádce. – I učedníci zůstali v úžasu stát, když se stali svědky Kristova nanebevstoupení. Jistě to bylo potvrzení jeho vítězství. Věděli, že odchází na nebe, ale přesto se cítili opuštění, když zůstali na zemi sami. I v postavě Elijáše odchází někdo víc než jen přítel a učitel. To naznačuje ono zvláštní oslovení „vozataji Izraele“ – doslova „vozbo a jízdo“. Elíša vidí v prorokovi mocnou zbraň, která pomáhala lidu proti jeho nepřátelům. Příběhy knih královských obsahují řadu zpráv o bitvách a bojích a vozy při nich sehrávaly rozhodující roli. Nyní mizí tento mocný bojovník za pravdu Boží v oblacích. Elíša roztrhl svůj plášť na znamení smutku. I když jeho pán odešel jako vítěz. Slavnější konec nezažil nikdo z lidí. Mojžíšův hrob sice také nebyl nalezen, ale přece v Písmu stojí, že zemřel. Jen o dávném Henochovi se dočteme, že jej vzal Hospodin k sobě přímo, neboť mu byl vždy věrný. Elijášovi se podle tradice dostalo naprosto mimořádné pocty: byl ušetřen smrti. Není to však jen odměna za jeho věrné služby, odplata za bolest, kterou pro svého Boha statečně snášel. Vždyť ani on nebyl bez chyby. Kdysi si dokonce sám přál zemřít, když mu došly síly i naděje. Smrt jej však nikdy nedostala. Jeho Bůh je mocnější než smrt. Mocnější než pohanští bohové, kterých se tehdy všichni kolem báli. Oni nejsou vůbec bohy, nežijí, nemají žádnou moc. Je jediný Bůh a Pán všeho, Hospodin. A ten je Pánem i nad smrtí. Vyrve jí svého služebníka, přijme jej k sobě.

Elijášovo nanebevzetí je znamením této moci. Kristovo vzkříšení je jejím naplněním a konečným vítězstvím. Ano, patří k víře v Hospodina, Otce Ježíše Krista, že i smrt je mu podřízena a vládne, jen pokud On dovolí. Už v žalmech najdeme počátky takové víry. Kdo věří ve Všemohoucího, v Boha Stvořitele, nepřipouští možnost, že někde by jeho moc končila, že by byla oblast, kam On nedosáhne; nepřítel, na něhož On by nestačil.

Elíša se stává svědkem této Boží moci nad smrtí. Touží se však ujistit o tom, že skutečně převzal prorocký úřad s náležitou „kompetencí“. A tak vezme Eliášův plášť a zopakuje jeho čin. „Udeřil jím do vody a zvolal: Kde je Hospodin, Bůh Elijášův?“ Vyslovil tu základní otázku: Kde je teď Bůh? Nezavřelo se za ním nebe? Neopustil nás? Neskončil s námi? Vidí nás, jak jsme tu skleslí, osamělí, pochybující? Slyší nás, když ho úzkostlivě voláme a vzýváme, aby se ozval, aby se projevil , aby nás ujistil o své blízkosti? Kde je Bůh? – ptají se lidé tváří v tvář strašlivým zbraním, mířícím na ně. Kdo vládne? Čí je poslední slovo? – Kde je Bůh? – ptáme se i my všichni, kteří mu chceme patři a sloužit, a přece i nás přepadá strach a obavy: Je vůbec ještě s námi? Stojí při nás? Nezanevřel na tento svět? Neponechal nás tu samotné – bez pomoci, bez posily, bez svého Ducha? O tom se chtěl Elíša ujistit – a odpověď dostal: Bůh je tu s tebou, slyší tě, pomáhá ti, dává i tobě svého Ducha a moc činit stejně mocné věci a znamení, jako činil tvůj předchůdce. Voda se rozestoupila a Elíša přešel. … Voda odtekla a křesťan tu stojí pokřtěn, zachráněn a vyslán do služby, která má smysl až na věky. Vzdávejme Bohu za to díky.

Modlitba: Pane Bože, tvá moc je nepochopitelná a nevýslovná. Tvá láska je však ještě větší. Děkujeme ti, že jsme ji mohli v Ježíši Kristu poznat. Amen