Kázání 31. 5. 2026: Kateřina Roskovcová

Introit: Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost! (Ef 1,3.7)

„Nevezmeš jména Hospodina, Boha svého, nadarmo…“, to se, milí bratři a sestry, učili naši předkové ještě z kralického překladu Bible. Ano, naši otcové a matky, ať už pokrevní, nebo otcové a matky ve víře – ti jsou přece také naši, k nim se hlásíme – neboť Hospodin je Bohem otců a matek. To je podstatné, když si připomínáme jeho jméno. Protože my jej přece neznáme jako abstraktní princip, božstvo, ke kterému tak nějak patří všechno. Takové božstvo by nikdy nemohlo být naším osobním Bohem a naším Spasitelem. Ale my, když se o něm v Bibli něco dozvídáme, pak je to z lidských příběhů, do nichž vstupoval. Poznáváme jej jako Boha Otce, jako Božího Syna, jako Ducha –  jedině z toho, jakým způsobem se setkával s lidmi, kteří tu byli před námi.  Tak zjevuje své jméno; velmi osobně. Bůh ve třech osobách. Církev to později na koncilu ve 4. století vyjádřila učením o svaté Boží Trojici. A dodnes je užívá jako pomůcku k lepšímu porozumění Božího jednání s námi. Bůh se dával vždy osobně poznat lidem jako byl Abraham či Mojžíš, David a mnohem později také tesař Josef. Bůh své jméno spojoval s životem konkrétních lidí. Výslovně to řekl Mojžíšovi, když ten se ptal po jeho jménu: „Jsem, který jsem.“ Tento tajemný hebrejský slovesný tvar je srozumitelný právě jen v příběhu, který s Mojžíšem a ztrápeným lidem v Egyptě Bůh začal. Své jméno zjevil v exodu; totiž v události vyvedení lidu z otroctví do svobody. Bůh si připomněl praotce a s lítostí shlédnul na jejich syny, kteří právě na zemi trpěli. „Viděl jsem jejich bolesti …, proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil.“ To řekl Mojžíšovi. To byl důvod, proč jej poslal za faraonem a proč mu přikázal: „Vyvedeš můj lid z Egypta!“ Není toto vyvedení, tento exodus, lepší Boží vizitkou než jakékoli pojmenování? Synové si mají připomínat: Náš Bůh je ten, který je s námi, když trpíme a umíráme. Který je s námi, když nás z toho osvobozuje a vyvádí nás. A který je s námi, když nás opatruje na cestě, vede a dovede do dobré země.

Tak ještě jednou: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. … Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ Svého Boha známe podle toho, že se prokázal jako Bůh Zachránce. Nám se dal poznat ve svém Synu, Ježíši Kristu. I na jeho jméno se tedy desatero přikázání vztahuje. Pro nás právě v Kristu je otevřena svoboda Božích dětí, jak to říká apoštol. Ježíš je naším Spasitelem. Když si to připomeneme, nesvede nás to tak rychle k snadnému odbytí tohoto přikázání: „Nezneužiješ jména“. Abychom jen neřekli, že jde o to dávat si pozor na jazyk, když se nám chce každou chvíli ulevit si a zvolat třeba „Ježíš Marija“. Tímto vysvětlením však nemůžeme skončit. Když třetí přikázání vykládal Martin Luther, nazval takové lehkomyslné vyslovování Božího jména „dětským hříchem“. A je tomu tak. Dá se to odnaučit. Je dobré se tomu odnaučit. Ale zároveň takové přeřeknutí není nic, za co by nás Pán Bůh trestal.

A přece je toto třetí přikázání, podobně jako i druhé o zobrazování Boha, spojeno s Božím trestem. Je tu něco vážnějšího, čím se můžeme provinit. Před čím nás přikázání varuje, protože jeho přestoupením rozrušujeme a znevažujeme veliký dar svobody, kterou nám náš Pán připravil.

Co se tedy ještě z Písma o Božím jménu dovídáme? Boží jméno je spojováno se svatostí. Boží jméno je svaté. A my máme prosit o jeho posvěcení i mezi námi. „Posvěť se jméno tvé“, je přece první prosbou modlitby Pána Ježíše, kterou on naučil své učedníky jako vzorovou. V církvi tedy máme usilovat o to, aby Boží jméno mezi námi nebylo znesvěcováno, znevažováno.

Izraelci byli v ohrožení, že s Božím jménem začnou nakládat po způsobu okolních národů a jejich náboženství. A to magicky, čarováním; což není nic jiného než manipulace s Bohem pomocí vyslovování jeho jména. Tak si lidé přivolávali boha a zapojovali jej svévolně do svých podniků. A nebo v přísaze. Tato tendence zaklínat se, zapřísahat se ve jménu toho nejvzácnějšího, co mám, je známá i dnes. Děje se to při vědomí, že porušením přísahy na sebe přivolávám trest. Takový způsob zneužívání Božího jména se nám může zdát primitivní a pro nás nijak nebezpečný. Možná podobně jako s těmi výkřiky na Boží adresu bychom řekli: „Z toho už jsme vyrostli.“ V tomhle pro nás pokušení není. Nemáme ve zvyku se zapřísahat vůbec; natož při Božím jménu. V tom jsme opatrní. Podobáme se tak trochu biblickým Izraelcům, kteří z veliké obavy, že by mohli Boží jméno vzít nadarmo, ostýchali se je vyslovit vůbec a proto je opisovali nejčastěji výrazem Adonaj/Pán. Patrně něco z tohoto tradičního výkladu třetího přikázání zůstalo i v křesťanstvu v oněch zmíněných obavách před bezmyšlenkovým zvoláním slova Bůh nebo Ježíš.

Povězme si konečně, kde tedy Boží jméno používáme my a je-li vůbec nějaké nebezpečí, jak bychom je mohli zneužít. Prvně tedy, kde Boha oslovujeme a kde o něm mluvíme? Pochopitelně při bohoslužbách! Zde zahajujeme ve jménu trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Zde se modlíme o jeho přítomnost. Zde o něm kážeme a také zpíváme a nedělá nám při tom potíže Boží jméno vyslovit. Proč ne? Zdá se nám, že zde je zabezpečeno bohoslužbou a kostelem? Že v hradbách těchto opatření nemůže dojít k jeho zneužití? A jinde se nám nehodí a nemá nám co říct? Co až bohoslužby skončí a my vyjdeme z kostela a začneme se věnovat svým „civilním“ činnostem jinde? To už se k Bohu neobracíme? Ani se o něm před nikým nezmíníme? Jeden vykladač třetího přikázání napsal, že „pro nás není příznačné zneužití Božího jména, nýbrž to, že ho nepoužíváme vůbec! Boží jméno je stahováno z oběhu jako stará mince.“ Omezili jsme se tedy pouze na liturgický jazyk? Jazyk kostelový? Jen zde se hojně ozývá to volání „Pane, Pane!“ Ale venku už Boží vůli nečiníme a co je jeho obsahem, už vážně nebereme, jak před tím varoval Ježíš? Odvoláváme se na exodus nebo na příběh Ježíše Krista, ale neúčastníme se ho, nevyvozujeme z něj žádné důsledky. Doslova „privatizujeme“ si Boha pro svou soukromou potřebu, nebo ještě hůř spotřebu. Modlíme se sice, ale už se mu nedáváme k službám. Voláme jej na pomoc ke svým vlastním úkolům a situacím, ale už nás nenapadne hledat jeho vůli také ve světě, v politice, v sociální sféře.

Ani toto však není nic nového. Nebezpečí privatizace Božího jména se objevilo okamžitě, jakmile Izraelci doputovali do zaslíbené země, do Kenánu. Začali si jej přizpůsobovat kenánským božstvům, která měla fungovat jako osobní pomocníci, jako talismany. Proti takovému zneužití Božího jména se třetí přikázání rázně staví a tam je na místě připomenout také Boží trest. Protože to je vážně proti Božímu Duchu, když někomu již byla otevřena cesta do svobody a z pouhé milosti na ní smí stát a on se znovu začne otáčet směrem zpátky do otroctví a Boží jméno vyslovovat jen když chce, aby mu Bůh posloužil třeba právě jako talisman pro štěstí.

Nakonec se znovu vraťme k tomu počátečnímu Božímu sebepředstavení: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův… Bůh tvých otců. Já budu s tebou.“ Veliké zaslíbení! Ale také svrchované. Bůh své jméno zjevuje lidem na zemi, kdy sám chce. Není možné si jej posunovat, uvádět do pohybu a zase zastavovat podle svého. On však chce být s námi a místo trestu zvěstuje milost. Jako kdysi před příchodem jediného Syna:

„Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš. Neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Mt 1,21). Znovu je tu ve jménu – a trojím Božím působením – zaslíbena svoboda a záchrana. Josef tehdy přijal Boží vůli, vstoupil do toho záchranného děje a věrně stál na místě, kde se měl ten záchranný příběh začít odehrávat. U příchodu Božího Syna na zemi. Ani my se nebojme rozšířit svou naději od soukromého požehnání doširoka pro všechny lidi a pro celé stvoření. Vždyť v navázání na praotce Davida, je tu potvrzeno, že ve jménu Ježíš je vysvobození a v něm je Bůh s námi. Bůh se stal Spasitelem ve svém Synu pro každého člověka. Amen.

Modlitba Svěřme se v tichosti Pánu, ať jeho slovo koná, co už započalo. Duchu svatý, ty svou božskou mocí probouzíš naši víru, utěšuješ nás, napomínáš i vyučuješ. Prosíme, ať v nás jméno Ježíše Krista zapustí hluboké kořeny a v našem společenství a brzy v celém stvoření bude svaté. Amen.