Kázání 25. 12. 2025

1. Veliké je tajemství zbožnosti, napsal autor této epištoly, zřejmě nějaký žák apoštola Pavla, píšící jeho jménem. Tím „tajemstvím“ je Ježíš Kristus: ten, jenž byl zjeven v těle– ale také ospravedlněn Duchem, ten, jenž byl viděn od andělů– ale také hlásán národům, ten, jenž došel víry ve světě – ale také byl vzat vzhůru do slávy. Ten, v němž se nebeské spojilo s pozemským a pozemské s nebeským. Ano, ten, v němž Bůh vstoupil do tohoto světa, přiblížil se nám tak nevídaným a nečekaným způsobem, že je to nad naše chápání. Nestačíme se divit, když na to pomyslíme. Když nad tím přemýšlíme, nejde nám to na rozum. Naše víra, náš život z víry, tedy „zbožnost“ je založena v tajemství – to se nám tu připomíná: vpravdě veliké je tajemství zbožnosti.

A „veliké je tajemství Vánoc“, mohli bychom také povědět, protože o Vánocích si připomínáme Ježíšovo narození, tedy pozemský počátek onoho „zjevení v těle“. Ano, tajemství k Vánocům patří – kdybychom měli ve zkratce vystihnout to, čemu někdy říkáme „atmosféra Vánoc“, asi bychom řekli právě: tajemství.

Narození dítěte, to je samo o sobě obyčejná – a přece neobyčejná skutečnost. Obyčejná, protože se opakuje tisíckrát, miliónkrát. Všichni jsme tak na svět přišli a mnozí i děti na svět přivedli. Všichni to známe, je to něco zcela běžného. A přece, a zároveň – je to také tajemství, záhada. Počátek života, který při všech znalostech z biologie a reprodukční medicíny nemáme a asi nikdy nebudeme mít zcela v rukou.

A o Vánocích si ovšem připomínáme zvláštní, „předivné“ narození – „divné to dítě bylo, neboť se tu spojilo božství s člověčenstvím“, jak se zpívá v jedné vánoční písni. To je tajemství Vánoc.

Vánoce jsou svátky tajemství, to je to, co nás na nich přitahuje, na tom se asi shodnou všichni, kdo je slaví, nakonec i bez ohledu na to, jak moc si uvědomují a připouštějí jejich křesťanský obsah. Tuhle vánoční atmosféru, náladu, se vše­možnými způsoby snažíme si alespoň na těch pár dní navodit.

2. Tajemství je něco, čemu nerozumíme, něco, co jen tušíme. Neumíme to vysvětlit a předvídat, ale přece je to skutečné, je to něco, s čím se v našem světě setkáváme. Tajemství jsou v zásadě dvojího druhu.

Jsou tajemství hrozivá, neznámé skutečnosti, které nás děsí. Známe strach z neznámého. To, co nejsme schopni chápat a ovládat, může být nebezpečné, ohrožuje nás to. Neznámé choroby, „cizí mocnosti“. Jsou tajemství, jež nemáme rádi, jež si v životě nepřejeme, jimž se snažíme vyhnout. Temnoty, v nichž toužíme po světle.

Ale pak jsou také tajemství lákavá, tajemství, jež nás přitahují. Tajemství, jež jsou příslibem lepších věcí, než bychom mohli čekat podle toho, co jsme schop­ni si spočítat a naplánovat. Tajemství, jež teprve dávají životu zajímavost a hloubku. Mohli bychom to říci i obráceně: to, co našemu životu dává hloubku a zajímavost, jsou obvykle skutečnosti tajemné, nám ve své podstatě neproniknutelné. Skutečnosti, jichž se jen dotýkáme na okraji. Tajemství dobroty, milosrdenství, lásky, věrnosti, laskavosti, radosti i smíchu… Úplně tomu nerozumíme, nedokážeme to beze zbytku rozebrat, popsat a vysvětlit, ale přece –jsou to skutečnosti, které se v našich životech objevují a teprve jim dávají chuť.

Tajemství Vánoc je jistě tajemství tohoto druhého typu.

Tajemství, které naznačuje, že Bůh, který je vzdálený a vyvýšený, se k nám přiblížil. Že nejsme ponecháni sami sobě a tomu, co se v našem světě podle opakované naší zkušenosti jeví jako mocné a rozhodující, nakonec tedy zkáze a záhubě. Tajemství, které naznačuje, že tím posledním a rozhodujícím nejsou naše viny, naše sobectví, naše pýcha a náš strach, které tak často vidíme vítězit. Že rozhodující a poslední slovo má láska, Boží láska, milosrdenství, Boží milosrdenství a věrnost, Boží věrnost, které platí i těm, kdo sami v lásce, milosrdenství a věrnosti selhávají. Tajemství, které nám dává tušit, že to s námi a s našimi bližními může dopadnout lépe, než bychom čekali a než bychom si zasloužili.

Tajemství Vánoc, tajemství tohoto Božího příklonu k člověku, zůstane tajemstvím. Naším úkolem není to pochopit a vysvětlit. Smyslem vánočních svátků, vánočních bohoslužeb – i tohoto kázání – je k tomu tajemství se přiblížit, připomenout si je, ano vstoupit do něj. Aby to tajemství Vánoc bylo také tajemstvím naší zbožnosti, tedy toho, jak ze své víry žijeme.

Abychom viděli, co se dá vidět, a  správně tušili, co je za tím možno tušit.

Protože z toho se skládá každé tajemství: z toho, co je možno zahlédnout, potkat v životě – a z toho, co je „za tím“, co je možno jen tušit, co se nám uka­zuje jen v náznaku.

3. Tak to tajemství, které je skryto v osobě Ježíše z Nazareta, líčí i ten staro­křes­ťanský hymnus, píseň kterou zřejmě onen Pavlův žák v 1Tm už cituje. Ve velké stručnosti připomíná jednak skutečnosti pozemské, které se dají historicky zaznamenat a ověřit, ale hned k nim připojuje také skutečnosti „nebeské“. To tajemství Vánoc a tajemství zbožnosti se děje mezi zemí a nebem, nebem a zemí.

Byl zjeven v těle, nebo také by se dalo přeložit: „byl tělesným jevem“. Jeho „příchod“ byl obyčejným lidským narozením, jeho příběh byl příběhem židovského učitele či proroka, se kterým se mohli setkat ti, kdo žili tehdy a tam, kde působil, na ma­lém a ve světových dějinách jinak nevýznamném území Galileje, Judska a několika okolních krajů. Mohli mu naslouchat, mohli se jej dotýkat a on se dotýkal jich. Mohli si na něj leccos dovolit, zatknout jej a nespravedlivě soudit, odsoudit a popravit – což také udělali.

A přece, právě v tomto tak obyčejně lidském příchodu a příběhu, vnějšně neúspěšném – vždyť skončil popravou – se s lidmi setkal sám Bůh. Ježíšův příběh nebyl jen „tělesným je­vem“, byl také ospravedlněn Duchem. To, že právě tady a takto je přítomen Bůh sám, z toho Ježíšova příběhu všelijak „prosvítalo“, probleskovalo – a nakonec se to „ukázalo“ v Ježíšově vzkříšení. V té podivuhod­né skutečnosti, že smrt, která je jinak koncem všech konců, najednou koncem nebyla, a tak ztratila svou definitivní moc. Ukázalo se, že v tom, co Ježíš přinesl, co říkal a co dělal, je pravda, že to je to rozhodující a určující. Že v tom a skrze to je při díle Boží Duch. Bůh, který jedná, který je podivuhodným, jemným a tajemným, a přece mocným způsobem přítomen.

Je to divné a zvláštní? Ano je. Podivnější než si obvykle podivné představujeme. Podivné nejen lidem, ale i andělům. „Spasení, které i andělé touží spatřit“, napsal o tom jiný novozákonní svědek (1Pt 1,12). I oni se musí vyklonit ze svých nebeských výšin – či kde si ty zvláštní Boží služebníky a posly představíme – a podívat se pořádně na Ježíše, toho člověka narozeného v Betlémě, ukřižovaného na Golgotě a vzkříšeného třetího dne. Kdo chce sledovat „věci nebeské“, musí se podívat na ten příběh o sestupu z nebe, jak pověděl evangelista Jan (J 3,13). Na příběh o tom, který své božství „nepovažoval za kořist, nýbrž sám sebe zmařil a vzal na sebe způsob služebníka“, jak pověděl apoštol Pavel (Fp 2,7). To je i pro anděly něco nevídaného, sami by to neznali, i jim to muselo být ukázáno, ale to se právě stalo: ukázal se andělům, říká o tom náš hymnus.

Dobře, andělům (co my o nich víme?) tedy ta skutečnost Ježíšova „ospravedlnění Duchem“, ta skutečnost, že v něm jednal Bůh sám, nějak patrná je – ale co my lidé, tady na zemi? Sem se ten hymnus zase hned vrací: byl zvěstován mezi národy. Mezi lidmi, mezi námi, ta skutečnost Božího jednání v Kristu není ještě evidentní, pro všechny viditelná. Ale je slyšitelná. Má podobu evangelia, toho dobrého a radostného poselství o Kristu, které bylo a je zvěstováno mezi národy. Po celém světě, také v našem národě, také dnes. S tím se můžeme setkat, to není nic tajného, jakkoli to třeba není zvlášť nápadné, a ani teď o Vánocích si toho moc lidí nevšímá.

Ale přece jen, i tady se projevuje jeho moc. Došel víry ve světě, říká naše vyznání. To zvěstování evangelia nevychází nazmar. Působí víru. Ne vždycky a u všech, ale přece se ten – vlastně – zázrak děje. Děje se to, že ono tajemství Božího jednání v Kristu se stává „tajemstvím zbožnosti“. Lidé v jeho světle nacházejí cestu ži­vo­ta a po této cestě se vydávají. Také s tím, myslím, máme nějakou zkušenost.

A abychom si nemysleli, že tato víra je jen takový truc několika tvrdohlavých nebo naivních jedinců, obrací to vyznání ještě jednou a nakonec pozornost z té pozemské, historické roviny k té nebeské: byl vzat vzhůru ve slávě (tak přesněji). Sláva, to je – jednoduše pověděno – bezprostřední přítomnost Boží. Ježíš je „nahoře“ a je „ve slávě“. Tedy patří mu Boží svrchovanost. To, nač se ve víře spoléháme, k čemu se dáváme vést Ježíšovým ujištěním, že on je „ta cesta, prav­da i život“ (J 14,6), to je opravdu Bůh sám, ta základní a poslední skutečnost světa, ta nejvyšší moc.

4. Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti. Krásné – a pravdivé je tajemství Vánoc. My si tu atmosféru, náladu Vánoc a jejich tajemství snažíme navodit všemožně, někdy dost křečovitě. Stojí, myslím, za to všimnout si, že ta skutečná tajemná „atmosféra“ Vánoc se tvoří v těch evangelijních příbězích o Ježíšově narození, okolo nichž se naše svátky formovaly.

Ty příběhy mají trochu pohádkové rysy. Je z nich patrné, že ti, kdo je psali, popouštěli uzdu své fantazii a domýšleli, jak to s Ježíšovým narozením, o němž se zřejmě moc přesných vpomínek nedochovalo, mohlo být. Byli při tom vedeni přesvědčením, že už na počátku, už při Ježíšově narození, bylo nějak přítomno to, co se pak projevilo v jeho životě, veřejném působení, v jeho učení i činech, v jeho ukřižování a vzkříšení. Tajemství Božího vstupu do světa. Těmi pohádkovými kulisami, do nichž své vyprávění vkládají, chtěli na to tajemství upozornit, učinit ho viditelnějším.

Můžeme sledovat, jak jsou vlastně všechny vánoční příběhy upředeny z těch dvou vláken, které jsme sledovali i v té stručné raněkřesťanské písni. Z dějů velmi pozemských a lidských, do nichž však probleskují skutečnosti nebeské. Slyšíme tu o rodičovských starostech Josefa a Marie, dítěti uloženém do dobytčího krmítka, o zvěstování, jež působí víru. A slyšíme zároveň také, že se to vše děje z působení Božího Ducha, objevují se tu andělé i Boží sláva, tak jak se s nimi běžně ve světě nesetkáváme.

Není náhoda, že Vánoce slavíme v nejtemnější části roku. V dnešní době na nás opět doléhají lecjaké temnoty, které zdaleka nejsou jen astronomické povahy. Války, hladomory, krutosti terorismu, síla a moc v rukou samolibých a sobeckých vládců.

Dejme si tedy povědět, že to tajemství Vánoc, to lákavé a hřejivé tušení, že se světem a s námi to je lépe, než si umíme spočítat a než si zasloužíme – že to nejsou jen pohádkové kulisy, do nichž snad můžeme na pár dní uniknout, ale které zas po svátcích uklidíme do skříně, a až dojíme cukroví, budeme zase vystaveni kruté a beznadějné realitě.

Kulisy odklidíme, ale to tajemství, v němž se nebeské pojí s pozemským, tajemství Božího vstupu do tohoto světa, to zůstane pravdou o světě i o nás. Je to tajemství, které je a může být tajemstvím také naší zbožnosti.

Modlitba Pane Ježíši Kriste, je nám často obtížné, poznat Boží velikost ve velikosti tvé lásky, Boží moc ve tvém slovu, Boží svrchovanost ve tvé službě, Boží moudrost v evangeliu o tvém kříži. Prosíme, otevírej nám svým Duchem srdce i mysli, abychom ti lépe rozuměli, a abychom tak mohli žít v naději. Amen.