Kázání 13. 9. 2026: Kateřina Roskovcová

Milí bratři a sestry,
1. „Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal.“ Představme si tu scénu. V obrázkových biblích bývá takřka idylická: Ježíš má na klíně batolata a kolem stojí rodiče, kteří nesou další miminka a za ruku starší děti. A Ježíš se usmívá a na všechny má čas a všichni mají čas na něho. Dotýká se jich. Evangelisté Matouš a Marek říkají, že bral ty děti na ruku, to znamená do náruče a žehnal jim … I vy jste sem dnes přinesli nemluvňátko, svého syna Šimona. Přinesli jste jej k Ježíši a do společenství lidí, kteří tu také jsou kvůli Ježíši. Dospělí i děti. Máme teď čas a prostor k tomu, abychom se s Pánem Ježíšem setkali a dali příležitost k tomu – jako tomu bylo tenkrát – aby se dotknul i tohoto dítěte. To je přece také smyslem křtu: že se člověka Pán Ježíš dotýká, ujímá, bere jej od té chvíle za svého, ochraňuje jej ve své náruči, staví se jako záštita mezi něj a nepřátelské, nebezpečné síly. Je člověku záštitou; s ním se nemusíme bát; jak jsme se to mnozí naučili zpívat s kytarou již ve velmi raném konfirmačním věku. Ano, přinášeli mu i nemluvňátka … Ta věta nám také naznačuje, že k Ježíši přinášeli a přiváděli mnohé další. Za chviličku si všimneme, co mají tito lidé společného. Děti tu jsou součástí jedné skupiny lidí, na které evangelista Lukáš zvlášť výrazně upozorňuje. Koho mohli ještě přinášet: nemocné, nemohoucí, umírající … A přivádět: duševně obtížené, zlými silami ovládané lidi. Jejich příbuzní a přátelé to dělali a dělali to rádi a s nadějí a radostí, že to má smysl, protože Ježíš nikoho neodmítl a uměl pomoci tak, jako nikdo jiný. Tak proč by také neměli přinášet nemluvňátka!?

2. Komplikace
Jenže my jsme u Lukáše četli o jiné atmosféře té chvíle. Ne úplně klidné a radostné. Tehdy se rodiče dostali do napětí, pod tlak, do nepříjemností. V cestě za Ježíšem jim začali bránit právě ti, kteří by měli rozumět nejlépe: Ježíšovi učedníci. To je vždycky trapné a smutné, když se tohle stane, že lidé, kteří mají tu výsadu, že mají Pána Ježíše nejblíže, nepřejí jej potom dalším. A nebo, oni Ježíše přáli, ale jiným. Učedníci měli vlastní názor na to, komu se má jejich Mistr věnovat. A teď jsou přesvědčení, že s tak malými dětmi by Ježíš ztrácet čas neměl. – K čemu ony jej potřebují? Velcí hříšníci to ještě nejsou, aby potřebovali odpuštění a napravení. A hlavně: kdo ví, co z nich jednou bude, jak společnosti prospějí? V té době nebylo na děti zdaleka pohlíženo tak optimisticky, jako je tomu dnes. Dnes říkáváme: pro děti všechno! Dáváme jim přednost, doslova si je pipláme – zvláště ty malé. I když později, bohužel už je někdy i odstrkujeme. Ale to je jiné téma … Ve starověku však, dokud dítě nedorostlo alespoň do deseti let, tak velkou cenu nemělo. Myslím, pro společnost. Samozřejmě to neznamená, že by je jejich rodiče nemilovali! Vždyť právě proto, že chtěli pro své děti to nejlepší, tak je k Ježíši přinášeli. Jeho dotyk, jeho požehnání, jeho láska byla tak zřejmá, výjimečná a léčivá! Ostatní dospělí – jako byli ti učedníci – však si asi spíše říkali: Ať se Ježíš věnuje víc těm dospělým. Ať je v kázání poučí, ať uzdraví nemocné. A potom, ti zdraví, budou ještě platní ve svých rodinách a v práci. A ať Ježíš působí na lidi, kteří v národu mohou prospět svými schopnostmi a ovlivnit politiku, pozvednout morálku, pracovat. Děti mají na Ježíše ještě dost času. – Tento názor také známe, že: Na Pána Boha, na kostel a náboženství mají děti a mládež ještě dost času. Někdo si dokonce myslí, že Pána Boha a Ježíše bude potřebovat, až bude hodně starý, až před smrtí … A tak učedníci rodičům a babičkám a dědům, kteří děti přiváděli a přinášeli k Ježíši, bránili. Bránili Ježíše před dětmi. Ve prospěch dospělých a ve prospěch problémů světa, tak jak jejich závažnost ohodnotili oni. Učedníci to vždycky myslí dobře, to je jasné. Ale mohou se mýlit, jak vidíme. V horizontu dlouhého času zde na zemi, a co teprve pod zorným úhlem věčnosti! Tam ani ten nejpilnější učedník nedohlédne, aby mohl Ježíši radit, natož jej napomínat.

3. „Nechte je!

Takovým patří království Boží.“ Pán Ježíš má své učedníky rád i přes jejich omezenost. Ale nenechá se ani jimi vmanipulovat do jiné role. Nenechá ze sebe udělat ani reformátora společnosti, ani manažera, ani miláčka lidu podle současných potřeb. Vidíme však, jak od počátku, bez ohledu na svou popularitu, zde na zemi bojuje za každého člověka. I za takové lidi, kteří ještě nic nedokázali a nic neznamenají. V této skupině jsou i děti, a proto potřebují Boží zastání a ochranu. To nám náš Pán ukazuje. Proto toto místo čteme při křtu osmiměsíčního synka, který je na svůj věk úžasně vyspělý a dělá své rodině velkou radost, ale pro společnost dnes ještě mnoho neznamená. Ani k volbám nepůjde, ani do obchodu a na internet sám ještě nevkročí, žádné daně neodvede, žádné zásluhy nemá … Ale Pán o něj stojí. Koho on vidí v tom malém človíčku? Vidí v něm jedinečného, cenného člověka. Protože v něm vidí obyvatele Božího království! Platného dvořana, kterému již dnes patří místo před královským trůnem a také v Boží náruči. A náruč Ježíšova, jeho dotyk, to je náruč a dotyk Boží. Vedle rodičovské náruče dítě potřebuje také náruč Boží. Nikdo by mu ji neměl upírat. Proto přinášíme a přivádíme děti ke křtu, při kterém voda připomíná záchranu ze smrti a očištění k životu s Kristem. A když prosíme o Boží požehnání, tak si přejeme, aby Pán nyní i v budoucnu znovu a znovu přicházel ve svém Duchu a stále aktuálně Šimona provázel. Až on bude dospívat a budovat si život. Proto Pán Ježíš učedníky napomíná: „Nechtě děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“

4. „Amen, pravím vám …“

Ale je tu ještě závěr Ježíšovy řeči a ten je speciálně pro nás dospělé, pro Ježíšovy učedníky: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“ – To je také dnešní zvěst evangelia. Zní to jako varování. Připomíná to jiná Ježíšova varování, například bohatému člověku, který chtěl mít místo ve věčném Božím království. Ale bylo to s ním jako s velbloudem, který má projít uchem jehly. Asi to znáte (18,25). Tak nemožné se zdá i to, že bychom se znovu měli stát dětmi, abychom do království vešli. Co tím Pán Ježíš mohl myslet? Jistě nemůže chtít, abychom byli znovu ve všem jako nemluvňátka:) Ani nemáme zdětinštět. Jde spíš o to hledat, v čem nám mohou být malé děti příkladem. Co nám v dospělosti chybí, že jsme kvůli tomu vyloučeni z přirozeného vejití do království. Či lépe, co nám přebývá a od čeho se máme obrátit a co opustit-pokořit se. Zdá se to být těžké, vždyť jako děti již nikdy nebudeme. Tak k čemu nás/dospělé Jš vyzývá? Těžko to slovy vyjádřit.

I Šimonek bude jednou dospělý – a přece mu dnes budeme přát, aby v něčem zůstal dítětem a tak měl své nezpochybnitelné místo v království Božím. Ale v čem má i přes výchovu a vzdělání a dospívání zůstat dítětem? To bude muset poznat on nám, až bude pěstovat svou křesťanskou víru. Rodiče, kmotra ani sbor mu nesmí bránit. To bude stačit. Amen.