Ježíšova ranní modlitba

Písně: 637; 312; 395; 418

Čtení: Mk 1,29–34

Základ kázání: Mk 1,35–39

Milí bratři a sestry,

časně ráno, ještě za tmy, když všichni spí, Ježíš odchází pryč. Uniká z města, kde se celý předchozí den nemluvilo o ničem jiném než o něm, opouští všechny, kterým předchozí den kázal, skrývá se před zraky těch, které večer uzdravil, nechává za sebou dokonce i Šimona a ostatní učedníky, kteří celý ten rušný den strávili po jeho boku. Odchází ještě za tmy, protože ví, že ho všichni budou hledat. Není to divné, Ježíš, který se nechce nechat nalézt? Jistě, učedníci ho později přece jen vypátrají. Ale chvíli, aspoň chvíli, je úplně sám. A zpátky do Kafarnaum se každopádně vracet nehodlá, alespoň ne hned.

Je to skutečně trochu zvláštní. Ježíš má za sebou, mohli bychom říct, velmi úspěšný den. Ráno vystoupil v místní synagoze a večer už se před jeho dveřmi sešlo celé město. Přinesl uzdravení mnoha nemocným a všelijak souženým lidem a mohl si být jistý, že příští den za ním přijdou další. A on, místo aby si pořádně odpočinul a za svítání je náležitě přivítal, vstává ještě za tmy a odchází na pusté místo. Proč?

Tak především se chce modlit. Zdá se to jako trochu banální informace, Ježíš byl zbožný Žid, samozřejmě že se modlil. Ale tady jsme na začátku Markova evangelia, teprve pomaličku poznáváme, jaký Ježíš, Syn Boží, Mesiáš, byl a co dělal. Po náročném dni v Kafarnaum se potřebuje soustředit v modlitbě. Ze stejných důvodů se podle Marka uchýlil do samoty i večer poté, co nasytil veliký zástup chlebem a rybami. Tehdy zřejmě strávil v modlitbě téměř celou noc a až nad ránem se vydal za svými zmoženými učedníky, uvízlými uprostřed jezera. A do třetice čteme o Ježíšově modlitbě v zahradě Getsemane, když ho přepadla hrůza a úzkost. Tehdy sice chtěl mít své učedníky nablízku a bdící, ale přece se nakonec modlí opět o samotě, opět za tmy…

Ježíš se na své cestě z Galileje do Jeruzaléma, od kázání v synagogách po mlčení před Pilátem, od uzdravování zástupů po vlastní smrt na kříži potřeboval modlit. Po tom prvním dni v Kafarnaum se nejspíš nejednalo o tak těžký zápas jako pak v Getsemane, ale i tehdy se Ježíš zřejmě toužil utvrdit ve svém poslání, nalézt správný směr svých dalších kroků, nebo přinejmenším načerpat sílu pro další den. Marek sice líčí jen tyto tři případy, ale je celkem zřejmé, že Ježíš se takto k modlitbě uchyloval pravidelně. Když to trochu přeženu (snad ne moc), dalo by se říct, že všechno co Ježíš přes den říkal a dělal, až po tu poslušnou cestu na kříž, pramenilo z jeho nočních modliteb k Bohu. Tak dokázal naplnit Boží vůli.

Jako čtenářům či posluchačům evangelia se nám tak odkrývá nová, trochu překvapivá stránka jeho hlavní postavy, Syna Božího. Za ten jediný den v Kafarnaum se nám Ježíš ukazuje jako sebevědomý kazatel, jako přemožitel nečistých sil, jako zázračný léčitel, ale také jako člověk, který v noci nemůže spát, jehož „duše v noci po Bohu touží“. Tím se nám zároveň stává vzorem k následování. Jestliže se Ježíš potřeboval modlit, co teprve my? My se asi nejčastěji obracíme k Bohu, když je nám úzko, jako Ježíši tu poslední noc v Getsemane, když stojíme před těžkým rozhodnutím nebo prožíváme velkou bolest. A je to dobře. Ale stejně důležité je najít si klidný čas a místo, když se nám daří, když úspěch střídá úspěch, když jsme zavaleni zážitky, třeba i veskrze příjemnými. Čím méně času máme, tím důležitější může být najít si chvíli...na modlitbu. Nebo na bohoslužby. Takový čas, věřím, není nikdy ztracený.

Ale Ježíš měl i další dobrý důvod, proč se nad ránem vytratil z města. Říkala jsem, že tam strávil velmi úspěšný den. Tak se nám to aspoň může jevit. A tak se to také nejspíš zdálo jeho učedníkům. Ale on sám to zřejmě viděl jinak. Když ho Šimon a ostatní naleznou na tom pustém místě a plísní ho tak trochu jako neposlušné děcko, které nebylo tam, kde mělo být („Všichni tě hledají!“) odpoví jim: „Pojďte jinam, do okolních městeček, abych i tam kázal.“ Ježíš chce kázat. Jeho posláním, důvodem, proč se vůbec kdy vydal na cestu, bylo, aby kázal, zvěstoval Boží evangelium. A to se mu v Kafarnaum vlastně moc nepovedlo.

Tedy, začal dobře. V sobotu vystoupil v místní synagoze a posluchači žasli nad jeho učením. Vzápětí mu do toho ovšem skočil jakýsi člověk posedlý nečistým duchem. Ježíš sice zlou sílu přemohl a zahnal, jenže tím způsobil senzaci. Jinou, než patrně chtěl. Když se následně uchýlí do domu svého učedníka Šimona, hned ho odvedou k jeho nemocné tchyni. Ne aby si poslechla jeho kázání, nýbrž aby ji uzdravil (i když si o to přímo neřeknou). A Ježíš ji uzdraví. Večer, sotva skončí sobotní svátek, sejde se u dveří celé město, jenže to není shromáždění ke slyšení slova. Přináší k němu další nemocné a posedlé. A Ježíš jim opět vyjde vstříc. Uzdravuje a zahání zlé duchy zřejmě až dlouho do noci. Ale dál už ne. Když ho příštího rána učedníci vypátrají, odejde s nimi pryč, do okolních městeček, aby tam zase mohl kázat.

Oddíl, který jsme dnes slyšeli, končí tím, že kázal v jejich synagógách po celé Galileji. Jenže je k tomu rovnou přidáno, že při tom také opět vyháněl zlé duchy. Kdybychom četli dál, tak hned v příštím verši k Ježíši přichází malomocný a prosí o uzdravení. A kdybychom pokračovali ještě o kousek dál, do 2. kapitoly, dozvíme se, že když se po nějaké době Ježíš do Kafarnaum vrátil, sešel se sice veliký zástup, aby mu tentokrát naslouchal, jenže právě když byl s kázáním v nejlepším, sneslo se přímo před něj ze střechy lůžko s ochrnutým člověkem.

Podle evangelisty Marka bude tohle zvláštní napětí provázet celé Ježíšovo působení. Od toho prvního dne v Kafarnaum až po onu poslední noc v Getsemane, kdy od něj všichni utečou, bude Ježíš stále k sobě přitahovat zástupy lidí. A bude jim kázat. Jenže oni budou spíš než po jeho slovu toužit po jeho uzdravujícím doteku, pro sebe nebo pro své blízké.

Měli bychom možná tendenci je za to odsuzovat. Místo aby poslouchali, co jim kdo moudrého říká, touží po senzaci, po zázracích. Jenže to, co v evangeliu čteme, jsou naprostou většinou příběhy opravdu nemocných, trpících, posedlých, kteří opravdu touží po uzdravení. A Ježíš jim ho dává. Někdy dokonce skoro i nerad, ale přece jen se nedokáže neslitovat. Ale pak se zase stáhne někam do jiné krajiny, na pusté místo nebo aspoň na loď, aby mohl kázat.

Kázání je totiž důležitější než uzdravování. Nejlépe je to vidět na tom ochrnutém, kterého spustí Ježíšovi k nohám. Místo aby ho uzdravil, řekne: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ A nás to dodnes provokuje, dodnes se s tím těžko smiřujeme. Copak může být nějaké mluvení důležitější než zdraví? Ale Ježíš byl přesvědčený, že ano. Že existuje ještě něco horšího než nemoc. Nebo řečeno naopak, že on přináší ještě něco lepšího než uzdravení těla: Odpuštění vin. Dveře do Božího království otevřené pro všechny hříšníky: zdravé i nemocné, staré i mladé, galilejské, jeruzalémské i nymburské...O tom Ježíš kázal, kvůli tomu probděl noc plnou hrůzy a úzkosti v Getsemane, pro to se nakonec nechal přibít na kříž.

Boží království ovšem do našeho světa vstupuje pomalu a nenápadně. Odpuštění vin nelze tak snadno poznat a ocenit, jako když někoho náhle opustí horečka nebo se postaví na chromé nohy. Nenatočíte o tom krátké video na internet. Je potřeba o tom mluvit, kde a jak je to jen možné, navzdory tomu, že většina lidí by od církve raději přijímala nějaké to zázračné uzdravení nebo aspoň charitu. Slovo o Ježíši Kristu, o tom, jaký byl, co dělal a především proč zemřel, je to nejvzácnější, co jako jeho církev můžeme (a skutečně můžeme!) světu přinést.

(A malý tip na závěr: jestliže se nám do toho moc nechce, nevíme si rady kudy a jak do toho, zkusme jako první krok...najít si čas na modlitbu.)

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, co jsi pro nás vykonal. Prosíme, ať se ta dobrá zpráva, také díky nám, nepřestává šířit. Amen