Ježíš, Immanuel

Písně: 462; 477; 482; VP-759; zpěváci; 481

Čtení: Iz 9,1–6

Ježíš, Immanuel – Mt 1,18–25

Introit: Pro slitování a milosrdenství našeho Boha nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje. (L 1,78n)

Milí bratři a sestry, narození se událo takto …

… jak? To, o čem bychom čekali, že se tu bude psát, tu není. Žádný záznam z porodnice. Ani vyprávění čerstvého tatínka o narození potomka. To „jak“ se narodil Ježíš, tu nenajdeme. Možná proto, že právě na tom samotném narození nebylo nic zvláštního. Ježíš se narodil, jako se rodí všichni lidé, jako my, naše děti... Ale to, co tomu předcházelo a co následovalo po narození, to je jiné. To je neobvyklé, a proto o tom evangelista Matouš píše. Stalo se, že Maria porodila Josefovi dítě, a dal mu jméno Ježíš. To je první jméno, ještě uslyšíme o druhém. Tedy Ježíš. Tady to začíná být neobvyklé. Ne samo jméno, to bylo celkem běžné. Ale to, že si je neurčil pro své dítě Josef, jak bylo obyčejem. Josef se dozvěděl, že to má být Ježíš. Řekl mu to anděl protože na tomto místě to nemohl říci žádný člověk. A anděl Páně je posel od Boha, vysvětluje evangelista. Bylo to jméno od Boha. Rozhodl to Bůh, že se dítě bude jmenovat Ježíš. Stejně jako Bůh rozhodl, že se dítě narodí. Josef se to jen dozvěděl a … přijal dítě a dal mu jméno Ježíš.

Matouš nám vysvětluje, co nebylo a není na první pohled vidět: Co bylo v Marii počato, je z Ducha svatého. Podle Boží vůle, je to Boží působení. Bůh sám se tu zapojuje do života lidí – nejprve muže a ženy, Josefa a Marie. Neboj se ji přijmout... Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.

První jméno: Ježíš

Jméno Ježíš znamená Zachránce. Narodil se Zachránce, Vysvoboditel. Většina Josefových a Mariiných současníků by tomu rozuměla: Ano, Bůh konečně zasáhne a podle svých slibů vysvobodí Izraele od bezbožných nepřátel, kteří jsou příčinou národního neštěstí. Bude to tedy bojovník? vojevůdce? politik? král vysvoboditel? Kdo by takového nepotřeboval? Nejeden národ vyhlíží nového vládce, který naplní jeho tužby, zachrání jeho prestiž, postaví na nohy hospodářství, zavede spravedlivý sociální systém. Když Bůh pro dítě vybral jméno Ježíš, co tím zamýšlel? Z čeho vlastně potřebují lidé vysvobodit? –Anděl oznamuje, že Ježíš vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Rozumíme tomu? Nejsme zklamáni, že se tu nemluví o něčem jiném, z čeho potřebujeme osvobodit? Každý bychom asi měli seznam, z čeho/od koho potřebujeme vysvobodit. Ale co je za tím vším, co nám působí trápení, bolesti, nesnáze? Jsou to nepříznivé okolnosti? zaměstnavatel? špatná politika? zlí lidé? dokonce naše vlastní povaha? Vypadá to tak. Jenže za tím vším, kořenem toho zlého, je lidský hřích. A hřích je odcizení Bohu, odtržení od Boha, s nímž jsme si měli být blízko stále. Nejen když jsme byli malí, nejen při křtu, nejen na smrtelné posteli. Ale i v tom čase, kdy vyděláváme, vychováváme děti, žijeme v manželství, pracujeme v politice, jsme zdraví či právě nemocní. On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Josefa tato nová naděje zjevně nezklamala. Naopak, přijal ji za svou. Dítě Ježíš se stalo i jeho nadějí. On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.

Svůj lid... Myslí se tím Izrael? Asi v první řadě ano. Josefe, synu Davidův … je přece oslovení pro genetického potomka Hospodinova pomazaného a oblíbeného krále Davida. Bůh tu tedy navazuje na Josefův genogram, jak se dnes říká, a drží se tak linie zaslíbení, která tomuto lidu v dějinách dal. V očekávaném Ježíši se Davidův rodokmen má završit: on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Ale proč právě tento Ježíš? Nebylo před ním na světě mnoho králů, kteří mohli lid osvobodit? To je právě problém; byli tu, ale neosvobodili. Nepřijde znovu nezdar a zklamání? Ostuda pro Izraele? Nebudou se národy zase jen pošklebovat, jak to s těmi vyvolenými zle dopadá? Pokud by to bylo jen na tom genogramu, pokud bychom si něco měli slibovat jen kvůli pokrevní kvalitě rodu a kvůli návaznosti na slavné předky, bylo by to málo. Tudy se někdy spíš přijde na nějaký trapas, než na vyšlechtěného ideálního jedince. S genetickým inženýrstvím se na záchranu světa jít nedá. Nesmíme zapomenout, že právě v nejcitlivějším bodě, na místě početí, tu nemá slovo pokrevní otec, potomek Davidův, ale slovo má Bůh! Co v ní bylo počato, je z Ducha svatého! To nám evangelista chce zvěstovat: Zachránce – Ježíš se narodí jako se rodí všichni lidé, ale jeho původ není jako je původ náš. Ježíš je i není z rodu Davidova. Josef se nebál Marii přijmout za manželku, dítě přijal za své. A Bůh se tak „jen“ připojil k lidskému rodu. Ale ono „jen“ je právě klíčové.

Druhé jméno: Immanuel

Dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo „Bůh s námi“. To je to druhé jméno! V tomto Ježíši – Zachránci, je s námi Bůh! Tím se dozvídáme z tohoto evangelistova kázání dvě důležité věci:

1. Bůh chce být s námi. Říká se, že o Bohu toho mnoho nevíme. Nikdy se nám neukázal. Ale toto, že „je s námi“, o něm vypovídá daleko víc, než kdybychom znali jeho podobu. K čemu by nám to bylo? Víme-li však, že Bůh chtěl a chce být s námi, pak víme, že nechce být bez nás. Víme, že si nechce sám stačit, i když by si jistě stačil a nepotřebuje nás pro svou existenci. Víme také, a to je nejpřekvapivější, že není proti nám. Vždyť to by se přece dalo čekat. Po zkušenostech s lidstvem, které je jeho stvořením a přece naprosto odcizeným, se Bůh nerozhodl nechat nás napospas naší chytrosti či hlouposti, naší moci či bezmoci. A nebo, nemohli bychom se divit, kdyby byl proti nám tak, že by nás na této zemi chtěl zničit. Copak by si to lidé nezasloužili? Nenapáchali tu už dost zla? Nepropadli jsme už hříchu, tedy odcizení Bohu natolik, že s ním skoro vůbec nepočítáme; dokonce ani o vánocích? Nebo snad teď má Bůh mezi námi první místo? To by mu přece náleželo. – A on přesto všechno, není bez nás, není proti nám, ale on je Bůh s námi, čteme ve vánočním evangeliu! Jsme tedy alespoň o vánocích s Bohem? Už jsme na to upozornili, ale ještě jednou jinak: vánoční zbožnost je jen iluze, které někteří podléhají. Domnívají se, že „my jsme s Bohem“, když o něm mluvíme, když zajdeme do kostela na jesličky, když u stromečku zazpíváme píseň ze zpěvníku, kterou známe z dětství. To samozřejmě není nic špatného. Ale v té atmosféře není Immanuel, není to Bůh s námi. To je něco jiného. Immanuel je přece i v chudých jeslích, i s bezdomovci pastýři, ale i s cizinci mudrci jiného náboženství. A to bylo na začátku. Dále byl Immanuel i s nemocnými, postiženými, pohrdanými v Galileji a Judsku. Byl se svými nechápavými učedníky. Byl s dětmi. I s nevěstkami a celníky. Ale na tom neměl dost. On byl i s farizeji a zákoníky, kteří jej nesnášeli. Ano i s veleknězem a židovskou radou, kteří jej odsoudili. Byl s Pilátem a s Herodem. On byl i s těmi římskými vojáky, kteří jej bičovali a pověsili na kříž. Tam všude je Bůh s námi! Mluvíme o Ježíši. Bůh na sebe vzal lidské tělo. Mluvíme o vánočním dítěti, které přijal spravedlivý Josef za své. Přičemž i pro něho platí Bůh s ním, ne Josef s Bohem. A Josef to pochopil. Co je z Ducha svatého, nečiní člověk. Ani na tom nespolupracuje. Co je z Ducha svatého, je dílo jen Boží. Přichází k nám sám od sebe, ze své lásky.

2. A dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo „Bůh s námi“. – Dají, ne dá – Josef. Tentokrát je jich víc. Ale kdo to jsou, ti oni? Inu, může to být kdokoli. Byli to jistě Josef a Marie, byl to evangelista Matouš. Byli to první křesťané, kteří v Ježíši přijali Boha. Ti, kteří se k němu začali modlit jako k Bohu. I ti, kteří se tak rozhodli později. Nejde o to, že někdo uvěřil v Ježíše jako v Boha, který je tu s námi, dřív nebo později. Zástup těch, kteří mu dají jméno Immanuel, se bude vytvářet až do posledních dní trvání tohoto světa, dokud on znovu nepřijde ve své slávě. Lid, vysvobozený z hříchů, to je církev, to jsou věřící bratři a sestry, to jsme my! Nezaložili jsme si tu svůj spolek Ježíšových přátel. Nejsme to my, kdo je tu s Bohem; to On, Ježíš – zachránce, je Bůh, který slíbil všem, kteří jeho jméno nesou ke všem národům (Mt 28,19n): A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. Amen.