Je slyšet hukot deště.

Introit: Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu, zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech. (Ž 96)

Písně: 116,1–4; (děti 253); 580,1–3; 580,4–5; 594

Čtení: Mk 12,28–34

Základ kázání: 1. Král 18,1.17-41 Po mnoha dnech, třetího roku, se stalo slovo Hospodinovo k Elijášovi: "Jdi a ukaž se Achabovi, chci dát zemi déšť." ....

Milí bratři a sestry,

Elijáš byl nejvýznamnější z proroků v Izraeli. A jeho budoucí vystoupení bylo spojováno s příchodem Mesiáše a s Božím soudem. Víte asi, že mnozí viděli nového Elijáše v Janu Křiteli, který ukazoval na přicházejícího Ježíše Krista. Elijáš byl od začátku nositelem slova od Hospodina. A my dnes slyšíme, že se po mnoha dnech v Izraeli opět stalo slovo Hospodinovo: „Elijáši, ukaž se Achabovi, chci dát zemi déšť.“ Slovo, které má přinést zásadní úlevu, ano záchranu ze smrtelného sucha. A nyní tedy, toto slovo života jde Elijáš vyřídit králi Achabovi. Ale namísto radosti, vítá jej Achab obviněním: „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“ – Jak je to příznačné! Jak se toto v dějinách opakuje! Trest za nevěru, za modlářství, kterým Hospodin zemi postihl, nevyvolal v představiteli Izraele pokání a nápravu, nýbrž obvinění Boha. To, co Achab křičí na Elijáše, je ve skutečnosti obvinění Hospodina. Mocní světa to tak často dělají i dnes. Aktuálně prezident Spojených států amerických, Donald Trump, šel po své inauguraci na bohoslužby, ale po nich hned zkritizoval kázání. Nesnesl prosbu o milosrdenství vůči imigrantům, kteří teď žijí ve strachu. A je pravděpodobné, že paní biskupce (Marianne Buddeové) to ještě spočítá. „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“ – Já vím nejlépe, jak se postarat o to, aby tento národ, tato země byla zase velká!

Ale nechci kázat o USA a Trumpovi. Jen to může posloužit jako ilustrace, že i dnes baalismus kvete. I kdy usychá všechno jiné, modlářství blahobytu ne. Ukazuje se, jak hluboko je zakořeněno. A nejsmutnější je, že i církev, přes zkušenosti s Boží věrností, se nechává strhnout k náboženství svého okolí. Proto Elijáš vytýká Achabovi, že nejen on, ale celý Izrael chodí za baaly. A proto je prorok poslán, aby se to už jasně ukázalo a rozhodlo, kdo je pravým Bohem a všichni, aby to viděli a přiznali se buď k Hospodinu nebo k Baalovi. „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany!? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ – Chystá se chvíle soudu, okamžik rozlišení a rozhodnutí. Kam se přikloní král? Ke komu se přikloní srdce každého člověka? Až dosud to bylo tak i onak, poskakování na obě strany. Ne, oni s Hospodinem docela neskoncovali. Sem tam opravili nějaký jeho oltář. Tu a tam obětovali, pomodlili se. Aby se neřeklo. Aby Hospodin neřekl. Ale zároveň se také věnovali tomu, co bylo v kraji zvykem – náboženství země, náboženství „soběslužby.“ Aby neřekli lidi kolem. Není snad nejrozumnější, spojit to dohromady? Proč si to rozházet na jedné nebo na druhé straně? V koutku srdce hlavní otázkou zpronevěřilé církve, tou otázkou, která nakonec vždy vyjde najevo, je: Proč by se náboženství země, tedy baalismus, nemohlo spojit s vírou v Hospodina? A tedy: Proč by se Baal nemohl spojit s Hospodinem, Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým – a Hospodin s Baalem? Jak dlouho budete poskakovat na obě strany!? Volá Elijáš.

Jak na to církev odpoví? To je zajímavé. Na Elijášovu otázku „lid neodpověděl ani slovo.“ Zavládlo veliké mlčení. Totální neochota nebo spíš dokonce neschopnost říct jasné slovo, komu věřím. Ke komu se přidám, na čí straně stojím a chci stát. Lidé mají v hlavě dokonalý duchovní zmatek. Ale Elijáš neohroženě káže, že takhle to být nesmí. Toto Hospodin nechce a nesnese. Ať se nyní rozhodnou, za kým půjdou. Ale i s tím jim Hospodin chce pomoci a vyvede je z toho zmatku. Důkaz jednoznačné Boží moci bude tak zřetelný, že i ten nejprostší člověk mu porozumí. Ale také i to nejzatvrzelejší srdce pak nebude mít výmluvu. Až dosud nepomohlo domlouvání. Až dosud nepomohl ani trest. Hospodin však ani potom na svůj lid nezanevřel a smlouvu s nimi nezrušil. Když tedy lid, církev není sama schopna nic udělat, tak teď se bude pouze dívat. Vše se jim odehraje před očima, aby viděli, kdo je jediným pravým Bohem. A velikost služebníka Elijáše, proroka Božího zásahu a soudu, je v tom, že si je jeho mocí jistý i proti přesile mlčících vlastních lidí (jeho bratří a sester!) a proti početní přesile baalových proroků. Elijáš řekl lidu: „Jako Hospodinův prorok zbývám sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát.“

Vzápětí se na hoře Karmel rozehrává dramatický zápas, který má být mezi bohy samotnými. Baal i Hospodin mají přijmout oběť od lidí. Který z nich ji přijme? Nebo snad oba… ? Který bůh slyší a odpoví na lidské volání a který je naopak hluchý a němý? Čtyři sta padesát baalových proroků předvede strhující show u Baalova oltáře. Musí se jim přiznat, že až do krve se snaží, aby se jejich bůh probudil a odpověděl. Je to zoufalý zápas o ospravedlnění vlastního náboženství. Ale nic jiného než bolest a trapnost chvíle z toho nakonec není. Baalovi proroci zažili smrt svého boha a sami do jednoho končí stejně. Jejich bůh je jinam než k smrti přivést nemohl.

Ale to by bylo málo, aby Izrael uviděl, že hledat život u baale je zbytečné a sezení na dvou židlích je k ničemu. Teprve se má ukázat, kdo je to Hospodin. Že on je opravdu Bůh žárlivě milující, který žádné poskakování na obě strany nesnese. Žádné kupčení s jeho přízní možné není. On jednoznačně prokáže, že svůj lid vidí, slyší a vroucně miluje. Elijáš nemusí předvést žádnou magii jako baalovi proroci. Naopak, jako by to chtěl svému bohu ještě ztížit, když tak hojně vše polévá vodou. A ono to těžké je, když má Hospodin znovu k svému srdci přivinout lid, který na něj ustavičně zapomínal, neposlouchal jeho hlas, vyměňoval jej za právě výhodnou prosperitu většinového baalismu a dokonce ani na trest nedbal. Jen umlknul, nebyl schopen slova na svou obhajobu a už vůbec ne k vyznání: „Zhřešili jsme, Pane, odpusť!“ Ale právě nad takto zdecimovanou svou církví se Hospodin slitovává a k svému srdci ji přivine. Tu docela promočenou, nemožnou oběť spálí mohutným, silným ohněm svého milosrdenství. Na Karmeli přijal oběť Elijáše, jediného proroka, který mu zbyl, ale který zcela stačil na to, aby se prokázala moc Boha jediného a pravého. Prorok zbyl jen jeden, ale oběť přinesl za celý lid, za všech dvanáct pokolení Izraele. Nikoho nevynechal, neopomněl. Modlil se za všechen lid. „Odpověz mi, Hospodine! Ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh! Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě!“ – A Hospodin odpověděl. Láska se děje od srdce k srdci. Od srdce Božího k lidskému. Pak se i to naše srdce umí správně rozhodnout a přivinout k pravému Bohu. Bez Boží pomoci a zásahu to ovšem nejde. Navždy bychom poskakovali na obě strany. Třebaže i ve snaze také něco dobrého udělat pro Boha a své bližní. Ale nešlo by to, náš život by nebyl Bohu milou obětí, kterou on by rád přijal. Dříve nebo později bychom si z něho udělali jedno z božstev, jednoho baale, kterého bychom chtěli mít kvůli sobě na své straně. Božstvo, které mám pro sebe. Božstvo sobectví. To Hospodin nepřipustí. Zasahuje proti našemu baalismu, a přece jeho zásah neznamená naši záhubu.

Boží lid nemusí skončit jako těch čtyři sta padesát Baalových proroků. Ale není to pro jeho pevnou víru a vyznavačskou rozhodnost. To Bůh sám se postaral, abychom jasně viděli, že život je na jeho straně. Nejvyšší důkaz o tom přinesl, když obětoval svého Syna Ježíše, aby nás přesvědčil o své lásce, která vede k opravdovému životu. A k nám dnes proto ještě s větší silou než za proroka Elijáše přichází evangelium o Kristově oběti – jako hukot dlouho očekávaného deště. Jako občerstvující vláha na vyprahlou zemi. Boží slovo o spasení v živém Ježíši Kristu.

Modleme se.

Hospodine, vyznáváme, že nejsme o nic lepší a poslušnější než býval Izrael. Ale ty nás ve svém Kristu vyvádíš z nevěry a s velikým odpuštěním nás povoláváš k rozhodnutí věřit tobě a tebe mít za jediného Pána a Boha. Amen.