Div před našimi zraky

introit Ž 98,1–3

píseň 118 (Ž 98)

čtení Jan 20,19–23

píseň 255,1–4 Jezu Kriste, Synu Boží

píseň 541 Kristus Pán, Král věčné slávy

píseň 546,5–8 I náms’ k dobrému z mrtvých vstal

Ž 118,14–24

1. To, co se stalo o Velikonocích, si od té doby křesťané připomínají o každých Velikonocích, ale vlastně každou neděli a pokaždé, když se sejdou k bohoslužbám. Ale – rozumíme tomu? Nemusíme si namlouvat, že ano.

Máme v Novém zákoně různá vylíčení, jak došlo k prvním setkáním s tou velikonoční skutečností – ale vlastně žádná z těch zpráv nám neukazuje, že by ti první svědkové rozuměli tomu, s čím se setkali. Teprve se museli učit o tom nějak mluvit! Čteme v těch velikonočních zprávách o úžasu, bázni, Marek píše dokonce prostě o mlčení (žen, které se vrátily od prázdného hrobu). Pro to, co se stalo, museli ti první svědkové nejprve vůbec hledat slova. Dříve, než propukl velikonoční jásot, než se spustila ta řada radostných velikonočních písní, která dodnes nemá konce, bylo zřejmě chvíli ticho.

První křesťané ovšem rychle vytušili, kde mají ta potřebná slova nejspíše hledat. Od samého začátku jim zřejmě byla jasná jedna věc – totiž že ta skutečnost, se kterou se setkali, je dílem Božím. To, že se s Ježíšem poté, co zemřel na kříži a byl uložen do hrobu, znovu setkali, pochopili tak, že tady zasáhl Hospodin, Bůh Izraele, Bůh Abrahamův, Jákobův, Mojžíšův a Davidův. A tak bylo nasnadě, že ta slova, jimiž by tu velikonoční událost vystihli, hledali tam, kde se už o jednání tohoto Boha něco ví a říká: v Bibli, ve Starém zákoně. A našli – asi dost záhy – také Žalm 118, jehož část jsme teď četli. Ukázalo se jim, že to nové, nevídané a neslýchané, pro co neměli slov, se dá vyjádřit těmi slovy z dávné, pradávné minulosti.

My se o to dnes také pokusíme: promluvit o tom, co se stalo o Velikonocích s pomocí slov tohoto zvláštního žalmu.

2. Skutečně zvláštního. Na velikonoční píseň se tento žalm dobře hodí už svojí podivnou neuspořádaností, která odpovídá značné neuspořádanosti, rozmanitosti těch příběhů o setkání se Vzkříšeným. Není to píseň nebo modlitba jednotlivce, jak to známe z většiny jiných žalmů. Zde jako by se z různých stran ozývala volání více hlasů, někdy promlouvají jeden přes druhý.

Jedno je ovšem jisté: je to chvalozpěv. Mluví se tu o plesání nad spásou, záchranou. A nebo přesněji: nemluví se jen o tom, nýbrž ten hlas plesání, to jásání a radování tu zaznívá.

Jásot a plesání plné údivu. Mluví se tu o jakémsi divu, který se udál před našimi zraky. A to je také to první, co můžeme a musíme povědět o té velikonoční události, kterou si připomínáme: je to opravdu div, tedy něco, čemu se divíme. I dnes, po téměř dvou tisících letech, je to divné stejně jako tehdy. Nerozumíme tomu, divíme se. Jak by také ne? To, co si připomínáme, co nám velikonoční evangelium přináší, je něco, co je podle všeho, co víme o životě a o světě, zhola nemožné: mrtvý vstal k životu.

Nevíme přesně, co bylo tím divem, který dal vzniknout našemu žalmu, ale zdá se, že to bylo něco, co se tomu blížilo: místo očekávané smrti nečekaný život. Tak to – ještě jakoby přerývaně – vyznává zřejmě ústřední hlas žalmu: nezemřu – já přece žiji! Hospodin mě nevydal smrti! (vv. 17–18) Nenadálá záchrana před smrtí. To je asi nejblíž tomu, co se stalo s Ježíšem o Velikonocích. Proto se tomu posléze začalo říkat „vzkříšení“ – tím, co známe, lidé pojmenovali, co neznáme: je to jako když někdo, kdo byl skoro mrtvý, když už to vypadalo, že je mrtvý, je probuzen k životu. Místo smrti život, nečekaně, překvapivě… To je ovšem veliká radost a úleva: ne, nezemřu – já žiji! Místo smrti, kterou už bylo nutno čekat, nečekaně život.

To je asi nejblíž tomu, oč jde ve velikonočním evangeliu, ale právě: jen nejblíž. V něm jde také o život místo smrti, a to zcela nečekaně. Ale mnohem nečekaněji! Tady totiž nejde o to, že by Ježíš smrti o vlásek unikl – jak to asi mnozí čekali, že se ještě něco na poslední chvíli stane, nějaký zázrak, že Bůh nečekaně zasáhne. Takové očekávání bylo možná i za tou výzvou „sestup s kříže“, kterou někteří vyslovovali, když Ježíše viděli na kříži viset.

Ne, Ježíš neunikl. Ta výzva vyzněla jen jako posměšek. Ani Boží Syn se neukázal jako nesmrtelný. „Zemřel a byl pohřben,“ vyznáváme podle skutečnosti. Velikonoční evangelium nám zvěstuje život místo smrti jinak: život navzdory smrti, život, který smrt porazil, život vítězný. „Třetího dne byl vzkříšen,“ vyznáváme podle toho evangelia.

To je – a až do konce časů zůstane – div divoucí. Tomu nebudeme rozumět, tomu se budeme pořád znovu divit. Ale z toho se také – když nás to ve víře zasáhne jako skutečnost – budeme těšit a radovat. Jásavě radovat, i když žijeme ve světě, kde sice někdy dochází k takovým únikům o vlásek, takže se setkáme s životem tam, kde jsme podle všeho už čekali smrt, kde však takové úniky zdaleka nejsou pravidlem a smrt a zkáza nám ukazují svoji děsivou sílu, kam jenom pohlédneme. Pro Ježíše Krista a jeho vzkříšení však můžeme i tak povědět s žalmistou: smrti mě nevydal. Nejsme jí vydáni na pospas, nepatříme jí!

3. Žalmista si je z té záchrany, z toho vysvobození, které prožil, podobně jako první svědkové evangelia hned jist, že to, co zažil, je dílo Hospodinovo: stalo se to skrze Hospodina (v. 23). A ten tábor, v němž zní hlas plesání nad spásou, provolává: Hospodinova pravice koná mocné činy, Hospodinova pravice se vyvýšila!

Hospodin – Bůh, který koná své dílo, jedná v našem světě. Ten trpný rod „byl vzkříšen“ znamená „Bůh ho vzkřísil“. Pro Kristovo vzkříšení smíme věřit v Boha, který křísí mrtvé (Ř 4,17), v Boha, který takto zasahuje do našich životů, do našeho světa, v němž každý život končí smrtí. Hospodinova pravice se vyvýšila, zní nadšené plesání z našeho žalmu: Hospodin jasně ukázal, že má „pravici“, tedy ruku, jíž vládne a zasahuje, že to není tak, jak se nám opakovaně zdá – že jeho působení musíme tak nějak odvozovat od toho, jak to na světě chodí, že tak nějak cítíme jeho přítomnost, když se nám daří, a stěžujeme si na jeho nepřízeň, když se nám dařit přestane. Ne! Žádný tajemný řád veškerenstva, žádný nebeský hodinář, ale Hospodinova pravice. Bůh, který zasahuje, který zasáhl.

4. Žalmista ovšem říká také, jak zasáhl, co ten Boží zásah vlastně vypovídá o našem světě a o Bohu samém. I to se ukázalo jako slovo, které se velmi výstižně hodí na tu velikonoční událost. Je to zvláštní, ale velmi výmluvný obraz: Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. To je ten div, ten zázrak.

Není úplně jasné, co přesně je v žalmu míněno úhelným kamenem. Doslova je tam napsáno „hla­va úhlu“, a to může být buď nárožní kámen v základech, který je určujícím statickým prvkem každé stavby, a nebo „klenák“ – kámen ve středu oblouku klenby, o který se opírají obě části toho oblouku. V každém případě je to však „hlavní“ kámen, kámen, díky němuž celá stavba drží pohromadě. Kámen, na jehož kvalitě velmi záleží, jímž všecko „stojí nebo padá“. A tento klíčový prvek, říká ten žalmový obraz, do stavby vložil někdo jiný než stavitelé.

To je zvláštní. O tom, co se dostane do zdiva, přece odjakživa rozhodují stavitelé – kdo jiný? Ti přece stavějí dům – a když oni usoudí, že se nějaký kámen pro stavbu nehodí, tak prostě nebude použit. Vyhodí se a do zdiva se nedostane. Kdo jiný určuje, z čeho bude stavba než stavitelé?

Ale právě to se nám tu sděluje, o tom jsme velikonočním evangeliem ujišťováni: ještě někdo jiný než stavitelé se stará o naši stavbu, někdo jiný rozhoduje – už rozhodl – o tom, co ji drží a udrží pohromadě.

5. Ale teď: o jakou stavbu tu jde? A kdo jsou ti „zlí stavitelé bláhoví“ (přebásnění M. Balabána)?

Opět to můžeme zapojit do souvislosti s příběhem Ježíše Krista. Velikonoční evangelium není obecná zpráva o „životě místo smrti“, není to obecná zpráva o velmi moc­ném Bohu, který prostě „křísí mrtvé“. Je to na prvním místě zpráva o vzkříšení Ježíše Krista. Je to zpráva o vzkříšení toho, který byl popraven, toho, o němž usoudili, že patří smrti, že zasluhuje smrt, nebo alespoň že bude lepší, když zemře. Toho, jehož jeden z jeho nejbližších zradil, další zapřel a skoro nebo úplně všichni nejbližší ho opustili. Bůh vzkřísil toho, o němž se až hmatatelně prokázalo, že jeho cesta, jakkoli pro mnohé slibná, není cesta moci, nýbrž bezmoci. Toho, který nakonec nepřesvědčil. Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhel­ným.

Nejsme nakonec těmi staviteli, konstruktéry svých životů a světa vůbec – my? A hodí se nám do našich staveb a projektů Ježíš? Držíme se jeho cesty? Ale to je právě to velikonoční evangelium, to je ta dobrá, potěšující podivuhodná zpráva: Hospodinova pravice se vyvýšila. To, co lidé pominuli, čím opovrhli, Bůh nenechal padnout. Ještě někdo jiný než stavitelé pečuje o stavbu – a s koneč­nou platností o ní rozhoduje.

Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhel­ným. To je jistě zpráva zahanbující pro všechny stavitele – že nepoznali, co stavba potřebuje, co ji může udržet. Ale je to nakonec zpráva dobrá: Hospodin nezůstal stát se založenýma rukama a jen přihlížet, jak se ta špatně založená stavba pomalu zhroutí. Ani do ní neudeřil svým hněvem, aby spadla hned. Ano, Bůh tu zvrátil rozhodnutí stavitelů. Postavil se proti nim. Postavil se proti nám. Proti naší bezbožnosti, proti naší nespravedlnosti, proti naší pýše, proti našemu hříchu. Proti všemu tomu, proti čemu stojí Kristovo ukřižování. Ale právě proto, že neuznal, nepřijal to rozhodnutí stavitelů, neponechal tu stavbu bez onoho kamene, nýbrž sám jej zasadil na místo, které mu patří. To je Kristovo vzkříšení, to je vskutku podivuhodné vítězství Boží, které je zároveň i naším vítězstvím, to je ten div, který se udál před našimi zraky.

6. A my? Co my na to? Žalmista mluví o plesání nad spásou, které zní ze stanů spravedlivých. Mluví o branách spravedlnosti, o bráně Hospodinově, kterou vchá­zejí spravedliví. Je to pro nás? Je to o nás? Totiž: kdo jsou to ti „spravedliví“?

Dalo by se o tom vykládat všelicos a dlouho, ale já to teď řeknu velmi krátce a jednoduše: je to obráceně, než si myslíme. Ne že by se z toho Božího divu směli radovat jen ti, kdo jsou spravedliví, nýbrž spravedliví jsou ti, kdo se z toho evangelia radují. Spravedliví jsou ti, kteří vcházejí branou k Hospodinu, kterou Kristus otevřel. A tak vejděme a radujme se. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!

Modlitba Vzkříšený Pane, ty jsi vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění, když jsi zemřel kvůli našim hříchům. I my jsme takoví stavitelé, kteří tebou opovrhli, i my své stavby, svůj život raději zpevňujeme podle svého. Mnohdy se nám do života vůbec nehodíš. To vyznáváme. A přesto smíme poznávat, že na tobě, na moci tvé lásky naše životy stojí a že to je moc silnější než všechna zkáza, kterou tak snadno umíme napáchat, silnější než smrt. To je naše naděje, a proto i radost. Amen