Co hledíte k nebi

Introit: Bůh vystoupil vzhůru za hlaholu, Hospodin za zvuku polnic. Zpívejte žalmy Bohu, zpívejte žalmy, zpívejte žalmy našemu Králi, zpívejte žalmy! (Ž 47,6-7)

Písně: 564; S 23; 275; 589; 425
Čtení: Iz 49,1–6

Základ kázání: Sk 1,1-11

Milí bratři a sestry,
Lukáš ve svém prvním spisu, kterému říkáme evangelium podle Lukáše, dovyprávěl Theofilovi (česky Bohumilovi) Ježíšův příběh až k jeho slavnému vzkříšení. Ve vyprávění opustil jedenáct učedníků ve chvíli, kdy hleděli za odcházejícím vzkříšeným Ježíšem.
Zřejmě po nějaké době naléhal Theofil na Lukáše, aby mu pověděl, co se dělo potom. Jak mu to od očitých svědků bylo předáno. A tak Lukáš začne vyprávět, nebo kázat, o tom, jak se evangelium šířilo do světa, a jak spolu s ním na mnoha místech po celém tehdy známém světě Římské říše vznikala i církev. To by mohlo zajímat i nás, dnešní „Bohumily“ - řecky „Theofily“. Jak to tedy bylo:

1. Ježíš přijde znovu.
Zprvu to mohlo vypadat, že už není, co by pokračovalo. Upřeně hleděli vzhůru a oblak jim Ježíše zastřel. – Oblak v Bibli bývá znamením Boží přítomné slávy. Ale, kdo ví, jestli to tak v tu chvíli učedníci chápali. Ježíš odešel. A oni se za ním upřeně dívali. Věděli, že je u svého nebeského Otce, vyvýšen k jeho trůnu, a nebo to začali chápat až později, když jim Duch dal rozumět? Kdyby všechno skončilo v tu chvíli, byl by to pro ně asi mimořádný zážitek, ale nikomu dalšímu by to neposloužilo. Jen se dívat do nebe. Kdo hledí příliš upřeně do nebe, může to dělat proto, že je na zemi sám bezradný. Potřebuje poradit, co tady dělat. Těžce pociťuje, že v nebi ještě není. S tím těžko může pomoct někdo z lidí. V takovém případě Pán Bůh posílá své posly, anděly, kteří lidem povědí, co potřebují slyšet. Jak tehdy to Boží slovo andělé kázali? – Ježíš přijde znovu. To bylo ono! To potřebovali slyšet. Protože oni byli nejen bezradní, ale ještě navíc smutní. Stýskalo se jim po Ježíši. Jak by také ne, když s ním právě prožili 40 dní plných radosti. Vzkříšený jim dával den za dnem víc a víc rozumět Božímu království. S ním se už skoro cítili být v tom království. Když s nimi živý Ježíš byl, docela zapomněli na starosti pozemského života. Začali si plánovat jakési  „nebeské prázdniny.“ A teď najednou odešel. Na zemi není, nebe vypadá prázdné; skoro jako by na ně po Ježíšově odchodu Bůh zapomněl. Stýskalo se jim.
Proč jen tu Ježíš nezůstal, abychom ho viděli a slyšeli každý den? – Takové stesky dokonce přijdou i na nás, když si připadáme Bohem opuštění a trošku i zklamaní. Jejich snění můžeme docela rozumět.
Ale učedníci se z toho zasnění musejí probudit. Ne však jako z noční můry do strachu a ochromení. Naopak! Boží poslové je svými slovy povzbuzují a těší: Ježíš přijde znovu! A kdo se na něco, nebo na někoho hodně těší, má velkou energii mezitím něco dělat. Učedníci získali naději do dalších dní, doslova chuť do práce. Vlastně si mohli vzpomenou, že je Ježíš ještě, když s nimi chodil, posílal do služby. Teď však dost dobře nevěděli, jaké to bude, až budou sami. Co bude jejich úkolem. Co a kde mají od rána do večera dělat a mluvit.

2. Víme my, co od nás Ježíš očekává, že budeme dělat?
Možná se vy mladí, konfirmandi a mládež, někdy díváte po nás dospělých, co jako křesťané děláme. Od určitého věku jste začali přemýšlet, co z toho má své odůvodnění či příklad v Bibli a co jsme si třeba přidali sami. Podle toho, o čem se píše hlavně v Novém zákoně, se to dá srovnat. Theofil také leccos ve svém současném sboru viděl – 50 let po Ježíšově nanebevstoupení. Ale narozdíl od nás, on se mohl zeptat Lukáše. A tak se ptá, jak to v církvi vypadalo na úplném začátku a co vlastně Ježíš nařídil, aby apoštolové dělali. Lukáš v evangeliu na začátku píše, že jemu (a jiným) to předali očití svědkové; ti, kteří byli u toho, co Ježíš dělal a učil a jak to bylo, když odešel. Co tedy zjistil Theofil o těch prvních desetiletích po Kristu? – Že se křesťané scházejí v neděli, modlí se, v kázání si připomínají Ježíšova slova a činy a přemýšlejí, jak jim dnes rozumět, že se scházejí kolem stolu a podle Ježíšových slov slaví večeři Páně. Mezi sebou se snaží žít v lásce a službě a navenek nesou evangelium, to znamená vyznávají že Ježíš Kristus je Spasitel všech lidí na světě, že nás svou smrtí vykoupil z hříchů a svým vzkříšením připravil zmrtvýchvstání. A kdo nový mu uvěří a nechá se v jeho jméno pokřtít, změní svůj život a smí občas prožít něco krásného z budoucnosti Božího království.

3. Bylo a je to tak správně podle Ježíšovy vůle, když se tohle děje?
Co Ježíš přikázal svým vyvoleným apoštolům? Především, než začal přikazovat, potěšoval je svou přítomností po 40 dní. Čtyřicítka v Bibli znamená dostatečně dlouhou dobu, tak akorát; učedníci se mohli přesvědčit, že Ježíš po tom, co byl mučen a ukřižován, skutečně vstal z hrobu. Přicházel mezi ně, učil je o Božím království a stoloval s nimi. Právě u stolu jim vzkříšený Ježíš poví několik nejdůležitějších věcí: Nejprve, neodcházejte z Jeruzaléma. Tedy jeho služebníci mají být tam, kde Ježíše nechtěli. Jeruzalémští jej odmítli, ale on neodmítá je. Učedníci mají v Jeruzalémě na něco čekat. Na co? – Na sílu Ducha svatého. Kdo by nechtěl sílu! Tahle síla však je spojena se křtem Duchem svatým. Ve křtu Duchem je něco navíc oproti křtu jen vodou, křtu Janovu. Uvidíme ještě co to bude.

Zdá se, že potom, co tohle řekl, učedníci stále ještě mysleli na své blaho, na ty své prodloužené „prázdniny“, jak jsme o tom v přirovnání mluvili. Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? Už to bude? Zítra? Pozítří? Předpokládají, že u toho Ježíš bude, že tu zůstane a bude na tom pracovat. Ve snu by je nenapadlo, že důležitý úkol před příchodem království bude na nich. – Na to jim Ježíš odpovídá: Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci. „Ale nezůstanete tu sami.“ A znovu jim opakuje: Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

4. Evangelium o Ježíši Kristu se má dostat nejen do celého Izraele, ale i k polo-židovskému obyvatelstvu. A ani to by nestačilo. Také ke všem lidem na světě. Tam všude, mezi všechny obyvatele mají apoštolové jít a kázat – co učil a dělal Ježíš a zvát nové křesťany k jeho stolu.
A tohle se pak opravdu dělo. I když na začátku se první apoštolové/poslové nemohli odtrhnout od pohledu do nebe – přece pak poslušně pracovali na zemi a Božímu království tak otvírali dveře v mnoha městech a vesnicích tehdy známého světa. Až do Evropy se dostali! Píše se, že za to nejednou trpěli. Ale také se nesmírně radovali, protože Duch svatý jim dával sílu, statečnost i správná slova, aby jim lidé mohli věřit.
Pán dal lidem, kteří evangelium nesou, velikou důvěru, že to nejvzácnější na světě, to co vede k životu s Pánem Bohem, neztratí nebo nějak nepřekroutí a nezničí. Ten poklad byl nejednou ohrožen. Lukáš o tom psal a někdy to nebyly hezké příběhy, co už na začátku církevních dějin křesťané dělali. Když to čteme, můžeme si říct: ani my nejsme o mnoho lepší. Ale stejně jako oni tehdy se smíme i dnes přesvědčovat, že vzkříšený Pán svým Duchem dovede dělat úžasné věci: třeba změnit srdce člověka a nepřátelství obrátit v přátelství! Ztracené a beznadějné umí potěšit a udělat z lidí takové Bohumily/Theofily, kteří si nedají pokoj, dokud se všechno, co je možné, o Ježíši a o království Božím nedozvědí. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, prosíme tě o tvého svatého Ducha, který by nás probudil ze zasněnosti a ustrašenosti a poslal ke službě do světa. Dej, ať máme tu sílu překonávat lenost i strach a opravdu se radovat. Těšíme se, že tvé zaslíbení platí i dnes a tady. Amen.