Chléb náš vezdejší

Introit: Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, zástupů, on je Král slávy! (Ž 25, 7.10)Základ kázání: Náš denní chléb dej nám dnes. (Mt 6,11)

Milí bratři a sestry,

po té, co nás Ježíš naučil prosit o posvěcení Božího jména, o příchod Božího království a o uskutečnění Boží vůle na zemi, tak nás vede, abychom prosili o denní chléb. Tomu rozumíme a těší nás to, že Ježíš Kristus má pochopení. „Náš denní chléb dej nám dnes.“ On chápe, že každý den musíme jíst. Zakusil na sobě, že člověk potřebuje denní dávku chleba. Nebo obecně jídla a pití. Zkrátka obživu. Snížil snad Ježíš v této královské modlitbě svůj zájem od vznešených pojmů k tomu nejobyčenějšímu, co vyjadřuje slovo chleba? – Ale tak to přece odpovídá jeho způsobu, jakého byli učedníci každodenně svědky. Typickým příkladem bylo nasycení zástupů lidí, kteří vyslechli jeho kázání a pak nemuseli odejít o hladu, protože Pán se postaral ještě ten den, ještě „dnes“, o chléb pro každého z nich. A jeho příkaz učedníkům, „dejte vy jim jíst,“ zůstal dodnes církvi nepominutelným příkazem. Spolu s modlitbou mají mít křesťané ve své povaze také péči o hladové a chudé. Týká se to i nás, dnes. Stále, dokud neumřeme.

Dnešní neděli začínáme slavit advent. Slavit? Nebo se připravovat na poslední den a soud, po němž už se starat nebudeme muset? Ano, tu každodenní starost o chléb, o obživu máme v adventní době spojit s výhledem kupředu. K přelomovému zítřku. Ale zítra bude vlastně také „dnes,“ které však dosud neznáme. Když tu každoročně zapálíme první svíčku na věnci, je v tom cosi tajemného. Něco, co se blíží bez ohledu na naše starání. Naše starání nám teď dokonce může překážet. Rušit naši pozornost, protože na to, co se chystá a blíží, se máme připravit jinak. Od toho slůvka „dnes“ z modlitby Páně se pohneme dál a pomyslíme na zítřek. Všeobecně v pohybu času od dneška k zítřku jsme my lidé vytrénovaní. Právě v tom shánění obživy, v tom zabezpečování se na zítřek, to umíme. Věnujeme se tomu tolik, že téměř už nemáme čas na jiné věci. Na jiné lidi. Na Boha a víru v něho. Před tím nás dnešní evangelium varuje. „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí, aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. Buďte bdělí a proste v každý čas, byste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít a mohli stanout před Synem člověka. (L 21,34–36)

Ta slova varují, ale i straší. Jinak to nazvat nejde. To, co jsme četli, že nastane spolu s tím, co přijde na konci: „Budou znamení na slunci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře …“ a tak dále. Tady už nám naše starání o chléb může připadat malicherné. Asi každá generace však zažila nějaké ty hrozivé předzvěsti. Když já jsem byla dítě, tak se mluvilo o někom mocném, kdo může kdykoli zmáčknout červené tlačítko a celý svěť se rozletí na miliony kusů a vše se zhroutí a zahyne. Dnes se zase mluví o nezadržitelných změnách klimatu, které zabrání životu na mnoha místech planety, což s sebou přinese neuvěřitelný chaos. Na každé té varovné předpovědi je jistě něco pravděpodobného. A nemohu tvrdit, že by nemohla nastat. Jistě si to myslí hodně našich současníků. Je však podstatné, k čemu nás to vede. Co z těch zvěstí usuzujeme pro sebe.

Mnozí snad ještě pilněji a horečněji začnou zajišťovat svou existenci. Předzásobí se potravinami a benzinem. Ohradí dům vysokou zdí a ze sklepa vybudují bunkr. Či se přestěhují na jinou stranu planety, která nikoho nezajímá, a proto se tam snad nic dít nebude. A kdo ví, co ještě. Co máme dělat my, křesťané? Lidé, kteří se učí modlit k nebeskému Otci modlitbu Páně? – Náš Pán nám říká, že ho uzříme. To znamená, že v té hrůze už nebudeme sami, ale budeme hledět na něho, jak přichází. Na jeho advent jako „Syna člověka, který přichází v oblaku s mocí a velikou slávou.“ Již tedy ne v poníženém, chudičkém dítěti, ale v moci a slávě nad tím vším, co se na zemi bude dít. „Až se to začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“

To je ta vyhlídka k adventu, k příchodu Páně. Naše blízké vykoupení ze všech hrůz, které zde na zemi jsou a asi ještě přijdou. K světlu přícházejícího Pána a Spasitele symbolicky ukazuje tato první a každá další svíce.

Tak se v nás místo ochromující hrůzy nebo zase panického starání rodí naděje. Má smysl poslechnout Boží slovo a vést svůj život jinak, než nás k tomu strhává ten přirozený sklon zajistit si spásu sami. Zachránit se sami.Ta prosba o chléb nepřestala být aktuální. Ježíš nás varuje před tím, abychom svůj život vyplnili pouhým sháněním a staráním se o zítřek. Protože každý příští den má své „dnes“, o které se pro nás chce starat náš nebeský Otec. A už se postaral. Proto také má smysl prosit, jak nás jeho Syn učí: „Náš denní chléb dej nám dnes.“ A když denní, každodenní, tak je to napořád. A kde je něco napořád, tam je to věčně. Pak tuto prosbu můžeme číst a říkat také v tomto smyslu: „Náš věčný chléb dej nám dnes.“

Za pár chvil budeme u stolu Páně přijímat chléb, k němuž on se připodobnil, když jej rozdával a o němž řekl: „Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (J 6,51) Tedy nejde jen o nás, ale o celý svět. Ze slov prosby o denní chléb z mouky a vody jsme vedeni k chlebu sytícímu k životu věčnému. To je to tajemství víry, ke kterému nám svítí adventní svíce. Světlo světa, které mezi náš přišlo v těle člověka. Amen.

Modleme se a vyznávejme před naším Pánem své viny.

Slovo milosti

Pozdravení pokoje