Čekání a očekávání

Lk 3, 1-6 Čekání a očekávání
Jak jste na tom s trpělivostí milé sestry a milí bratři? Patříte mezi klidné typy, kteří přijdou k lékaři, prohlédnou si plnou čekárnu sedících pacientů, slušně se zeptají, kdo přišel jako poslední před vámi a připraví se na několik hodin strávených zde? Nebo se při pohledu na plnou místnost otočíte a jdete pryč, s tím, že to zkusíte někdy jindy nebo někde jinde?
Sám za sebe musím přiznat, že mám blíže spíše ke druhé skupině, tedy těm netrpělivým. Jenomže když je člověku opravdu špatně, tak mu nakonec nezbývá nic jiného než si svou prohlídku vysedět. Bez ohledu na původní očekávání patnáctiminutové návštěvy.
Čekání ostatně člověka provází celým životem, nejspíše to sami znáte – čekání ve frontě v obchodě, čekání na výsledky zdravotních testů spojené s trochou obav. Čekání na výsledky přijímacích testů na další stupně škol, ke kterým směřuje zase naše doufání. Čekání na volební výsledky, ze kterých může vzniknout lepší vláda. Anebo také naopak.
Advent představuje také čekání, a to nejen na vánoční svátky. Připomínáme si jednak příchod Spasitele na svět před 2000 lety, ale také čekáme a vyhlížíme druhý příchod Krista někdy v budoucnosti.
Čekáme na něco v podstatě stále a obvykle s tím spojujeme nějaká naše očekávání – že vše dopadne dobře, že bude lépe, že se nám všechny nečekané, nebo ještě spíše nechtěné, výsledky a následky vyhnou. 
Jenže s tím čekáním není dnešní doba nijak odlišná od situace popsané v právě přečteném oddíle. První dva verše vypadají jako jakési historické zakotvení popisovaných událostí – kdo kde panuje a spravuje zemi, kdo je veleknězem. Ve skutečnosti však, tak trochu pod čarou, nejde jen o historické uvedení. Popis nás seznamuje s náladou v zemi, se situací vyjadřující nespokojenost v polické i náboženské oblasti. Takto podrobně situaci popisuje ze synoptiků pouze Lukáš:
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně. Pryč jsou doby, kdy celou oblast spravoval jediný král domácího původu. Herodes je mezi křesťany nechvalně známý kvůli zprávě o vraždění dětí v Betlémě. On se ve skutečnosti podobně choval i ke svým potomkům a příbuzným, pokud z nich získal pocit, že jsou po jeho trůnu. Nicméně z regionálního porobeného panovníka se stal blízkým spolupracovníkem římského císaře. A jedním z dost důležitých hráčů v celé římské říši.
Po jeho smrti však byla země rozdělena mezi přeživší potomky a jejich moc byla silně okleštěna. Také jim již nepřísluší označení král, ale pouze tetrarcha. Kraličtí toto označení překládají poeticky čtvrták, v podstatě to ale znamená funkci nad čtvrtinou území, tedy čtvrtinového významu. A správcem Judeje je Říman Pilát. Prostě politický úpadek.
Ani druhý verš neprobírá vlastně nic jiného: za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše. Nejvyšší kněz je přeci vždy jen jeden. Nový je volen po úmrtí starého. Nicméně kněz Annáš byl Římany sesazen, a do funkce byl jimi vybrán někdo jiný – Kaifáš. Ovšem sesazení Annáše Římany vyvolává mezi věřícími židy nejistotu, zda je to vlastně platné. A vzniká tím i nejistota, kdo je vlastně právoplatný nejvyšší kněz.
Nejistota ohledně vedení náboženského, rozčarování z římské nadvlády a ponížení domácího vládnoucího rodu. Nespokojenost a čekání na změnu. Doufání v příchod toho, kdo to napraví. S ním spojená očekávání.
A do této neutěšené společenské situace se stalo slovo Boží k Janovi, synu Zachariáše. Po dlouhých desetiletích se objevuje v Izraeli Boží prorok. O něm a jeho rodičích Lukáš píše už v první kapitole svého evangelia. Odkaz na to, že je to syn Zachariáše, má čtenáři pouze potvrdit, že jde opravdu o tohoto Jana. Proroka připravujícího cestu spasiteli z rodu Davidova, jak uvádí Zachariášův chvalozpěv.
Jan je opravdu takový, jak bylo Bohem skrze Zachariáše předpovězeno. Prochází kolem celého Jordánu a káže. Nezůstává jen na jednom místě. Kdo s ním chce mluvit, musí ho také nalézt. A těch lidí, kteří vyrážejí za prorokem Janem jsou celé houfy – všichni chtějí slyšet o budoucím konci všemožných nešvarů, čekají na spasitele, očekávají nápravu poměrů. Vždyť takhle to už fakt nejde. 
Kdo však očekával pouze nějaké protivládní a protiřímské filipiky, musel být poměrně hodně překvapen. Místo slov o napravování politické a náboženské situace se dozvídají o nutnosti napravení… sama sebe. Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů. Dříve než vypustíte plamennou obžalobu na své okolí, podívejte se na svůj vlastní život, na své jednání. Nahlédněte do svého srdce a kajte se. Teprve poté, co rozpoznáte svá selhání a budete jich litovat, smíte se vrátit z pouště přes řeku Jordán, kde budete pokřtěni prorokem Janem. Tak se má obnovit Izrael z dávných dob, kdy právě z pouště přišel přes řeku Jordán do zaslíbené země.
Nejde jen tak o nějaký Janův momentální nápad. Proto je zde přímo uveden odkaz na proroctví Izajášovo. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Náprava má přijít z pouště, kde se člověk může očistit od všeho toho špatného, čím znečistil život svůj i svého okolí. Jenom tak mohou být napraveny životní křivárny a zahlazeny všechny překážky na cestě spojující člověka a Boha. Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné. Na změnu nelze jen nečinně čekat. A rozhodně nejde očekávat, že tato změna se bude týkat jen toho, co nás štve na světě kolem nás. Je třeba začít sám v sobě. Pak teprve rozpozná každý svůj podíl na tom, co se děje. Pak přijde spasitel a každý tvor uzří spasení Boží. A to spasení bude úplně jiné, než každý ve svých lidských představách očekával.
Doba a hlavně možnosti, které přináší, se v mnoha ohledech za těch dva tisíce let změnily. Příběh a spasení prostřednictvím Ježíše Krista je nám již znám. Nejsme na jeho začátku, jako byli současníci Jana Křtitele. Přesto stejně jako oni čekáme. Možná je také někdo nespokojený s poměry kolem nás – v městě, zemi, na světě. Ve svém životě. Čeká, až se to konečně změní, zlepší. Jako křesťané tím více vyhlížíme příchod spasitele. A dost možná s ním spojujeme i různá naše očekávání, jaké to bude.
Nejsem Jan Křtitel, jsem jeden z čekajících. Čekám na Vánoce a na dny setkání s bližními. Na zlepšení poměrů v zemi a na světě. S nadějí očekávám nový příchod spasitele. Sám toho moc zřejmě změnit nemůžu. 
Ale nejen pro letošní čekání během adventu je možné se nechat inspirovat slovy Jana Křtitele. Pokusit se hledat změnu světa k lepšímu tím, že začnu změnou v sobě. Úklidem vlastních životních nepořádků. Zasypáním nejhlubších vykopaných roklí a narovnáním toho, co jsem v průběhu života pokřivil. Věřím, že to je obsah zprávy Jana Křtitele. I pro současnost. I pro nás.
Modlitba po kázání:
Čekáme na tebe náš Pane a spasiteli Ježíši Kriste. Čekáme na tvůj slavný druhý příchod. Vyhlížíme nápravu toho, co jsme my lidé pokazili a co neumíme sami spravit. S nadějí vyhlížíme tvé království. Přijď Pane Ježíši Kriste. Amen.