Buďte živými kameny

VSTUPNÍ SLOVA

Milí bratři a sestry, vítám vás k dnešním bohoslužbám. Ať nás všechny provází touto nedělí milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého.

Toto je den, který učinil nám Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Haleluja!

Zahajme společným zpěvem první PÍSNĚ č. 753 Vše má, Bože, chválit tebe.

MODLITBA

Zasloužíš si, Pane Bože, chválu a poděkování. Proto tu jsme, abychom tě chválili, děkovali ti a rozhlašovali, že ty jsi ten nejlepší! Jsi jediný Bůh, který kdy něco udělal pro lidi – a pořád ještě dělá. Děkujeme ti za dary, které nám velkoryse dáváš a které potřebujeme k životu. Za vzduch, který dýcháme, za vodu, kterou pijeme, za chléb, který jíme. A také ti děkujeme za lidi, které máme kolem sebe, na které se můžeme usmát, obejmout se s nimi, postěžovat si jim.

Děkujeme za to, že díky lidem, kteří v tebe uvěřili, jsme uslyšeli evangelium i my. Ano, Pane, za církev, za její svědky a anděly ti patří obzvlášť velký dík.

A ten největší dík ti patří za tvého Syna, dar ztělesněné lásky. Už si neumíme představit život bez něj, svět bez církve, budoucnost bez vzkříšení. Díky tobě, Bože, Pane Ježíši Kriste i Duchu svatý, díky tobě jsme tady jako tvoji vyvolení, omilostnění, jako dědicové Božího království. Máme důvod se radovat, zpívat, těšit se z toho, že jsme tu společně. Máme důvod k radosti i proto, že k tobě, dobrému Pánu, můžeme zvát i ty, kdo dosud nevěří.

Prosíme, posvěť nás svou přítomností. Bez tebe nejsme nic, ale s tebou jsme svaté kněžstvo a přinášíme ti oběť díků a chval. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO

Poslyšte nyní čtení z Evangelia podle Jana, z 15. kapitoly, od verše 16. do 20.:

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.

To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.

Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají.

Tolik evangelista Jan. Následuje druhá PÍSEŇ č. 315 Nás zavolal jsi, Pane.

KÁZÁNÍ

Základem dnešního kázání sestry farářky Ester Čaškové zapsal apoštol Petr do svého 1. listu. Otvírám 2. kapitolu, čtu verše 2. až 10.:

Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste ‚okusili, že Pán je dobrý‘! Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ‚vyvolený a vzácný‘.

I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘ Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným‘, ale i ‚kamenem úrazu a skálou pádu‘. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni. Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování.

Stává se, že lidé přijdou požádat o křest pro svoje dítě a mají dojem, že to bude jakési jednorázové magické znamení, které toho jejich potomka bude po celý život chránit před zlým a zajistí mu šťastnou budoucnost. Církev a sbor je nezajímá, ani lidi kolem nich. Pokládají křest a víru za něco naprosto soukromého, co má význam jen pro ně. Je to, jako by chtěli zkonzumovat to dobré, vycucnout z církve „šťávu“, co jinde není k mání, a nechat si to pro sebe. Jenže víra není věc soukromá. Křtem se člověk stává součástí společenství, je začleněn do těla Kristova. Do církve. Víra není jen cesta k Bohu a zpátky, nějaké soukromé požehnáníčko.

Středem přečteného oddílu z První epištoly Petrovy je cenný, vyvolený kámen. Zvláštním způsobem kombinuje autor tohoto listu tři starozákonní citáty, kde se na jedné straně mluví o základním kameni, na kterém všechno stojí, a na straně druhé o tom posledním kameni, „úhelném“, tzv. klenáku, pečlivě opracovaném do klínovitého tvaru a zasazeném do nejvyššího bodu stavby, který pak díky svému trojúhelníkovému tvaru sám drží celou klenbu, aby se vlastní váhou nezhroutila. Autor chce zdůraznit, že Hospodin udělal ve svém příběhu s námi lidmi nový začátek: do základů položil to nejcennější, to, co určuje smysl a cíl celé stavby, a současně svoje dílo završil, dokončil, zkompletoval. Vzkříšený Kristus je ten, který všechno nese, drží pohromadě, nenechá to spadnout a dává tomu všemu smysl. Na Kristu stojí tvoje spasení, tvoje odpuštění hříchů i tvoje naděje vzkříšení. Bez něj – stejně jako bez toho klenáku – to prostě nejde! A tak ten nový život, který pro tebe ve křtu začal, není jen morálně vylepšený život, lepší chování a víc poslušnosti. To je život na zcela nových předpokladech, s novou perspektivou. Procesu, jímž se do něj vstupuje, se říká „znovuzrození“.

To začíná tam, kde lidé k tomuhle základnímu kameni přicházejí. Když v neděli ráno jdeme do kostela, není to jen tradice nebo povinnost. Je to vyznání. Vyznání toho, že ve své víře nejsme osamoceni, že nejsme jako kůly v plotě, ale tvoříme společenství. Tohle společenství sahá přes hranice národů i generací. A je moc důležité. Bez církve se ke Kristu nedostaneš. I když je víra osobní vztah, bez těch druhých lidí to nejde. Jako by to byl zvláštní bonus: člověk stojí o vztah k Pánu Bohu a navíc přídavkem dostává i nové bratry a sestry a vztahy s nimi. Když Kristus spojuje lidi se sebou samým, propojuje je i vzájemně s mnoha dalšími, kteří mu také patří. Bůh nestojí o zbožné jednotlivce, ale o společenství lásky a služby. A tohle společenství také skrze Krista vytváří. Všechna zaslíbení, která si přivlastňujeme už ze Starého zákona, platí pro společenství, ne pro jednotlivce, který se chce ujistit o svém vlastním spasení, a ti další že mu mohou být mu ukradení!

Bible popisuje mnoha obrazy, co to je a jak vypadá církev: Boží pole, vinice, zahrada, město. Vždycky jde o společenství mnohých. Privátní, soukromé křesťanství je nesmysl! A zvlášť to vynikne, když je řeč o kamenech. Jednotlivý kámen, i když perfektně opracovaný, není k ničemu. Dokonce, ani, kdyby to byl klenák. Spíš překáží, povaluje se a člověk o něj jedině zakopne. Jen ve spojení s ostatními kameny získává svou důležitou funkci, svůj smysl, je součástí celku. Některé kameny patří k opevnění, jiné vymezují prostor, některé jsou nosnými sloupy, jiné tvoří schody. Každý z nich má omezenou funkci, a přesto je nepostradatelný pro ostatní. A ještě víc: jeden kámen je držen, nesen ostatními. Moje víra potřebuje druhé lidi. Kde bych byl bez těch, kteří mi o Bohu poprvé řekli a tak mi víru dosvědčili, zprostředkovali, vysvětlovali, kteří mi byli oporou v pokušeních. Ale teď jsem i já takovým kamenem pro druhé, nesmím jim to zůstat dlužen.

Přicházejte tedy a buďte živými kameny! Možná to slyšíme jako rozkaz, nárok, povinnost. Buďte živí! Snažte se, hecujte se, usilujte! Ale je to jinak: V tom PŘICHÁZENÍ ke Kristu se živými kameny stáváte. Když přicházíte, stáváte se jimi, protože se blížíte ke Kristu. Připodobňujete se jemu, a protože on je živý, i vy se živými stáváte. V tom je ten fígl! Na cestě za Kristem, v tom „následování“, v jeho blízkosti se stáváme živými kameny. Ne díky svým zásluhám nebo snažení, ale díky jemu! Jeho život se rozlévá i na nás. Ve společenství věřících, kde je Kristus středem, se stáváme duchovním chrámem. A dostáváme nesmírně důležitý úkol.

K čemu slouží chrámy? K setkávání s božstvem. Tak tomu bylo odjakživa v pohanských zemích i v Izraeli. První křesťané se však odvážili říci: Bůh už se nezjevuje v chrámě, ale v Ježíši Kristu! A v tomto světě je Kristus přítomný skrze lidi, kteří v něho uvěří. Skrze nás! Bůh ještě v tomto světě není viditelně pro všechny. Není na dosah komukoliv a kdekoliv. Ale mezi námi – když ho vyznáváme, chválíme, když se modlíme – mezi námi a na nás působí, tady je! Shromáždění věřících tak poskytuje něco, co jinde ve světě není k mání! (Nevěřící lidé kolem nás to ostatně dobře tuší.)

Když vy přijdete a tvoříte toto společenství, umožňujete Boží přítomnost v tomto světě! Kde by lidé jinak Boha mohli najít, kdyby tu přestal existovat sbor, kdyby nebyla církev? Kde by uslyšeli evangelium, kdyby se nekázalo? A kde by viděli, jak žijí křesťané, když ne na vás? Evangelium by zůstalo pustou, mrtvou teorií. Ale vy jste živé kameny! A nejen kameny duchovního chrámu, dokonce „svaté kněžstvo“!

Asi se tak necítíte. Řekli byste, že to ten apoštol trochu přehnal. Ale nepřehnal: Ono to tak opravdu je. Jako vyvolený lid se smíme přibližovat k Bohu. To neumí a nemůže dělat každý! Objevovat se před Bohem, mít u něj audienci – skrze Krista, to je naše výsada! Jistě přicházíme i sami za sebe, ale specificky kněžské je to, že to děláme i za druhé a pro druhé. I dnes jste tady také zástupně za ty, kdo tu nejsou. Knězem je člověk vždycky pro druhé a za druhé – ne pro sebe. Tím je určen vztah křesťana ke světu: jsme tu pro něj, nejen ve smyslu služby, ale i ve smyslu bohoslužby. Svět to nedovede, ale my ano: chválit Boha, děkovat mu, vzývat jeho jméno!

Máme to dělat i za druhé a pro druhé. Aby Bůh nepřišel zkrátka. Aby mu byla vyjádřena úcta a dík, na které má právo a na které čeká! Když připomínáme jeho jméno, děláme to za ty, kteří věřit nedovedou, za ty, které nikdo nenaučil se modlit. Za svoje příbuzné a přátele, kteří Krista ještě jako Pána nepoznali: i za ty stojíme před Boží tváří zástupně jako svaté kněžstvo. My – jako svaté kněžstvo? My, kteří se tak dobře známe, jak jsme „nesvatí“? Ano, je to zázrak, že zrovna my jsme byli povoláni.

Víra skutečně vůbec není samozřejmá. Není ani všemi přijímaná. Kristus je na jedné straně kámen úhelný, ale také kámen, který stavitelé zavrhli, odmítli. Při zvěstování evangelia se děje stále obojí: pro některé je to zpráva ke spasení, pro jiné, kteří neuvěří, je to kámen úrazu. Přijímán i nepřijímán, chválen i odmítán je Kristus v tomto světě. O tom máme vědět, abychom se nepřeceňovali ve svém úkolu a nečekali, že obrátíme na víru všechny sousedy a příbuzné. Jsme tu pro ně, to jistě. Svědčíme tím, že vytváříme společenství, kam jsou zváni, kde mohou uslyšet evangelium. Svědčit máme i svým všedním životem, prožívanou vírou, nadějí a láskou. Můžeme a máme se za druhé modlit. Ale nemáme je spasit. I na nevěře těch, kdo evangelium odmítají, si můžeme uvědomit, jak nesamozřejmým darem je víra. A chválit Pána Boha a děkovat mu, protože jsme ho dostali z milosti, bez vlastní zásluhy. A že i my můžeme hlásat mocné skutky toho, kdo nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jsme vůbec nebyli lid, ale nyní jsme lid Boží, pro nás nebylo slitování, ale nyní jsme slitování došli. Amen

MODLITBA

Náš Pane, bez našich zásluh, ze své nepochopitelné lásky dal jsi nám poznat svoji milost, vepsal jsi na nás své jméno a povolal jsi nás, abychom se stali tvými syny a dcerami a byli u toho, když konáš tady na světě své dílo. Prosíme, veď nás svým Duchem, abychom ti ochotně a rádi sloužili, a přidej nám k tomu i potřebnou sílu a moudrost. Amen

Zpívejme PÍSEŇ 399 Učiň mne, Pane, nástrojem,

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Prosíme tě, Pane, za ty, kteří mají oči plné slz, ale i za ty, kdo plakat nedovedou. Za všechny, kteří si zoufají sami nad sebou i nad světem.

Prosíme tě, Pane, za lidi, kteří žijí v režimech, kde je zakázáno veřejně vyznávat Krista. Prosíme za ty, kdo přesto mají odvahu se k tobě hlásit, i když jsou v ohrožení života.

Prosíme za lidi zotročené touhou po věcech, po vysokém životním standardu, zotročené konzumem tak, že si neuvědomují, že lidmi je dělá schopnost vzdávat se něčeho ve prospěch druhých, sloužit a obětovat se.

Prosíme za ty, kdo upadli do drogové závislosti, do závislosti na hracích automatech a počítačích nebo nedovedou být bez své práce.

Prosíme za všechny upoutané na lůžko, za naše blízké i za ty, které neznáme.

Prosíme tě za lidi, které – ať už z jakýchkoli důvodů – od ostatního světa dělí vězeňská mříž.

Přimlouváme se za ty, kdo svým životním stylem dokazují, že s tebou je možné žít radostně, svobodně a vděčně.

Prosíme za tvou církev, rozptýlenou po celém světě.

Prosíme tě za ty, kterým jsem svěřili péči o pozemskou spravedlnost, občanský mír, rozumné a poctivé hospodaření.

K tobě se obracíme spolu se vším stvořením. Vždyť ono také vyhlíží příchod tvého království a vládu pokoje. A tak prosíme: Přijď již, Pane Ježíši, a naplň nás svým pokojem.

Ve tvém jménu nyní společně voláme: Otče náš… Amen

POSLÁNÍ je z epištoly Efeským:

Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,15-16)

Dnešní bohoslužby zakončíme poslední PÍSNÍ č. 416 Tvé požehnání, dobrý Otče.

Přijměte Boží POŽEHNÁNÍ, jak stojí v Žalmu 149:

Hospodin má ve svém lidu zalíbení, pokorné oslaví spásou. Amen