Bude-li Pán chtít

VSTUPNÍ SLOVA

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista!

Oslavovati tě budu, Pane, celým srdcem svým a před mocnými žalmy tobě zpívati. Kteréhokoli dne vzýval jsem tě, vyslyšels mne a obdařils silou duši mou. Skláněti se budu k chrámu svatému tvému a oslavovati jméno tvé pro milosrdenství tvé a pro pravdu tvou; nebo jsi zvelebil nade všecko jméno své a slovo své. (Ž 138,1-2) Amen

PÍSEŇ č. 178 Srdcem celým tebe, Pane

MODLITBA

Modleme se: Náš Bože a Pane, blížíme se k tobě s vědomím, že jsi svatý a nade všecko vyvýšený, svrchovaný Pán nebe i země, před jehož svatostí a spravedlností žádný z nás neobstojí. Ale zároveň k tobě vztahujeme své ruce s důvěrou, že ty jsi pro Pána Ježíše Krista náš nebeský Otec, plný milosrdenství a slitování, a že u tebe máme místo i my, obyčejní, nedokonalí a často chybující lidé. – Naše pomýlení bývá i v tom, že tě neumíme vzít dostatečně vážně: nejen tvůj zákon a tvá přikázání, ale i tvé evangelium, tvoji věrnost a tvoji péči o nás. Uprostřed každodenního života se neodvažujeme spolehnout na tvá zaslíbení, víc věříme sobě nebo lidem, hledáme všelijaké záruky a jistoty, a nakonec býváme na všecko sami, na své starosti i na trápení světa, a není nám dobře. – Ale ty jsi nás nestvořil proto, abychom se starali a trápili, abychom žili v nejistotě, ve stresu či ve strachu. A když si sami všelijak kazíme život, někdy úzkostlivostí, jindy pýchou a falešnými jistotami, ty nás hledáš, dáváš nám slyšet své osvobozující Slovo. Ukazuješ nám na svého Syna a zveš nás, abychom ho následovali a šli cestou pokoje, důvěry v tebe i vzájemné lásky. Děkujeme ti za to. I přes všechno svoji hříšnost chceme zůstat tvoji i nadále. – Prosíme, přijmi nás, dej nám opět poznat svoji milost a svým Duchem způsob, abychom znovu otevřeli svá srdce pro tvé evangelium, na ně se spolehli a z něho žili. Tobě samému vzdáváme čest i slávu. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO

První biblické čtení je zapsáno v Pavlově Listu Efezským, v kap. 1., od verše 3. do 10.

Tolik z Písma svatého.

PÍSEŇ č. 340 Ve jméno Krista doufáme (1-3)

KÁZÁNÍ

Druhé biblické čtení, které je zároveň i základem kázání bratra faráře Jana Trusiny, je zapsáno v Listu Jakubově, v kapitole 4., od verše 13. do první poloviny verše 17:

A nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.“ Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá, [míní apoštol Jakub, bratr Páně, pravděpodobný autor této epištoly].

Apoštol píše o lidech, kteří zřejmě podnikají ve velkém, obchodují, a jejich činnost přesahuje hranice města i kraje, kde žijí. Všechny tyto aktivity nemohou dělat nahodile, musí si je promýšlet, a jejich plány sahají daleko do budoucna. Protože adresáty jeho dopisu jsou křesťanské sbory, předpokládáme, že šlo o lidi z církve, kteří měli i ve sborech přinejmenším značný vliv. Právě jim považuje za potřebné položit na srdce několik důležitých věcí. Ani slůvkem nenaznačuje, že by si počínali nepoctivě. Rovněž smíme předpokládat, že příčinou jeho kritiky není předpojatost a závist, nýbrž něco, co souvisí s náboženstvím, s přesvědčením, že v jejich jednání něco není v pořádku.

Co tedy apoštol kritizuje? Snad to, že obchodují, že podnikají, že vydělávají, nebo že tomu věnují hodně času? Že by mu vadil obchod jako způsob obživy? To by bylo možné na půdě starověkého Izraele, kde bylo zakázáno prodávat zboží za víc, než bylo koupeno. Ale v novozákonní době už byla v tomto ohledu situace jiná. Obchod, pokud obchodník lidi neokrádal, byl považován za řádné zaměstnání, za poctivý způsob výdělku. A právě tak bylo určitě nezbytné, aby si každý takový podnikatel svoji činnost dopředu promýšlel, aby plánoval své další kroky.

Jakuba trápilo, když viděl, jak tito lidé uvažují jen na horizontální rovině. Počítají jen se sebou a také jen na sebe spoléhají. Říkáte: Půjdeme tam a tam, zůstaneme tam rok, budeme tam obchodovat, obchody budou přirozeně úspěšné, budeme vydělávat – tohle všechno už předem vědí, mají to za jisté, protože tak si to prostě naplánovali.

Ponecháme stranou, s jakou chutí (až zlomyslností) jsme tenhle oddíl v naší zemi četli za předlistopadového režimu, kdy všecko muselo být předem naplánováno, od hospodářských úspěchů, přes plnění pracovních norem až po počet medailí, které mají být získány socialistickými zeměmi na olympiádě. Důležitější je, co k takovému jednání říká Bible, a to Jakubovo slovo je aktuální i dnes. Tím spíše, že není neseno závistí a nepřejícností, ale ryzím zájmem o správný duchovní vývoj a růst těch zámožných bratří. Co tady v tomto ohledu tehdy nebylo (a leckde ani dnes není) v pořádku?

Jakub to odhaluje jako chvástání a marnou chloubu. Vy se vychloubáte a chvástáte. Všecko vaše počínání vyrůstá z pýchy. A pýcha, to je počátek a prazáklad všeho zla, všech ostatních hříchů. Chlouba či pýcha znamená, že se všecko točí kolem mého JÁ. Já jsem si to naplánoval, já to dokážu, nic mi v tom nezabrání, všecky překážky odstraním. Když ne na jiné, na sebe se přece mohu spolehnout, na své síly, na své prostředky, na svoji kalkulaci, na svoji moudrost, na své styky. Mám všecko pod kontrolou.

To je něco, co i teď dobře známe. Bible ovšem nevede ke škarohlídství, k podceňování sebe sama a vlastních sil, a už vůbec nechce snižovat lidskou aktivitu. Ta je potřebná. A právě tak je důležité, když něco dělám, abych si věřil. Mám-li něco dokázat, pak je sebedůvěra na místě. Špatné však je, a o to Jakubovi jde, když to mé JÁ je pro mne první i poslední, když mne oslní a zaslepí do té míry, že ztratím soudnost a nevezmu v úvahu ani skutečnosti, které jsou naprosto zřejmé a zcela prokazatelné, jako je přirozená nezajištěnost lidského bytí.

Dvě takové věci tu Jakub uvádí. První: Vždyť přece nevíte, co bude zítra. Do budoucnosti prostě nevidíme. Tady stačí uvést starověkou moudrost zapsanou mezi biblickými Příslovími: „Nechlub se zítřejším dnem, vždyť nevíš, co den zrodí“ (Př 27,1). A kdybychom chtěli ještě jiný biblický doklad, můžeme připomenout onoho sedláka z Ježíšova podobenství o boháči a stodolách (L 12,18nn), kterému se hodně urodilo, pochvaloval si, jak má vystaráno na mnoho let, a Bůh mu řekl, že je blázen! Že člověk nemá v moci ani den, který právě prožívá, to ostatně už naši předkové vyjádřili upozorněním, že člověk nemá chválit den před večerem. Každý z nás by mohl uvést příklad (ne-li z vlastního života, tedy ze svého okolí), jak stačil jeden okamžik, a všecko bylo rázem jinak. Toto vědomí nás má vést přinejmenším k pokoře; a utváří-li se můj život zatím jakž takž dobře, pak ovšem i k vděčnosti.

Za druhé tu Jakub připomíná prostou biologickou skutečnost lidské pomíjitelnosti. Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí. Ať už měl na mysli ranní opar nebo páru nad hrncem, vyjde to nastejno. Jedno i druhé má krátké trvání. Člověku se vybaví vícekrát opakovaný obraz o květu, který zvadne a opadá, a o trávě, která usychá, a že „vpravdě lidé jsou ta tráva“ (Iz 40,6). Což opět vede nejen k pokoře, ale i k tomu, aby – jak řekl Ježíš a jak to v následujících verších připomene i Jakub – člověk neskládal poklady, kde je mol a rez kazí, ale zaměřil se na věci, které mají trvalou, vpravdě věčnou hodnotu.

Tohle tedy říká Jakub na adresu naší lidské pýchy, vychloubání a falešné sebejistoty. Nechce zlehčit důkladnou přípravu na zítřek. K moudrému jednání patří, že člověk myslí na budoucnosti, že uvažuje, jak to bude dál. Člověk jako jednotlivec i lidstvo jako celek. Ať si však nepočíná, jako by sám měl všecko v rukou.

A tu se konečně dostáváme k tomu kladnému, co je v tomto oddílu napsáno. Dosud jsme slyšeli, jak ne. Teď tedy bude řeč o tom, jak ano. Jak se na budoucnost chystat (jak ji plánovat) správným způsobem, co všecko přitom vzít v úvahu.

Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ Stručně řečeno jde o to, abychom ve svém pohledu na život a do budoucnosti nezapomněli na Pána Boha, v jehož rukou je i naše budoucnost. Tomu by ostatně měl rozumět i ten, kdo říká, že ze všeho nejdůležitější je zdraví, a na Pána Boha přitom ani moc nedbá. Ale třeba řekne: Budu-li živ a zdráv. To nejsou marná slova. Není to sice všecko, budoucnost nezávisí pouze na zdraví, jsou i jiné okolnosti, které mohou pořádně zatřást lidským životem, ale je to aspoň výrazem pokory. A pro toho, kdo říká, že „hlavně to zdraví“, už to samotné „budeme-li naživu“ může znamenat docela hodně.

Ale zůstaňme u toho, jak to zde apoštol Jakub napsal: „Bude-li Pán chtít, uděláme to nebo ono.“ Na první poslech by z toho někdo nemusel mít dobrý pocit: Tak tedy o mně rozhoduje někdo mocný, kdo má všecko ve svých rukou, kdo je i nade mnou, komu jsem vlastně vydán na pospas. Bude-li chtít – nebude-li chtít, co mně zbývá než se sklonit a víceméně pasivně přijmout, co se tam nahoře o mně rozhodne. Jako by všecko bylo nezajištěné. Ale tak tomu přece není.

1. Právě tváří v tvář tomu má znít první jistota: že i když Bůh, v něhož věřím, je mým absolutním a svrchovaným Pánem, že on není ani chladný osud ani despota, který by bezohledně prosazoval svoji vůli. On je přece Otec, který miluje a jehož záměry se mnou, s lidmi, se světem jsou zcela jistě dobré. Taková je i jeho vůle: dobro a jen dobro, to je to, co on chce a vždycky bude chtít. A to nejen v tom smyslu, aby se mi můj pozemský život vydařil, ale aby byl co nejvíc naplněn vším, v čem je skutečná hodnota našeho lidského bytí. V tomto směru on chce vést náš život. A já mu v tomto ohledu mohu důvěřovat, mohu se na něho spolehnout. Když myslím na to, jaká je Boží vůle o mně, pak si mohu být jist, že on mne o nic neošidí, že mi nezůstane nic dlužen.

2. To vede k další úvaze, že totiž Boží vůle pro nás nemusí být záhadou a tajemstvím. Bůh k nám lidem přece mluví. Po celé věky k nám promlouval, a my lidé můžeme z Písma aspoň trochu poznávat, co on chce. A tak snad víme, že on žehná všemu, co je dobré: dobrému jednání, dobrým slovům, dobrým úmyslům. A ovšem že nenávidí vše, co je zlé a co škodí. Veškeré dějiny Božího lidu, jak jsou zapsány v Bibli – už od nejranějších počátků, kdy všecko, co Bůh učinil, bylo dobré a velmi dobré, až do doby první církve – nám o Boží vůli něco vypovídají. Jako by nám dávaly nahlédnout, jak to u Pána Boha chodí. Jistě, nemůžeme mluvit za Pána Boha, stavět se na jeho místo. Ale snad nás Boží Duch také neponechává v úplné slepotě.

3. Tím je naznačeno, k jaké aktivitě to vede i nás: co od nás Bůh očekává, co by se mu líbilo a co ne. Když tedy připravujeme svoji budoucnost, ptejme se, je-li to i jeho vůle, není-li to v rozporu s tím, jak si to tady na světě představuje on. Je-li to v souladu s naším křesťanským povoláním, není-li to na překážku pro růst jeho království. Tato úvaha by neměla být vynechána. Asi to nebylo prvotním záměrem Jakubovým, ale rozhodně bychom mohli číst jeho slova i v tomto smyslu: Zvažujte, zda to, co plánujete, je v souladu s Boží vůlí.

4. K tomu patří i jiná důležitá věc: V náboženstvích, kde se věří v jednoho Boha, přinejmenším v judaismu a v křesťanství, má člověk k tomuto Bohu vztah, docela osobní vztah. I když je naším svrchovaným Pánem, můžeme s ním mluvit, můžeme se k němu modlit, můžeme mu předkládat své prosby. On sám nás k tomu vede a slibuje, že nám bude naslouchat a že naše prosby podle své vůle i vyslyší. My lidé můžeme svými prosbami Boží vůli ovlivňovat, takové je aspoň jeho zaslíbení, které se mnohokrát v Bibli opakuje.

5. To vše se dostává ještě do mnohem osobnější polohy, když do toho rozvažování započteme i Pána Ježíše Krista. Právě o něm je tady vlastně řeč. Apoštol neříká: Bude-li chtít Bůh, nýbrž bude-li Pán chtít – a Pán, to je titul Ježíše Krista. A jaká že je „vůle Boží v Kristu Ježíši o nás“, to říká Bible zcela jednoznačně. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy (1Tm 2,4), spásy v Ježíši Kristu. A tady vlastně už ani nemusíme říkat „bude-li Pán chtít“, protože naše spása, to abychom se pohybovali na dobrých cestách a posléze došli ke správnému cíli, to je něco, co on skutečně chce; tím si můžeme být jisti.

A tak z toho přísného Jakubova napomenutí nakonec vychází, že tu nechce jenom sebejistého člověka odkázat do patřičných mezí. V těchto jeho slovech je zároveň velký příslib. Ne nejistota, kdoví jak to bude a co na nás Bůh sešle, ani trpná odevzdanost do moci Nejvyššího. Nýbrž zaslíbení, že on chce naše dobro, že on je blízko, že jeho vůle o nás je vůle o naší spáse. Bůh, Otec Ježíše Krista, je s námi a bude s námi i v dalších dnech. Jeho pohled nás bude provázet (jako pohled otce, který ví o svém synu, má o něho zájem a neztrácí ho se zřetele, i když se syn dostane hodně daleko). Mějme to na mysli při všech svých, třeba i dalekých cestách a dalekosáhlých plánech. Ať nás od něho nic neoddělí. Amen

MODLITBA

Náš Pane, děkujeme ti za tvé Slovo, skrze něž vstupuješ do našeho života. Ať je to povzbuzení, rada nebo napomenutí, je to projevem tvé věrnosti nám lidem a vždycky je to k našemu dobru. Prosíme tě, veď nás tak, abychom při vší své činnosti uměli naslouchat tvému hlasu, brali jej vážně při všem svém rozhodování a rádi se podle něho řídili. Amen

PÍSEŇ č. 704 Co činí Bůh, vše dobré jest

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Svatý Bože, postavil jsi nás na svět, abychom byli tvým obrazem. V tom, co děláme, se má zrcadlit tvá moudrost, naše počínání má nést pečeť tvé spravedlnosti, vše má být prodchnuto láskou k tobě i k lidem a tak sloužit ke tvé chvále. V pokoře myslíme na to, jak velice se od tohoto tvého stvořitelského záměru vzdalujeme. Prosíme, odpusť nám to a obrať naše myšlení i naše usilování správným směrem.

Myslíme na sebe navzájem i na mnohé jiné; na to, jak si počínáme ve své každodenní práci, jaká jsou naše očekávání, jak zvládáme úkoly, před které jsme v životě postaveni. Děkujeme ti, daří-li se nám dobře. Není to zdaleka jen naše zásluha, každý zdar a každý úspěch je dílem tvé věrnosti, projevem tvého požehnání.

Myslíme na lidi, na jejichž práci jsou závislí i mnozí jiní. Veď je k střízlivému a věcnému rozvažování a dej, aby si při svém rozhodování byli vědomi své odpovědnosti za druhé. Prosíme za ty, kteří musí daleko dopředu promýšlet, co a jak je potřeba činit. Prosíme za ty, jejichž dny jsou přeplněny prací, aby si dopřáli sedmý den jako den odpočinutí ve tvé blízkosti. Myslíme na lidi, kteří při svém zaměstnání musí hodně cestovat, buď s nimi i na jejich cestách a chraň je před neštěstím.

Prosíme za všechny, kteří mohou být spokojeni s tím, jak se jim daří, aby se ubránili pokušení pýchy. Myslíme na ty, kteří byli ve svých očekáváních zklamáni, dej, aby spatřili jinou a novou cestu, kterou před nimi otvíráš. Prosíme za všecky nezaměstnané, aby nepřestávali být aktivní, aby si nezoufali, a také aby se ubránili pokušení laciného života. Jakkoli velké jsou rozdíly mezi lidmi, dej, ať nikdo nikým nepohrdá.

Pane náš, jak mnoho tě všichni, jeden vedle druhého, potřebujeme. Ty s námi zůstáváš, kéž bychom i my zůstávali s tebou a vespolek si pomáhali. Nechť je každé dobré lidské dílo provázeno tvým požehnáním.

Děkujeme ti, že to nejdůležitější je ve tvých rukou. Na to se teď chceme soustředit i v této společné modlitbě: Otče náš… Amen

POSLÁNÍ do příštích dní zapsané u proroků Izajáše a Jeremiáše:

Takto praví Hospodin: „Nejsou myšlení má jako myšlení vaše ani cesty mé jako cesty vaše. Ale jako jsou vyšší nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a myšlení mé myšlení vaše.“ (Iz 55,8-9)

„Já nejlépe znám myšlení, která myslím o vás, dí Hospodin, myšlení o pokoji a ne o trápení, abych učinil vašemu očekávání konec přežádostivý. Budete mne hledat a naleznete mne, když mne budete hledat celým srdcem.“ (Jr 29,11)

PÍSEŇ č. 706 Důvěřuj se v Pána

POŽEHNÁNÍ

Pokoj vám i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Amen