Buď vůle tvá

24. listopadu 2024

Kázání 24. 11. 2024: Kateřina Roskovcová

Buď vůle tvá … Mt 6,10b
Poslední neděle církevního roku – 24. listopadu 2024

Introit: Co je světu bláznovstvím to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. (1Kor 1,27)

Základ kázání: Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. (Mt 6,10b)

Milí bratři a sestry,
tato třetí prosba modlitby Páně stála toho, jenž nás ji učil modlit, život. Stalo se to proto, že Bůh poslal svého Krista, aby vysvobodil zemi z područí zlého a vrátil ji zpět do Božího vlastnictví. Ono vysvobození z područí zlého však se nestalo násilným převzetím moci nad lidmi, nýbrž jejich záchranou, to znamená odpuštěním hříchů a usmířením s Bohem. To bylo a je Boží vůlí, o kterou se máme modlit. Tato velká slova o Boží vůli znamenají, že Bohu záleží na celé zemi i každém jednotlivci. Kvůli každému z nás se namáhá, přichází, pracuje, zachraňuje. A když se člověk tuto prosbu modlí, pak nemá jiný smysl, než tento: „Bože, který jsi v nebi, zachraň tuto zemi, nedovol, aby lidstvo bylo zničeno, uskutečni to, co máš v plánu a pomoz. Buď vůle tvá na zemi, stejně jako je v nebi.“
Této Boží vůle si byl Ježíš vědom a nechal se k vykonání této vůle poslat, i když pochopil, že to bude cestou vlastního utrpení. Ano, osobně pro Božího Syna se Boží vůlí stane jeho kříž a smrt. A on přesto své učedníky učil o uskutečnění této vůle se modlit. Nepřišel jako superman, který by vše nadpřirozeně lehce zvládal. Ježíš Kristus stál o to, aby v těch těžkých chvílích byli alespoň jeho nejbližší s ním. Ale ani to mu nesplnili, protože usnuli. Bůh opravdu ke spáse země zvolil tu nejnepochopitelnější z cest. Jeho vůle se stala právě takto. A jen díky tomu je náš svět, tato země, zachráněna. Kristův kříž nebyl marný a není třeba k němu ještě cokoli přidávat a doplňovat. A když o to přesto stále znovu prosíme, aby se tu Boží vůle stala, pak je smysl této modlitby v tom, aby se jeho záchranné dílo rozšířilo po vší zemi mezi všechny národy a všichni lidé, aby poznali Krista a došli spásy. Tak se uskutečňuje Boží vůle na zemi, jako je v nebi. To znamená, že v nebi je záchrana v Kristu již známá a přijatá. Vždyť celé nebe slavilo a radovalo se již tehdy, když se Kristus stal člověkem – tělem a krví! Jak obrovský jásot tam teprve musel znít, když Pán Ježíš v Getsemane pronesl ta slova: „Tvá vůle se staň.“ A nyní jde opravdu o to, aby nejen v nebi, ale i na zemi se všechno poddalo Kristu jako Králi nebes i země.
Pozoruhodné však je, jak se této prosbě vedlo a vede zde na zemi. Na první pohled, kdo by si svou záchranu nepřál? Lidé by přece byli úplně hloupí, kdyby po ní netoužili. I každý egoista by raději žil na zemi, které vládne Bůh, než na zemi vydané všelijakým podvodníkům, kořistníkům, násilníkům … Je přece daleko příjemnější žít na zemi, která je Boží zahradou, než na zemi, která se stala hřištěm pro souboje s novými zbraněmi, bombami a tak dále. A přesto cesta za Kristem se stala velmi úzkou, a jen málokteří si ji vyberou a pak po ní jdou. Daleko více obyvatel země všech generací pokládalo tu cestu Kristova kříže za nesympatickou, ba dokonce za pohoršlivou, skandální.
Tato zvláštní Boží vůle spasit svět skrze Kristův kříž totiž má silnou konkurenci v lidské pýše a svéhlavosti. Neumíme si připustit, co by se se zemí stalo, kdyby Kristus nepřišel a kdyby nepřijal cestu kříže. Stále marníme čas vymýšlením jiných možností, jak se přenést přes zánik země a totální zapomnění jedinečného příběhu člověka. Ať už jsou to mimozemské civilizace nebo převtělování. Nebo méně fantastická, ale také těžko uvěřitelná možnost, že strohý rozum se srovná se zánikem a člověk se spokojí ze zcela soukromým a časově omezeným štěstím bez ohledu na ostatní a na celou zemi. To vše jen vypovídá o tom, že člověk není schopen zemi, ale ani sebe zachránit. Takže nakonec docházíme jako k jediné spásné cestě právě k vůli Boží, která nemohla být snazší a hladší a méně pohoršlivou, než ta cesta Kristova kříže.
Pokud toto přijmeme, tak také pochopíme, jak vážně se máme modlit tu prosbu „Buď vůle tvá“, protože to není nic jiného než volání o pomoc z nouze, než křik o záchranu a slitování. Ale tuto prosbu bude člověk vážně volat k Otci teprve tehdy, když si napřed nechá rozbít vlastní pýchu a jako ztracený syn nebo dcera se vrhne do otcovy milostivé náruče. A tak v jistém smyslu můžeme mluvit i o vlastní smrti, vlastním sebezmaření a vlastní kapitulaci před Kristem. Až sem jsme museli dojít, abychom teď mohli připustit – k čemu došel například Luther – že této prosby se přirozený člověk musí obávat. Ale je lepší se jí obávat, než ji odříkat lhostejně či s nepochopením.
To by se mohlo stát právě dobrým lidem. To že vskrytu nebo otevřeně začnou tuto třetí prosbu modlitby Páně vnímat jako velmi nesympatickou, ale jen trpně ji odříkávají. Kdo z nás není „dobrý člověk“? Kdo by to o sobě řekl? Svět je plný dobrých lidí, kteří nechtějí nic zlého. Nikdo přece nechce války. Kdo by nechtěl zvelebovat zemi a jistě i mnozí na tom pracují. Přece to není pravda, že lidé se zajímají jen o zlé věci. Jenomže – ? není problém v tom, že je na zemi mnoho dobrých lidí, kteří stojí právě proti Boží vůli spasit svět? Protože jsou přesvědčeni, že svým racionálním aktivním jednáním to odhadnou lépe, jak sebe spasit sami? Doslova, že člověk si pomůže bez Krista? A že to vlastně ani nebylo nutné, aby Bůh poslal svého Krista na svět a pak i na kříž trpět a umřít?!
Spása, záchrana však není tam, kde to lidská vůle chce, ani tam, kde to lidská vůle dobře míní, nýbrž tam, kde to chce Bůh, tam na kříži pro hříšníky. Na tom nástroji odplaty pro hříšníky.
Tento Boží způsob záchrany právě však se lidem často zdá být nerozumný, nesmyslný, neužitečný. Vždy bylo nepochopitelné, že třicetiletý muž, sotva se stihnul rozvinout, už měl umřít. Cesta z Getsemane na Golgotu je chápána jako nesrozumitelná. Proč hořký kalich smrti podává Synu jeho Otec? – Ale právě tohle je Boží cesta spásy, cesta o které Bůh ze své vůle rozhodl, že lidem pomůže. Co nám se zdá neužitečné, to nám právě prospívá a co se nám zdá být ztrátou, to Bůh učinil naším ziskem. Co je nám bláznovstvím, učinil Bůh moudrostí, která všem chytrým zůstává skrytá. (1 Kor 1,27) Je však zjevená „maličkým“ – lidem významem nepatrným, lidem kteří si na své chytrosti nezakládají.
A tak je cesta kříže, kterou mnozí pokládají jen za cestu k smrti, zjevena v Kristu jako cesta života. A tam, kde lidský rozum shledává jen porážku, právě tam je slaveno vítězství. Kde se zdá být úplná Boží bezmoc, tam právě je plně při díle Boží moc, ano všemohoucnost. A takto skrytá, takto nad všechno chápání je tu Boží vůle, která tvoří záchranu. Ne o svou, ale o takovou vůli prosíme, když se modlíme „buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“
Ještě povězme, že jestliže se pro dílo spásy světa vzdáme své vůle a necháme plně prostor Bohu, aby se jeho vůle prosadila, tak to rozhodně neznamená, že jsme své vůle docela zbaveni. Že z nás budou jakési loutky. Nejlépe to opět vidíme na Kristu, když on přijal hořký kalich, který mu Otec určil, nestal se bezduchým nástrojem. Když dal přednost Otcově vůli před tou svou, tak nepřestal mít na mysli smysl své oběti na Golgotě. Vždyť po slovech modlitby „ne má, ale tvá vůle se staň,“ suverénně nařídil učedníkovi, ať schová svůj meč a nebrání ho. Pak klidně stál před veleradou i před Pilátem, se zármutkem se ohlížel po Petrovi, nesl svůj kříž …
Tak vypadá člověk, který před svou vůlí dal přednost vůli Boží. Bolestně vyzápasil toto své rozhodnutí, ale od té chvíle vystupuje již upokojen, smířen, posílen. Jak tomu rozumět? Snad někteří z vás již něco podobného také prožili. Tu úlevu, když své věci vložíme na Pána, kdy se již nenecháme drtit špatným svědomím či klesat pod nezvladatelným úkolem. Ano, k této chvíli, kdy Boží Syn přijal Boží vůli, se stále smíme vracet, když jsme nejistí. Dokonce i v okamžiku, kdy se pro nás na této zemi vše bude nezadržitelně chýlit ke konci, bude právě jeho: „Ne má, ale tvá vůle se staň,“ tou osvobozující větou. Kéž by to tak s námi opravdu bylo. Lepší vůle než ta jeho na nebi ani na zemi není a nebude. Amen.

Modleme se.
Pane, děkujeme za poznání, že tvá vůle je za každých okolností vůlí k naší spáse. Prosíme odpusť, že jsme mnohokrát stavěli svou vůli nad tvou a škodili tak sobě i bližním.
Použij a proměň naši vůli ve svou, ať se ti odevzdáme a s lehkostí omilostněných hříšníků ti sloužíme a jdeme za tebou. Amen.

Sborový účet: 203157120/0600

  • VS 613 - na potřeby sboru
  • VS 009 - salár
  • VS 019 - práce s dětmi ve sboru
  • VS 065 - opravy kostela v Hořátvi
  • VS 005 - Jeronýmova jednota
  • VS 029 - rekonstrukce sborové fary

Chramova_sbirka_na_potreby_sboru_bez_castky_VS613Dary lze také složit ve farní kanceláři v hotovosti.
Potřebujete doklad pro daňové účely? Kontaktujte nymburk@evangnet.cz.

„Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť‚ radostného dárce miluje Bůh.“ (2 Kor 9,7)