Buď posvěceno tvé jméno (Matouš 6,9b)

Písně: 63; (děti); 291; 358; VP-362; 702

Čtení: Ez 36, 16–27

Introit: Haleluja. Chvalte Hospodinovo jméno, chvalte je, Hospodinovi služebníci, kteří stojíte v Hospodinově domě, v nádvořích domu našeho Boha. Chvalte Hospodina, neboť Hospodin je dobrý; pějte žalmy jeho jménu, neboť je líbezné. Haleluja! (Ž 135, 1–3)

Milí bratři a sestry,

po oslovení našeho nebeského Otce jsme nyní u prvé prosby Otčenáše. U první ze tří proseb týkajících se Božího království. Ne nadarmo se modlitbě Páně říká „královská“. Církev volá, aby už Boží království přišlo a zavládlo mezi námi naplno. Aby vítězný Pán již přišel a ujal se lidí a světa. Ježíš tedy své učedníky vyzývá, aby se modlili o něco, co zde a nyní není. Dále si hned na úvod všimněme, že Pán nás v této modlitbě také učí správnému pořadí proseb. Učí nás, co jsou priority nutné k naší záchraně: Na prvním místě jsou to prosby týkající se Božích věcí. „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“ Až potom přijdou na řadu prosby o naše potřeby: chléb a život ve smíření, zbaveni od zlého. Tak to jde za sebou. Ne náhodou vám to může připomenout rozdělení Desatera do dvou desek – rovněž zaměřujících se nejprve na Boží věcí a pak na ty mezilidské.

Ale pojďme k věci. K té první prosbě ve znění, jak jsme zvyklí říkat při bohoslužbách: „Posvěť se jméno tvé.“

Boží jméno je na zemi znesvěceno! A když jméno, tak Bůh sám. Protože jeho jméno – to je Bůh sám. A jen on sám může svou svatost a slávu ukázat, zviditelnit, zjevit a vposledu prosadit. Nikdo jiný. Proto o to prosíme. Prosíme v důvěře, že Bůh to udělat chce. Tuto důvěru podepírají biblická svědectví. Jedním z nich je příběh o tom, jak Hospodin prostřednictvím Mojžíše dal svému lidu jméno poznat. „Jsem, který jsem, byl jsem a budu. Jsem, který jsem s vámi!“ (Ex 3, 14) A to se projevuje v příběhu. Boží jméno se ukazuje v příběhu. Především v tom velikonočním. Neprve starozákonní o vysvobození Izraele (Ex 12) a novozákonní o Bohu, který vzkřísil z mrtvých Ježíše (Ř 4, 24). Souhrnem, ptáme-li se po Bohu, po jeho jménu – tak jako se kdysi v Egyptě ptali Izraelci, tak se ptáme po svobodě a životě. Boží jméno dává život a svobodu.

Že na to lidé pozapomenuli?– To je pravda a to souvisí se znesvěcením jména Božího. Lidé si raději vybrali sebe. Raději si na zemi chtějí „udělat své jméno.“ Ale stále pod tím troskotají a rozcházejí se jako zpod té Babylonské věže. Zmateni. Zklamáni. A trpí tím. Nežije se dobře ve světě, kde je Boží jméno znesvěcováno; i když si toho mnozí lidé vědomi nejsou. Ti však, kteří jsou, ti se v této tísni nechtějí zabydlet, a proto volají o pomoc: „Bože, kéž je mezi námi tvé jméno posvěceno! Kéž je mezi lidmi svaté!“

Jsme mezi nimi? Snad ano. Snad jsme poznali, že Boží jméno není anonymní veličina. Protože třeba ty zmiňované příběhy o vysvobození z Egypta a o vysvobození ze smrti vůbec nejsou anonymní. Bůh v nich vystupuje zřetelně a jasně. A nyní si to srovnejme třeba s krkolomnými, zkratkovitými jmény bankovních domů a kapitálových společností, neziskovek, pojišťoven, vládních komisí, nadnárodních společností – které všechny žádají naši pozornost. A lidé je často uznávají, ctí, tedy posvěcují. Ale představíte si pod jejich jmény jasný charakter jejich majitele? Jsou jejich jména „čitelná“, důvěryhodná, nebo jsou vlastně anonymní a skrývají v sobě, co je výhodné pro ně? Právě to je však podstatou jejich existence. Aby lidi měli v rukách tak, jak se jim to zrovna hodí.

„Bída na této zemi je bezejmenná. Bezejmenné je zlo mezi lidmi. Temnota miluje bezejmennost. Bezejmenné, anonymní dopisy bývají sprosté. Bůh však není pisatel anonymního dopisu. Bůh stojí se svým jménem u všeho, co dělá, připouští a říká. Bůh se nepotřebuje lekat denního světla. Ďábel miluje anonymitu, Bůh má však jméno.“ Toto napsal v jednom svém kázání Walter Lüthi někdy v polovině 20. století. Velmi přesně vyjádřil to, že náš Bůh se nesnese s rozostřenou, skrytou totožností veličin, které lidé povýšili na bohy. Svět a ti, kdo na něm bydlí, dovolili, aby na místě Božím bylo něco jiného, co si činí nárok na člověka. Bůh však jedná jinak. Dnešním jazykem bychom mohli říct, že On si stojí za svou identitou. Tu má mít na zemi nepokřivenou, svatou. O to, učí nás Ježíš, máme prosit.

Jelikož posvětit své jméno může jen Bůh sám. Zato znesvětit je a pošpinit zvládnou sami lidé. Znesvěcovali Boží jméno tím, že je zneužívali. Nápadně to připomíná třetí Boží přikázání, které svatost Božího jména mělo chránit: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (Ex 20, 7) To lidé dělali, když Boží jméno odsunuli stranou a vyprázdnili. A o tom, že to dělali již ve starozákonní době, nám svědčí například prorok Ezechiel, jehož ústy to Hospodin vyjadřuje: „Když přišli mezi národy, znesvěcovali mé svaté jméno. … I jala mě lítost pro mé svaté jméno…“ (Ez 36, 20nn) – Stále se to tu opakuje: Lidé Boží jméno zneužijí. Bůh trestá a napravuje. A činí to „pro své svaté jméno.“ Co to znamená? Znamená to, že Bůh z lásky k lidem je nechce nechat napospas anonymnímu zlu. Protože to by znamenalo, že se znovu rozptýlí, ztratí, zahynou bez pomoci. Jeho jméno přece znamená: „Já jsem s vámi“! Immanuel! – jak to potvrdil ve svém Synu. Jak už jsme řekli minule, Bůh nemůže jednat proti sobě, proti těm, s nimiž své jméno spojil.

Ale běda, když tuto lásku zneužijeme! Zní to vážně. Snad si řekneme, že něco tak strašného my neděláme. Ale to nebezpečí i na nás přinejmenším číhá a je třeba se ho varovat. A pokud to děláme, pak to i vyznat a prosit o odpuštění. Podívejme se na to z pohledu dnešního věřícího člověka: Je těžké vytrvat v jednoznačnosti víry a neupadnout do svůdné dvojakosti. Jak se to právě hodí. Jestliže jsme křesťané a přece Boží jméno skrýváme, nevyznáme je před lidmi, stydíme se za ně, hrajeme na obě strany, jsme tak i onak. A celá církev, v tom je velké pokušení: když se sekularizuje a jméno, které nese, klidně zlehčí, znevěrohodní, dělá si z něho legraci – my přece nejsme žádní pánbíčkáři, my to nepřeháníme, neděle je hlavně od nicnedělání! atd., jak to i v evangelických kruzích lze slýchat. Takový postoj církve svědčí o její malověrnosti. Tento komplex před světem, že ve svých kostelích nic neznamenáme, vede některé křesťany k úniku do společenského aktivismu. Dávají najevo, že to pravé křesťanství je vlastně jen charita, sociální práce, poradenství a poskytování náboženských rituálů, jako jsou atraktivní svatby nebo dnes i vynalézavé pohřby. Boží jméno tam je pak jen jakousi vycpávkou a ornamentem. Nečekají od něho život a svobodu. Tak znesvěcují jméno Boží.

Ale Bůh sám se staral, aby jeho jméno bylo svaté. Právě v beznadějných situacích se jeho proroci a apoštolé dovolávali svatého Božího jména. Tak prosili a my máme prosit také, aby Bůh ve své moci prolomil lidské znesvěcování a ono „poskakování na obě strany“, chvíli k Bohu, chvíli proti němu.

Jak již víme, je tu souvislost Božího jména s Boží identitou. Je svatá, je pravdivá. Kdykoli se Ježíšovu modlitbu modlíme a tuto prosbu vyslovujeme, tak se dovoláváme Božího jména, které se finálně zjevilo v Ježíši Kristu. Na něm vidíme, co znamená vzdávat Bohu čest

Když přišla „jeho hodina“ a on se modlil k Otci, tak řekl: „Otče, zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal.“ A potom: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně a já abych byl v nich.“ (J 17)

Kristus dal nám i celému světu poznat, že cesta posvěcení Božího jména vede na kříž. Tam jsme my ospravedlněni, naše jména ospravedlněna před Bohem. Očištěna, posvěcena vzácnou krví Kristovou. Byla to právě reformace, jejíž teologové, Martin Luther a další, učili křesťany, jak naše ospravedlnění a posvěcení musí držet pohromadě. Boží dílo záchrany a lidská odpověď. Amen

Modlitba s vyznáním vin

Proto nyní odpovězme a vyznejme svou vinu, že i my jsme nejednou zapřeli Krista, a tak Boží jméno znesvětili. I my žijeme ve světe, kde Boží jméno svaté není a máme na tom podíl. Avšak i my tím trpíme a prosíme o pomoc, o odpuštění a o to, aby Boží jméno bylo na zemi svaté.

Bratře, sestro, vyznáváš to a prosíš o odpuštění?

Jestliže tomu tak je, pověz: Vyznávám a prosím.

I já vyznávám a prosím. …