A odpusť nám naše viny

Introit: Hospodin, Hospodin, Bůh plný slitování, milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný! (Ex 34,6)

Písně: 443; (Nbk: 585,1); 68; 339; VP-95.510; Nbk: 716; 432

Čtení: Mt 18,21–35

Základ kázání: A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. … Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6,12.14.15)

Milí bratři a sestry,

v druhé části modlitby Páně, v níž prosíme za sebe, spolu prosby úzce souvisejí: dej nám, a odpusť nám, a neuveď nás, zbav nás. Jsou spojeny slovíčkem, písmenkem „a“, které tu souvislost naznačuje. Zatímco ony první prosby stály vedle sebe samostatně, tyto na sebe navazují. Jedna bez druhé nemůže být. Nemůžeme mít chléb bez odpuštění, ani odpuštění bez chleba. S prosbou o chléb úzce souvisí prosba o odpuštění.

„A odpusť nám naše viny.“ Tak volali všichni, kteří se setkali s Hospodinem. O starozákonním Božím lidu čteme, že to byli i lidé zbožní a snaživí, kteří mohli být sami se sebou spokojeni, nic jim nescházelo, v očích ostatních lidí nebyli nejhorší – nekradli, nevraždili, ani příliš nelhali; možná že byli vzorem občanských ctností. A přece, když uslyšeli Boží hlas, když se setkali s Božím Slovem, otevřely se jim oči a oni s úžasem poznali, jak to s nimi vlastně vypadá. Takto o sobě vyznávali: „Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat.“ (Iz 64,6) „Jak předstoupíme před Hospodina?“ (Mi 6,6) Tak se ptali. A přinášeli Bohu oběti. Dokonce v době proroka Micheáše zvažovali, zda Bůh nežádá oběť synů. Tak vážně brali svou hříšnou situaci. Ale dá se snad Hospodin uplatit oběťmi? Nebo se dá hřích, neposlušnost, přestoupení smazat činěním dobrých skutků? V odpověď na své snažení si vyslechli další prorocká kázání o tom, že Hospodin nemá zalíbení v množství obětních hodů. Nevoní mu zápalné oběti z tuku beranů a vykrmených dobytčat. (Iz 1,11). A tak to lidé zkoušeli jinak. Precizním dodržováním mnoha příkazů a zákazů, které si sami vypracovali, i když tyto nějak vycházely z Mojžíšova zákona. A to už jsme v době novozákonní, jak nám svědčí apoštolové v listech do sborů. (Ř 3,20; Ga 2,16) Souhrnem: ukázalo se, že ani cesta obětí, ani cesta skutků nevede k cíli, totiž k pokoji srdce před Bohem. Nevede ke smíření.

Žalmista tu tíseň vyjádřil v modlitbě: „Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ Kdo tedy obstojí, bude-li si sám Bůh viny každého z nás připomínat? A najednou osvobodivě pokračuje dál: „Ale u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň!“ (Ž 130,4) Odpuštění – to je to osvobodivé slovo, které má pro nás Pán Bůh. Odpuštění ovšem není lehké a laciné. Něco stálo – nebeského Otce něco stálo. Vždyť je to odpuštění toho, co jsme mu byli povinni – odpuštění dluhů lásky a úcty k Bohu. O tom mluvil Pán Ježíš například v podobenství, které jsme před chvílí četli. Hospodina tam připodobnil ke králi, který odpustil svému služebníku nepředstavitelně velký dluh: „mnoho tisíc hřiven“, doslova deset tisíc hřiven, to je asi 360 tun stříbra! Ta suma, to množství je záměrně přemrštěné, ve skutečnosti snad nemožné, aby vyniklo, že není v lidských možnostech dluhy vůči Bohu splatit.

Král svému služebníku odpustil proto, že se nad ním „ustrnul“, slitoval se. O takovém Bohu nám svědčí jeho Syn, kterého Otec dal z lásky ke světu, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3) Život a smrt Ježíšova je cestou k usmíření Boha s člověkem. Kristus byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění. (Ř 4,25) Proto říkáme, že odpuštění není laciné. Stojí za ním velmi drahá milost. (1Pt 1,18n) Když prosíme „Odpusť nám naše viny/dluhy …“, to se dovoláváme milosti a zříkáme se svých zásluh. To prosíme o slitování, protože sami svůj dluh zaplatit nemůžeme. Vždyť jsme Pánu Bohu dlužni sami sebe se vším, co jsme a co máme. A proto o odpuštění můžeme jen prosit, nemůžeme si je vydobýt, vytrucovat, ani zasloužit.

Ale všichni víme, že pokořit se a prosit není lehlé. Vždyť tím přiznáváme, že jsme v koncích. Že nestačíme. Že nás může zachránit jen nezasloužená milost. Kdo se tedy modlí královskou modlitbu opravdově, ten se musel naučit pokoře. A nejen to. Takový člověk se zároveň zavazuje, slibuje: „jako i my jsme odpouštíme/odpustili našim viníkům/dlužníkům.“ Odpuštění tedy zavazuje: vede a nutí k tomu, abychom i my odpouštěli. Učíme se rozumět, co odpuštění je. Nejde to najednou. Křesťané v tom byli svými staršími bratry a sestrami od malička vychováváni. Už od apoštolů to bylo ve sborech kázáno: „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4,32) – Po takové atmosféře většinou touží všichni lidé. Aby vládla vzájemná laskavost, milosrdenství, odpuštění. Mnozí se o to snaží a leckde se podaří, zvláště před vánočními svátky. Na tom lze vidět, že je to možné mezi všemi lidmi. Alespoň na chvíli. Pro křesťany je to však úkol trvalý. Bereme ta slova modlitby vážně.

Ale, znamená to, že Boží odpuštění je závislé na našem odpuštění? Že Bůh nám odpustí jen tolik, kolik odpustíme my svým bratřím a sestrám? Ještě jednou si připomeňme to podobenství, jak král odpustil svému dlužníkovi nesplatitelný dluh. Nejen že mu poshoví, ale nakonec mu dluh úplně smaže! Co je však v podobenství hrozné, je, že tento právě omilostněný dlužník neodpustí svému spoluslužebníku nepatrný dloužek. On jej krutě vymáhá. A jak to skončí? Král své odpuštění zruší. Své slovo vezme zpět a vymáhá celý dluh, protože se ukázalo, že onen služebník odpuštění nepřijal jako darovaný nový život.

„Odpusť nám naše viny, jak o i my odpouštíme našim viníkům.“ – To nás varuje, aby nás naše pýcha a neústupnost nezbavila odpuštění. Prosba o odpuštění je prosba závazná. Nepřehlédněme, že celá modlitba Páně míří ke Království. A žít Boží království – to je přece správný vztah k Pánu Bohu i k bližnímu. Jak bychom mohli prosit o příchod Božího království, kdybychom neviděli závazek, který na sebe bereme? Prosit o odpuštění – a žít ve sváru, hněvu, nenávisti? To nejde dohromady. Kdo o odpuštění prosí, smí a má odpouštět. Kdo o odpuštění prosí, smí a má z něho žít. Odpuštění se stává znakem a znamením nového věku. Mnohokrát už jsme tu prosbu opakovali. Neopakovali jsme ji bezmyšlenkovitě, frázovitě? Prosíme o odpuštění – a odpustit nejsme ochotni? Divíme se pak, že celý náš život je bez odpuštění a proto neklidný, hrubý a rozervaný uvnitř i navenek?

Prosba o odpuštění není lehká. Odpuštění je dar – a proto i závazek. Těžko žije z odpuštění Božího ten, kdo nedovede a nechce odpustit – vlastní ženě, muži, bratru, sestře, či sousedovi, kolegovi, … Souvisí s tím to zájmeno „nám“. „Odpusť nám.“ To připomíná, že i o chléb jsme prosili nejen pro sebe, nýbrž o „náš chléb“. Tak nyní zase „odpusť nám.“ Jinak totiž mezi námi nebude pokoj. Bez odpouštění, které si přejeme navzájem, by nemohl existovat sbor, naše společenství bratří a sester v Kristu. Tak to přece o místní církvi, o sboru věříme. Pokud bychom si navzájem neodpouštěli, nemohli bychom společně ani jíst chléb u stolu Páně. Tak naléhavá prosba to je.

Ale je tu ještě jedno varování. Mohlo by se stát, že si necháme při vší této vážnosti našeptat, že naše společenství někdo kazí. Že sem, k tomuto stolu, někdo nepatří a jemu by odpuštěno být nemělo. Měl by raději odejít. A zde najednou, na obranu toho obžalovaného člověka, povstává Kristus a říká: „Pro mou prolitou krev, nemusíš odtud odcházet.“ Podle toho, co ten člověk udělal a podle lidské spravedlnosti, by musel. – Kdo z nás by však nemusel odejít, zmizet, ve chvíli, kdy Bůh začne soudit?! – Ale kvůli Kristu a jeho oběti na kříži, nemusíme! Člověk, který touží po Božím odpuštění, tu za každých okolností, smí zůstat. Smí zůstat stát před Bohem, i uprostřed společenství. Stůl Páně je prostírán s velkorysou láskou a my jsme pozváni, abychom tu zůstali.

Bratře, sestro, kdo se počítáš mezi ty, kteří potřebují odpuštění, kterým je co odpouštět, a s prosbou o odpuštění se nyní obracíš na Krista, vyznej to v modlitbě:

Vyznáváš, že před Bohem spravedlivý nejsi a před Boží trůn můžeš předstoupit jen pro milost, darovanou skrze oběť Kristovu? – Jestliže toto vyznáváš, pověz to slovy: Vyznávám a prosím o milost Boží.

V tomto shromáždění místní církve, toužíš po životě ve smíření a přiznáváš, že je to i tvůj dluh, tvoje nepodaná ruka, pokud tu zůstává nesmířená křivda či svár? – Jestliže tomu tak je, vyznej to slovy: Vyznávám a prosím o odpuštění.

Svou dobrou vůli nyní vyjádřeme vzájemným pozdravením pokoje.

Pozdravení pokoje v lavicích

Píseň: Ve jméno Krista doufáme, 340