Jako ovce mezi vlky: Lukáš 10,1–12

Písně: 79,1–6 431 468 765,1.4–7

Čtení: Izajáš 52,7–10.13–15

1. Poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám přijít… Celý ten oddíl, který jsme četli, je o „misii“ – totiž o poslání Ježíšových učedníků. My se také – právem – považujeme za Ježíšovy učedníky, takže i nás se to poslání týká.

Ale jak? Máme se také rozdělit do dvojic a vyrazit na misijní pouť od domu k domu a od města k městu? Tak už to církev nedělá, a pravděpodobně to tak už nedělala v době, kdy Lukáš psal své evangelium. A přece jako jediný z evangelistů vedle vyprávění o poslání těch známých dvanácti učedníků, z nichž se tím stali „apoštolové“, tedy „vyslanci“, Lukáš vytvořil z Ježíšových slov ještě tento oddíl vyprávějící o vyslání dalších sedmdesáti dvou, tedy o jakési druhé vlně, rozšířené posile šestkrát větší skupině vyslanců. Lukášovi čtenáři měli rozumět: Ježíšových učedníků a jeho vyslanců bylo víc než jen těch Dvanáct – a bylo jich potřeba víc, protože, slovy toho obrazu: žeň je mno­há. To znamená: je mnoho těch, kdo se mají setkat s tím, co přinesl Ježíš, na to Ježíš sám nestačí, na to nestačilo těch dávných dvanáct apoštolů, nestačilo na to ani těch dvaasedmdesát, pořád platí proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. Máme prosit – a přitom, podobně jako Lukášovi čtenáři, patrně rozumět, že i nás se to poslání týká, že i my jsme těmi dělníky, které Pán žně vysílá. Nejsou to jen faráři či misijní pracovníci, to poslání se týká celé církve.

A podobně jako už Lukášovi čtenáři nemáme zřejmě tento oddíl číst jako návod, co přesně máme dělat (že bychom měli bez rezervních bot a bez zavazadel i peněženky obcházet Hořátev či Nymburk a okolí), nýbrž spíš si máme na příkladu z prvních dob všímat toho, co pro poslání církve a křesťanů platí stále.

Pokusím se na několik věcí z toho oddílu upozornit.

2. Předně si můžeme všimnout, s čím Ježíš své „vyslance“, své apoštoly posílá. Co mají do každého města a místa přinášet. Ježíš to tu vystihuje dvěma obrazy.

Tím prvním je na první pohled pouhý pozdrav: pokoj tomuto domu. Ježíš své učedníky posílá s pozdravem, který je zároveň poselstvím, je to víc než přání, je ujištěním. Je to zde spojeno s velmi názornou představou: tam, kde ho přijmou, váš pokoj na nich spočine, kde nepřijmou, vrátí se k vám. Jako by to byla až nějak hmotná skutečnost nebo nějaká síla, která může přejít a zůstat ležet – a nebo se naopak odrazit jako tenisový míček od stěny a vrátit se zpátky. Ale tak se právě v Bibli o pokoji uvažuje. Jako o síle, která člověka ochrání, jako o stínu, který ho zakryje, kam se člověk může schovat před slunečním úpalem. Jako o zabezpečeném místě, kde člověk může spočinout, nemusí pořád někam utíkat nebo s něčím bojovat a být ve střehu – protože je mu nablízku Bůh.

To si přejeme navzájem, když se tímto prastarým biblickým pozdravem zdravíme. Ale víc než přejeme: smíme si při tom připomínat, že to je také slovo Krista vzkříšeného, poselství jeho vzkříšení. Ten lidskou zlobou zabitý Ježíš byl vzkříšen, ten, který zemřel za své nepřátele, vstal z mrtvých, a tak to nepřátelství překonal. To je ten pokoj, který nám dává.

A máme si pamatovat: nejen nám. S ním nás posílá také k druhým. S tímto po­zdravem-poselstvím je tu církev pro své okolí. Ne s výčitkami nebo hrozbami.

Druhým vystižením poselství, s nímž Ježíš vysílá své učedníky, je také spojení, které dobře známe: přiblížilo se k vám království Boží. Tak i další evangelia shrnují obsah toho, co vyhlašoval, o čem učil, co dosvědčoval i svým jednáním sám Ježíš. Posílá učedníky se svým poselstvím – podobně jako je posílá se svým pokojem. Království Boží je docela prostě Boží vláda – skutečnost, že Bůh vládne, tedy že tento svět není nějakou hříčkou náhody, v níž vlastně na výsledku nezáleží, ani hřištěm, na němž se přetlačují síly dobra a zla ve věčně nerozhodném zápase, případně v zápase, v němž se zlé a ničivé síly stále znovu zdají mít navrch, nýbrž že tu vládne Bůh, že tu platí jeho vůle a nakonec se uskutečňují jeho dobré záměry.

Je to opravdu tak? Kde je to vidět? Jak to, že to není všem jasné? Jestliže Bůh nejen (kdesi) je, ale vládne, kraluje, jak je možné to a to? Jak je možné, že se tu roztahují všechny možné jiné moci, že se nám daleko spíš zdá, že tu probíhá nějaká ta nekonečná přetahovaná mezi dobrým a zlým, lepším a horším? To Ježíšovo ujištění, že Boží království je blízko, je jakýmsi „slovem do pranice“. Vstupuje do tohoto sporu a prohlašuje něco, co není jednoznačně patrné. Ježíš netvrdí, že Boží království je už tady, že už přišlo, nastalo. Prohlašuje však, že to není něco, co by nám bylo úplně vzdálené, tomuto světu zcela cizí. Něco, co bychom si mohli jen představovat, jaké by to bylo pěkné, a nebo co bychom měli očekávat až někdy „na onom světě“, někdy jindy a někde jinde, snad po smrti. Ne, je blízko. Nebo ještě přesněji: přiblížilo se. Něco se stalo, co tu skutečnost Boží vlády přineslo blíže, takže už se nemusíme bát, že je to něco jen vymyšlené, nebo něco, na co jen musíme čekat v nejistotě, zda je to vůbec možné. To, co se stalo, byl právě příchod Ježíšův – a opět: především a zvláště jeho vzkříšení. To je ujištění, z něhož církev žije – a opět: nemá ho jen pro se­be, nýbrž také pro ostatní. To je svědectví, které je dlužna okolnímu světu.

Řekli jsme, že Ježíš toto své poselství potvrzoval také svým jednáním, svými činy. Podle souhlasného svědectví všech evangelií převážná většina Ježíšových činů byla uzdravení nemocných. A když Ježíš posílá své vyslance, apoštoly, ukládá jim totéž: uzdravujte tam nemocné. My se často v této souvislosti příliš soustřeďujeme na to, že ta Ježíšova uzdravení byly zázraky – a ty my přece neumíme. Ale můžeme se na to podívat také opačně. Ježíš tu neříká, jak mají jeho učedníci uzdravovat, mnohem důležitější je, že mají uzdravovat. Totiž že za ten základní signál Boží vlády v našem světě Ježíš pokládá a prohlašuje uzdravení. Ne že by vždycky a každá nemoc musela vést k uzdravení. Ale že tu vůbec uzdravení jsou. A že je možno o ně zápasit, nevzdávat to a že ten zápas není předem prohraný. Uzdravení jako projev blízkosti Boží vlády, toho, že dobrý Bůh a jeho dobré záměry nejsou tomuto světu nekonečně vzdáleny. Uzdravení je projev Boží moci, ne třeba to, že se nám bude dařit finančně nebo vojensky, jak si to lidé často mají sklon představovat – ostatně najdeme to i v Bibli a v situacích, jako je ta dnešní, nás takové myšlenky opět napadají. Ježíš však posílá své učedníky uzdravovat a církev udělá dobře, bude-li se tohoto poslání držet.

3. To nás přivádí k tomu, jak, jakým způsobem má být podle Ježíše toto poselství vyřizováno. Tady se zastavíme opět u dvou momentů, které mají povahu paradoxu.

Tím prvním je prostý – a poněkud drsný – obra­z na začátku: posílám vás jako ovce mezi vlky. Rozumějme dobře: Ježíš tím nechce naznačit, že jeho učed­níci, potažmo křesťané jsou nebo mají být „hodní“ jako ovce a že okolní svět je „zlý“ jako vlci. A nechce tím říci, že své učedníky posílá na sebevražednou misi. Mluví tu o způsobu, jakým mají do svého okolí vstupovat – totiž bez nějakých obranných či donucovacích prostředků. Je to ex­trém­ně, a proto velmi výmluvně vyjádřený protiklad k tomu, k čemu máme jako lidé sklon a k čemu se také církev nejednou uchylovala: „vítězit“ nad odporem „světa“ nějakými zbra­němi, ať už hmotnými nebo nehmotnými, používat nějaké formy nátlaku. Jít na vlky jako vlk, nebo rovnou jako medvěd. To tedy ne, mějme tento Ježíšův radikální obraz v dobré paměti.

K něčemu můžete lidi přinutit, ale k těm důležitým skutečnostem, jako je třeba láska, a především víra, k těm násilím nikoho nepřimějete. Ani žádným fíglem. Tam je třeba se spoléhat pouze na vnitřní sílu toho, co dosvědčujeme. Církev se stále znovu musí učit žít i mezi vlky jako ovce. Ovšemže jako ovce, které vědí o dobrém pastýři.

Druhý poněkud zvláštní pokyn se týká pozdravu. Ježíš svým vyslancům říká: na cestě se s nikým nepozdravujte, ale hned vzápětí je vybízí, aby vyřídili po­zdrav pokoje, když vejdou do domu. To, s čím je posílá, tedy nemají vyřizovat někde na ulici, je to určeno pro rozhovor uvnitř domu. Nejspíš tu nejde o to, že by Ježíš své poselství považoval za něco tajného, co má být probíráno jen v soukromí, nýbrž o to, že to je něco, co se nedá vyřídit jen tak v rychlosti a nezávazně. Je to něco, co vede ke společenství. Je to vidět i v tom, jak nám Ježíšovo veřejné působení líčí evangelisté: jak vstupoval k lidem do jejich domovů. Třeba právě Lukáš vypráví o Ježíšově setkání se Zacheem (Lk 19,1–10), který chtěl jen vidět procházejícího Ježíše, ale Ježíš se pozval do jeho domu – což v lidech vzbudilo pohoršení, protože k takovým lidem přece slušný člověk nechodí. A v knize Zjevení Vzkříšený říká: „stojím před dveřmi a tluču, zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20).

To, s čím nás Ježíš vysílá, vede ke společenství, vytváří ho. Nemusí to nutně znamenat, že se jeho svědkové mají vtírat do domů druhých, naopak mohou pro ně také otevírat své domy. I to se v církvi brzy prosadilo tam, kde k ní začali patřit lidé, kteří své domy měli. V každém případě je Ježíšovo poselství, to ujištění o pokoji a blízkosti Božího království, skutečností, jež míří do našeho soukromí a vytváří společenství. To se nedá vyřídit nezávazně někde na ulici.

4. Jelikož však Ježíšovo poselství nelze lidem vnutit, znamená to, že může být také odmítnuto. I na to Ježíš své učedníky připravuje. I tím se projevuje, že blízkost Božího království neznamená ještě jeho plnou přítomnost. V této souvislosti se v našem oddílu (i jeho pokračování) ozývají velmi tvrdá slova: Sodomě bude v onen den lehčeji než tomu městu.

Nemělo by nám však uniknout, že ta slova se týkají onoho dne, tedy zřejmě toho posledního dne Božího rozhodnutí, který je zcela mimo naši režii. Učed­níci tu rozhodně nedostávají pověření k tomu, aby do toho sami nějak zasahovali. Jen se tu vlastně potvrzuje, co vyjadřoval ten obraz ovcí mezi vlky. Nijak k přijetí toho, co Ježíš přinesl, nelze druhé donutit. Ten pokoj, s nímž Ježíš své učedníky posílá a jenž je mocnější než všechny jiné skutečnosti tohoto světa, se přece nijak člověku nevnucuje – a kdo Kristovo poselství nepřijme, u toho prostě tento pokoj nespočine.

To však neznamená, že Boží království by bylo blízko pouze „věřícím“, pouze těm, kdo to Kristovo poselství a jeho pokoj přijmou. To teatrální gesto setřesení prachu s nohou má zřejmě vyjádřit naprostý rozchod: nic si od vás nebereme, když odcházíme, nepřišli jsme, abychom na vás něco vydělali. Ale to vězte: přiblížilo se království Boží. Kristovo evangelium platí bez ohledu na to, jestli je lidé přijmou, ta skutečnost tu je – jen to pro ty, kdo tomu nevěří, není evangelium. Pro nás ano.

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, tys nás přijal za své, ale tím jsi nás nevzal ze světa. naopak nás tam posíláš – ne abychom svět dobývali, abychom ti ho podmanili. Ty jsi přece už svět přemohl, když jsi vstal z mrtvých. A nás v něm ponecháváš a posíláš nás k němu, abychom přinášeli, dosvědčovali tvůj pokoj. Vyznáváme, že tvé poslání neplníme, když ti sami nevěříme, když tě necháváme stát přede dveřmi svých domovů a svých srdcí. Pane, ty jsi přemohl svět. Přemohl jsi i náš hřích. A svou vládu jsi nám nevzdálil, tvé království je pořád blízko. Dávej nám to znovu poznávat a radovat se z toho. Amen.