Hospodine, ty odpověz!

Žalm 38,10-16 + Mk 15,1-5

Introit: Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Půjdem do Hospodinova domu!“ A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme! Vyprošujte Jeruzalému pokoj. Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují. Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“ (Ž 122)

Písně: 549; 318; 397,1-6

  1. čtení: Žalm 38

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš trpěl bolestmi, opuštěností od přátel, trpěl i pod útoky nepřátel – ten 38. žalm by celý mohl být jeho modlitbou. Trpěl až k smrti na kříži a až do jeho smrti Bůh mlčel. A přece smrt neměla poslední slovo a neměla definitivní moc. A Ježíšovi přátelé neskončili v rozpacích nad jeho údělem. A nepřátelům nebylo dáno zapravdu. Neboť Bůh odpověděl, Bůh se k němu přiznal a dal za pravdu jemu, tomu, který se nebránil a s hříchy na sebe naloženými se o pomoc obracel jen k Bohu. On jej vzkřísil, a tak jednou provždy potvrdil, že je správné a smysluplné volat k němu o pomoc, vylévat před ním své srdce, tak jak to čteme v žalmech.

Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není. Tak se modlí žalmista a ujišťuje se, že má smysl k Bohu volat. I když Bůh ví všecko, a ještě daleko lépe než člověk. A právě proto, že mi rozumí, že mi rozumí lépe než já sám sobě, zná lépe mé srdce, mé tužby, můj nářek, smím k němu volat a nemusím se bát, že on to špatně pochopí, když já to špatně vyložím. Ano, právě proto, že Bůh nás dobře zná a dobře ví, jak na tom jsme, smíme a máme se s důvěrou k němu modlit. Modlitba tu není kvůli Bohu, ale kvůli nám, abychom mohli i tehdy, když sami nerozumíme, počítat s jeho pomocí.

Ta modlitba žalmu 38. vyjadřuje trápení, v němž je obtížné se vyznat. Žalmista volá z opuštěnosti. Opustilo ho všechno, co by člověk ve chvíli neštěstí měl rád při sobě, na co by se mohl spolehnout, oč by se mohl opřít. Nemůže se už spolehnout ani sám na sebe. Opouští ho vlastní síla. Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo. A nemůže se spolehnout ani na své přátele: kdo mě milovali, moji druzi, odtáhli se pro mou ránu, moji nejbližší opodál stojí. Jejich láska, na to, co jej potkalo nebyla dost silná. Zato je obklopen nepřáteli. Usilují mu o život, po celé dny se tím zabývají a probírají různé záludnosti. Ti, kdo mi o život ukládají, nastražili léčku … vedou zhoubné řeči, po celé dny vymýšlejí záludnosti.

To je tedy situace, z níž volá žalmista. Jsem ochromen a zcela zdeptán, křičím a mé srdce sténá. Je přirozené, že o něčem takovém neradi slyšíme. Neradi slyšíme, že je něco takového možné. Že to, na co se běžně spoléháme, může být tak vratké. Vždyť si myslíme, že se o sebe dovedeme postarat, že máme lidi, kteří jsou nám blízcí, o které se můžeme opřít. Že to, co děláme dobrého, se nám vyplatí. Zde slyšíme volání člověka, který sám sobě nerozumí, sám v sobě se zklamal, je odcizen svým přátelům, v blízkostí má jen nepřátele, kteří dobré odplácejí zlým. Všechno je naruby, naopak. Neradi to slyšíme, ale přece chápeme: Může se to stát. I tak to může být. I s námi!

Žalmista se však této situaci podivuhodným způsobem staví na odpor. Staví sebe, celé své jednání do kontrastu se svými nepřáteli. Kontrastu velmi podivného. Jedná docela jinak než oni. Zatímco oni zhoubně mluví – on nemluví vůbec. Zatímco oni kypí životem a mají jasnou převahu – on trpí a vyznává svůj hřích! Podivné, že? Nepokouší se nijak si ulevit. Já však neslyším, jsem jako hluchý, ani ústa neotevřu. Nepokouší se vyvrátit ty křivé řeči, odhalit tu lest, nepře se s nimi. Nechce sebe ospravedlnit, očistit. A přitom je zřejmé: To není jen další projev jeho slabosti a nemohoucnosti, další selhání jeho vnitřní síly! To je vědomé, pevné rozhodnutí. Vždyť on nemlčí docela. Je jako hluchý a němý ke svým nepřátelům, ale naprosto není němý vůči Bohu! K Hospodinu volá, modlí se. A jedině odtud bere tu sílu. Neboť na tebe jen, Hospodine, čekám, Panovníku, Bože můj, kéž bys odpověděl! Naprosto nechce nechat zlé řeči nepřátel bez odpovědi. Naopak, velmi stojí o to, aby se jim dostalo odpovědi (ať nemají ze mne radost, budou se nade mnou vypínat, uklouzne-li mi noha), ale chce, aby jim odpověděl Hospodin sám. Věří, že pouze Hospodin sám může dát skutečně pádnou odpověď, že jedině Hospodin sám ho může skutečně obhájit a ospravedlnit proti jeho nepřátelům.

Toto přesvědčení souvisí s tím druhým, v čem se žalmista od svých nepřátel odlišuje. Zatímco ti, kteří s drzým čelem odplácejí za dobrotu zlobou, životem jen kypí, žalmista trpí. A ve svém utrpení vyznává své hříchy: přiznávám se ke své nepravosti a svého hříchu se lekám. Své utrpení dává do souvislosti s kárajícím a trestajícím Božím hněvem – tím jeho modlitba začíná. Uvědomuje si a vyznává, že to všechno je tak převrácené, tak naruby, v důsledku hříchu – a to docela konkrétně a osobně: jeho vlastního hříchu! Tedy, všimněme si dobře, ten kontrast, naprosto protikladný rozdíl mezi žalmistou a jeho nepřáteli, není kontrastem mezi nevinným a hříšníky! Ten rozdíl je mezi hříšníky, kteří se svého hříchu s drzým čelem přidržují, nad řečmi o provinění by patrně mávli rukou – a hříšníkem, který svůj hřích veřejně vyznává, a děsí se ho. Ti první se mají dobře, životem jen kypí, žalmistovi je zle, strádá a naříká.

Co je tedy na tom jeho vyznání dobré?, zeptáme se. Netrápí se zbytečně? Co se nám tu nabízí? Snad jakási útěcha, jakou nabízeli Jóbovi jeho přátelé: „Nemůžeš přece říct, že jsi nevinný. Je jediná možnost, že sis své utrpení zasloužil, a proto si nenaříkej, smiř se s tím a nemoř už Hospodina svými nářky.“ – Tak to není! Prospěšnost žalmistova vyznání spočívá právě v tom, že si to nedá namluvit a že se nepokouší hledat pomoc jinde než tam, kde ji jedině může nalézt. Nijak se nezdržuje a nerozptyluje tím, že by hledal pomoc jinde než v pouhém Hospodinově slitování; usilovně volá na jeho adresu, buší na jediné dveře: „Hospodine, ty odpověz! Když mne všechno opouští, i má vlastní síla, ty mne neopouštěj. Když i ti nejbližší jsou mi vzdáleni, ty se ode mne nevzdaluj. Na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso!“

A to jsou ty správné dveře. Proto je na tom lépe než jeho nepřátelé, vyznává-li i ve svém utrpení – a právě v něm – své hříchy. Je na správné adrese. Bůh, k němuž volá, ten tu převrácenou situaci obrátil zase zpět. Do toho zmatku lstí a podvodů vnesl světlo své pravdy. On, Bůh, který nám běžně musí připadat jako ten nejvzdálenější, se stal tím nejbližším; tak blízkým, že vstoupil přímo na naše místo – ve svém jediném Synu. Vstoupil na místo hříšníka, ztraceného a opuštěného všemi blízkými, obklopeného nepřáteli. Nic neodpovídáš? Pohleď co všechno na tebe žalují!, ptá se ho Pilát s údivem. Ježíš však už nic neodpověděl. V němbyla a je Boží odpověď všem nepřátelům: Sám vzal na sebe úděl toho, který mlčí a nepřátelům neodpovídá. Neodtáhl se od nás, i když od něj se všichni odtáhli. Zůstal naším přítelem, i když všichni jeho přátelé stáli opodál. Byl sám tím, kterému odplatili zlobou za dobrotu, ano on za zlobu odplatil dobrotou. Vrátil zase zpět, co bylo hříchem převrácené. Touto svojí odpovědí provždy ucpal ústa všech nepřátel. A jeho odpověď platí také pro nás. Proto si pamatujme uprostřed bolestí, opuštěnosti a nejasností našich dnů: Takto to s námi je. Máme tohoto Boha, který se k nám takto přiznal. A proto k němu s důvěrou můžeme volat. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys na sebe vzal náš hřích, kvůli nám ses stal odsouzeným, a proto můžeš ty jediný být naším Soudcem. Tobě nyní vyznáváme své viny, před tebou nic nechceme tajit. Prosíme tě, odpusť nám, uzdrav nás a osvoboď, obnov naše vztahy s druhými. Amen.

Poslání: Ř 8,31-34