Introit: Tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. (J 3,14b.15)

Písně: Ž 99,1–3; 504; 662; 477,6

Čtení: Jan 16,33b+17,1–10

Základ kázání: Žalm 143

Milí bratři a sestry,

Ještě jednou, v době postní, máme před sebou – kající modlitbu, nářek, prosbu o smilování, plnou pokory: Nemám před Hospodinem na nic nárok, jsem hříšný člověk, zasluhující soud a trest, a přece volám a přece prosím. Tomu se učíme v kajících žalmech. – Ne pro mé dobré chování, skutky a zásluhy odpověz a přej sluchu, ale že Ty jsi takový – že nasloucháš a reaguješ. Nejsi tak vzdálený, tak vysoko – netečný, mrtvý Bůh, slepý a nepohnutelný osud. Někdy se říká „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“ – nic na tom člověk nezmění, nakonec ho semelou – jakoby Bůh byl kdesi mimo tento svět a tam pomalu pracoval na potrestání všech viníků. Je to naopak – právě žalmy nás ujišťují, že Bůh je blízko, že slyší a že je možné Ho svými prosbami ovlivnit, obměkčit, pohnout Jím. Jinak by modlitba neměla smysl. Volat k Božím mlýnům by nikoho nezachránilo. Ale k živému Bohu stojí za to křičet, naříkat, prosit.

Žalmista se přitom opírá o Boží pravdu a spravedlnost. – Jak tomu máme rozumět? Máme začít spekulovat o tom, co je pravda – přidat se k filosofům a hledat tu pravou nauku? Ale to Písmo nikde nedělá. Nenajdete tam oddíl nadepsaný „o pravdě“, který by vás obecně poučil. O pravdě se však mluví v hymnech a písních – pravda je opěvována a chválena v modlitbách. V hebrejštině má to slovo význam „spolehlivosti“, „věrohodnosti“, „poctivosti“, „věrnosti“. Když někdo mluví o Boží pravdě, vyznává, že Bůh je spolehlivý. Není to bytost – jak to známe třeba od antických bohů a bohyň – vrtošivá a náladová, nevypočitatelná, nestálá. Na Boha, na Hospodina je spolehnutí. To je základní vyznání Starého Zákona. Zůstane nám věrný, ať provedeme cokoli. Hospodin nikdy neporušil smlouvu, kterou dal svému lidu. Vždycky dodrží své Slovo – i když my je nedodržujeme, jsme nevěrní, nestálí a nespolehliví. Starozákonní svědkové, i náš žalmista – a věděl o tom dobře i Pán Ježíš – apelovali na Boží pravdu, či věrnost, i když věděli, že lid smlouvu s Hospodinem porušil. Ano, když my jsme byli nevěrní, On svou věrnost nezruší. Hospodin svou věrnost nevypoví, zůstává milujícím Otcem. Smlouva s ním není vyvážená; je asymetrická. K připodobnění snad může posloužit jen obraz lidské matky, kterou, i když dítě zraní, opustí a na ní se proviní, ona je miluje stále a nikdy se ho nezřekne. Od Hospodina se učíme pravé věrnosti a pravdivosti. Být takto věrný svému bližnímu, svému bratrovi a sestře, to je správná odpověď na Boží věrnost a Boží pravdu. Ne se vysmívat – jako Pilát: „Co je pravda?“ – Ale vzít ji vážně – třeba jako Hus – být pravdě věrný v celém svém životě – stát při Pánu, kterému jsem uvěřil, ale i při člověku, který mi věří a na mě spoléhá; nezradit, nezneužít, neopustit.

Druhé, čeho se žalm dovolává, je Boží spravedlnost – i ta je stálá, nepohnutelná, nepodplatitelná a nezkorumpovatelná – často na rozdíl od spravedlnosti lidské.

Žalmista však prosí: „Nevcházej v soud se svým služebníkem, vždyť před Tebou nikdo z živých není spravedlivý.“ Soudu Božího se bojí – ví, že by neobstál – nedovolává se svých práv a nároků, netvrdí, že je nevinný, že trpí nespravedlivě. Často to tak lidé prožívají, když mají potíže, když přijdou těžké chvíle – zlobí se na Pána Boha, že je nespravedlivě trestá – to že si přece nezasloužili. Každý je zvyklý se hájit a bránit. Dnes se kdekdo s kdekým soudí, dovolává spravedlnosti – často právem! Ale žalmista to – sebe – vidí jinak: pro něj je důležitý ne soud lidský, ale Boží – a tam neobstojí nikdo. Bere vážně svůj hřích i Boží svatost a spravedlnost. Neříká: jsme jen lidé, nikdo není dokonalý, každý máme své chyby a slabosti atd. S tím člověk žije a omlouvá to kdečím a vymlouvá se na kdeco – výchovu a rodiče, společnost, okolnosti – nebo že se už tak narodil… Žalmista prosí „nevcházej v soud“ – kdybys začal soudit, žádný by neobstál. I když se současně nazývá Božím služebníkem – není to žádný bezbožník, ateista, zločinec a nepřítel Boží – slouží Hospodinu, a přesto ví, že by neobstál.

To je pravé pokání – k tomu jsme v tomto postním, předvelikonočním čase i my vedeni – uznat a vyznat pokorně svůj hřích. Ani tentokrát – jako v žalmu 6. – se nerozebírá, čím se žalmista provinil, co provedl – zato zde zní jasně: „Před tebou nikdo není spravedlivý“ – všichni patříme pod Boží soud a nezbývá nám, než stejně prosit o smilování. Před Bohem se sami neospravedlníme. Písmo to bere velmi vážně a ovšem pravdivě. Nemaluje nám falešné obrázky dobrých lidí. Řešením není naše dobrota, dobré skutky, ale dobrota Boží.

Ale teď – jak je to s těmi nepřáteli, kteří žalmistu tak trápí? Vypadá to, jakoby pro ně trest žádal. Kdo je ten jeho nepřítel? A je to i náš nepřítel? O kom bychom mohli prohlásit, že je naším nepřítelem, má být umlčen a propadnout zmaru – jak stojí na konci žalmu?

Vykladači docházejí k závěru, že spíš než určití lidé či jeden člověk, jsou nepřítelem zlé síly, které Hospodinova věrného ničí, srážejí, týrají a pronásledují. Síla hříchu, která nás vzdaluje Bohu, činí z nás Jeho nepřátele, ruší dobré vztahy. Tyto hlasy mají být umlčeny. Před nimi hledá žalmista úkryt u Hospodina.

Tyto síly ať jsou zmařeny, aby byl člověk opět svobodný, aby mohl stanout před Bohem beze strachu, aby přestalo jeho trápení a on zase stál na dobré cestě, na rovné zemi. To znamená, bez překážek – ať od lidí, ať od vlastního hříchu – s pomocí Boží bude plnit jeho vůli, jít dál životem, veden Duchem Božím.

O to žalmista prosí – ale sám se do boje s nepřítelem nepouští. Hospodin ať zasáhne, vysvobodí svého služebníka a zmaří zlé síly, které mu ubližují. Žalmista je trápen, „skleslý na duchu, jeho srdce uvadá“ – ale přece hledá útěchu a úlevu – už nyní – v rozjímání nad Božími skutky. To ho povzbuzuje – jaký je jeho Bůh – že ho zná jako mocného Vysvoboditele a Zachránce.

V tom se tedy nemýlil! Do boje s nepřítelem života, s nepřítelem Boha samotného se postavil Bůh sám ve svém Synu Ježíši. V evangeliu čteme pokračování žalmistovy modlitby vyjádřené v důvěrném volání Syna k Otci, když přišla „jeho hodina“. „Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: Otče, přišla má hodina. – Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ … A vzápětí již ne za sebe, ale: „Za ně prosím, … za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji.“

Je to jen úryvek modlitby, která je v 17. kapitole u evangelisty Jana mnohem obsáhlejší. Ale my dnes, na Květnou neděli, v den, kdy obvykle čteme o tom, jak Pán Ježíš vjel na oslátku do královského města Jeruzaléma a zástupy mu vstříc volali „Hosanna, Synu Davidovu“; my dnes čteme o tom, že tento Syn a Král v jedné osobě myslí před svou popravou na nás. A svěřuje nás nebeskému Otci. Vyzvedá z hlubin každého, který mu byl dán ve křtu.

Jestliže my se modlíme: „Hospodine, odpověz mi pro svou pravdu, pro svou spravedlnost“, dovoláváme se Krista, který Boží pravdu – jeho věrnost a spolehlivost skutečně žil až do konce a naplnil vlastní cestou na kříž. V tom je spravedlnost. Pro jeho oběť, pro to, co On pro nás vykonal – smiluje se Hospodin a vyslyší nás! Tak tomu dlouho po žalmistovi porozuměli Ježíšovi následovníci. A začali se dovolávat stejné Boží smlouvy, na jakou myslel starý žalmista. Na tu asymetrickou smlouvu, v níž Bůh je garantem a my, každý z nás, dítětem, které nejednou zklamalo, které nejednou dalo na jiné pány víc než na Pána Boha, které vypadlo ze smlouvy, ale které se dnes znovu, prosíc, dovolává pravdy a spravedlnosti Boží a touží po Boží náruči a lásce.

Svěřme se mu nyní v tichosti, ať jeho slovo koná, co už započalo.

Modleme se. Pane Ježíši Kriste, v tobě jsme došli Boží pravdy a spravedlnosti. Prosíme s žalmistou: „Ohlas nám hned zrána své milosrdenství, neboť doufáme v tebe.“ Amen.