Žalm 6

Introit: Hospodin praví: Bude mě volat a já mu odpovím, v soužení s ním budu, ubráním ho a obdařím slávou (Ž 91,15)

Písně: 604; 440; 678

První čtení: Mt 6,16-18

Základ kázání: Žalm 6

Milí bratři a sestry,

v celém postním období budeme číst a vykládat z kazatelny kající žalmy. Tento 6. žalm je první ze sedmi. Přečetli jsme jeho 11 veršů a k porozumění bych chtěla zopakovat Ježíšovo slovo, které jsme slyšeli z evangelia: „Můj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ „Otec vidí, co je skryto.“ – To je pro každého modlitebníka, pro každého z nás, předpoklad pro smysluplnost modlitby. Pokud vůbec vysíláme k Bohu své modlitby, pak to má smysl, když Otec vidí, co je skryto. Tuto modlitbu 6. žalmu máme sice v Písmu zveřejněnou, ale jistě původně ji její autor vysílal k Bohu skrytě, ne na veřejnosti. To není modlitba pro veřejnost. Ostatně i pro veřejné modlitby je důležité, že Bůh vidí i za ně, i do skrytosti našich srdcí a pozná v nich, kolik z toho vysloveného je opravdu moje prosba, upřímné díky, přímluva; a kolik jsou jen slova. Otec vidí, co je skryto.

S tímto Ježíšovým ujištěním se i my smíme odvážit modlit jako tento žalmista. Můžeme se odvážit naříkat jako on. Jde totiž o nářek, o pláč. Modlitba v pláči. K tomu jsme zváni, když je potřeba. Jsou v životě situace, kdy nám jen modlitba v pláči přinese úlevu. „Chřadnu! Mé kosti trnou děsem! Má duše je tolik vyděšená!“ – Může jít o fyzickou nemoc s psychickým dopadem. O stres a depresi zároveň a hlavně o trápení, které je veliké, dlouhodobé. Kolik lidí něčím podobným trpí! Nemocnice a ústavy jsou takových plné. Dnes víme, že nejen vážně nemocní, ale i jejich ošetřovatelé jsou na pokraji sil, už nemají, kde brát, hroutí se pod náporem nekončící práce a smutných osudů těch, kterým by rádi pomohli. Ale také mnoho lidí vskrytu svého domova, ano někteří jen tajně na lůžku, jak o tom píše žalmista, na lůžku kvůli tomu smáčejí podušku pláčem. „Skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.“ Na nemoci jako by nebylo dost. Ještě jsou tu nepřátelé. Kdo to je? Lidé, kteří mi snad mé utrpení přejí? Bližní, kteří mou slabost využívají, aby sobě potvrdili, že oni tak špatní nejsou, že jim by se něco podobného nepřihodilo? – Tady se dotýkáme důležitého spojení, které trápí našeho žalmistu nejvíc. Samotného centra jeho postižení. Totiž: propojení nemoci a hříchu. Něco jsem asi provedl, říká si člověk, že mě Pán Bůh tak trestá. To se přece nabízí, ne? Neříkejte, že vás to nikdy nenapadlo. A ti, kteří to postiženému předhazují, těm on říká „nepřátelé“. Chovají se nepřátelsky, protože mi přejí to zlé. Ale, není na tom něco? To žalmistovi začne vrtat hlavou. Co když mají pravdu? Co když rána, která mne postihla, je Božím trestem za něco, co jsem udělal? V takovém případě je to k neunesení. Co s tím? Možnosti jsou vpodstatě dvě:

1.možnost: Člověk může plakat sám nad sebou a nekonečně se trápit, užírat a tajit se s tím. Jsou lidé, kteří až uhranutě sledují každý projev své nemoci, či postižení. Jiný program už v životě nemají. – A když za svým utrpením vidí vlastní hřích? To je přece možné. Člověk si donekonečna opakuje a připomíná své provinění. Třeba svou nevěru, nebo dávnou zradu v přátelství, či neprojevený zájem o někoho, kdo na to čekal a již tu není. Již se to nedá napravit. A toto provinění před Bohem znamená hřích. Člověk může být uhranut svým hříchem. A dokonce si z hříchu vytvořit téma, které s sebou všude vláčí, kterého se však nikdo z okolí nesmí dotknout, ani zmínkou… K čemu to vede? Rozhodně ne k vyrovnání s životem, k upokojení, k nalezení nového smyslu žití. Vede to jen k sebelítosti – před sebou, před lidmi, i před Bohem. Ale nedovede mne to k ničemu dobrému. Člověk sám sobě pomoci nemůže. I když se v sobě utápí tak jako v slzách, stejně v sobě záchranu nenajde, spásu si nezajistí.

2. možnost: Ale když se s tím trápením obrátí k někomu …, pak je to něco docela jiného. A tento náš žalmista se nevyžívá v sebelítosti. Jeho nářek je určen Někomu! Někomu, kdo jej slyší, kdo ho poslouchá. Nehledí tedy uhranutě na svůj hřích a trest, ale hledí k tomu, kterého žádá o pomoc. Mezi první a druhou možností, jak s utrpením naložit, je obrovský rozdíl. Stejný jako rozdíl mezi nadějí a beznadějí. Jako mezi životem a smrtí.

Ta druhá možnost, obrátit se s tím vším k Pánu Bohu, však předpokládá jedno, a to není samozřejmé: Předpokládá, že člověk uzná svůj hřích. Uznám-li, že Bůh je v právu, jestliže mne trestá. To je zvláštní poloha, která patrně dnes není přitažlivá, protože se lidem namlouvá, že buď hřích ani neexistuje, a nebo, když si jej přiznám, tak si tím uškodím. Snížím nějak své sebevědomí, ponížím se, a to není právě v kurzu. Jenomže tím, že hřích popírám, si také nepomohu. Sevření přetrvává a někde vzadu v člověku hlodá podezření, jestli přece jen současné trápení a rány, které mě stíhají, jestli s tím hříchem nějak nesouvisejí. Co když se Bůh opravdu hněvá? Náš žalmista tohle nezpochybňuje. Neříká, co zlého udělal. Nezveřejňuje, čím se provinil, aby trest zasluhoval. Jen on o tom ví. Lidem s tím na oči nechodí. My, když jeho slova čteme, tak zase – buď si řekneme, že nás se to netýká a nebo si můžeme své viny do jeho modlitby dosadit – vskrytu, na lůžku či jinde – ale obracejíce se přitom k našemu Pánu a Bohu. On nechť nás slyší. On kéž k našemu vyznání není hluchý. Tak o to můžeme prosit. A podobně jako žalmista kdysi, my dnes se nemusíme stydět, když také naříkáme: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou!“

Hospodin má právo se na mne hněvat. Může tu být souvislost mezi mým utrpením a trestem. Tohle, pokud jsme si s žalmistou připustili i my, tak můžeme jít o kousek dál. Co tedy bude dál? Co by mohlo být? Nemoc a pak smrt? Ano, může to nastat. Žalmista to tak líčí, že se zdá být smrti blízko: „Hospodine, chřadnu, mé kosti trnou děsem, má duše je tolik vyděšená.“ Ale nerezignuje. Je neodbytný; skoro dotírá na Hospodina: „Ale ty Hospodine, dokdy…?“ Dokdy to bude trvat? Dokdy nezasáhneš? – Toto dotírání na Hospodina je smělé, ale dává najevo velikou důvěru k tomu, který jediný ví, „dokdy“ to bude trvat. A on jediný to může změnit. Proto stojí za to vytrvale k němu volat, plakat, naříkat: „Hospodine, dokdy? Vždyť, když zemřu, tak kdo tě bude oslavovat? „Což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?“ – Až provokativní otázka vůči Bohu, viďte. Samozřejmě, že v podsvětí, v prostoru, kde Boha popírají a rouhají se mu, jej nikdo nechválí. Ale tou otázkou spíš naráží na to, že sám nechce bez těch chval a písní a radostného společenství zůstat. Cože? Člověk, který se jen krčil v slzách na lůžku a stranil se veřejnosti? Že právě o tohle nechce přijít? Ano, tak se v modlitbě posunul. Až pochopil, že tohle mu smrt nesmí vzít. Potěšení být na Hospodinových slavnostech. To, kéž mu Pán neupírá. Má právo tohle žádat? Nemá. Tady jsme někde jinde než v demokratické společnosti, kde si lidé mezi sebou odhlasují, na co právo mají a nemají. Hříšník stojí nebo jen leží před Božím majestátem a nemá právo na nic. Nemá tedy nic? Nezbylo mu nic? – To by nebyla pravda. Modlitebník má něco, co mohl získat již dříve. Co mohl získávat po celá léta. Totiž zkušenost s Hospodinem. Znalost toho, jaký Hospodin je. Že je milostivý. Hospodin se nad hříšníkem rád slitovává. A proto jej člověk s nadějí může prosit o milost, když je mu zle. To je něco jiného než uplatňovat nárok na své právo. A třeba se o to i soudit. Zde žalmista usiluje o něco, na co právo nemá a on to ví. Žádá o něco, co si nezasloužil, ale bez čeho nemůže být, protože by si tak způsobil ještě větší bolest a soužení, kdyby o to přišel. Kdyby přišel o Boží přízeň.

Proto vrcholem jeho modlitby je volání: „Obrať se ke mně! Hospodine, vrať se a braň mne!“ – A na své prosby, na své volání o pomoc dostal odpověď. Jak a kdy, tu není řečeno. Třeba právě, když opustil svou izolaci, své soukromí a připojil se k těm, kteří naslouchali Božímu slovu. Mohl to slyšet z chval stoupajících k nebi, které mu byly tolik drahé, snad dražší než život sám. Ale v jeho situaci nastal zlom. Vyjádřil to na konci modlitby jasně: „Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme.“ – To se stalo. Hospodin se k provinilému člověku obrátil. První krok k záchraně. Na začátku mé záchrany není obrácení moje, ale Boží. Kdy to nastane? „Až dokdy, Hospodine?“, můžeme se ptát i my. – A odpověď zní: Až do Velikonoc. Tam to nastalo! Hospodin ten první krok k naší záchraně vykonal, když ve svém Synu na sebe vzal naše provinění a naše nemoci. Bůh se již obrátil! A jeho Syn potvrzuje, že Boží oči ani uši nejsou slepé a hluché. Protože „Otec, vidí, co je skryto.“ Amen.

Milí bratři a sestry, dnešní neděli nemůžeme slavit Kristův hod. Nemůžeme spolu stát u jeho stolu, přijímat jeho tělo a krev za nás obětované. Spolu s tímto bolavým světem tak navíc neseme bolest odtržení od hostiny s naším Spasitelem i spolu navzájem. Přece však z jeho Slova na sobě okoušíme jeho milost. Jsme ujištěni, že se modlíme k Pánu, který není hluchý a netečný, ale který nás slyší a odpovídá. V této víře nyní prosme o odpuštění svých hříchů – viditelných i skrytých, soukromých i společných, ve svých rodinách vůči nejbližším i ve světě vůči neznámým, kteří doplácejí na náš blahobyt. V modlitbě prosme o odpuštění.

Povězme to slovy: Kriste, prosíme tě, odpusť nám.

Také navzájem si máme odpouštět a přát pokoj. Učiňme to nyní alespoň slovně v lavicích a pozdravme se pozdravením pokoje: Pokoj tobě.

Slovo milosti:

Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, Pán je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,8.9)

Spolu s křesťany všech generací a národů vyznejme svou víru slovy Apoštolského vyznání: Věřím v Boha Otce všemohoucího, …