Introit: Brány, zvedněte výše svá nadpraží. Výše se zvedněte vchody věčné! Ať může vejít Král slávy! Kdo je ten Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy. (Ž 24,7.10)

Písně: 261,1–4.9–10; (děti); Ž 97,1–3; 272,1–2; 274,1.4; 273

Čtení: Mt 21,1–9

Milí bratři a sestry,

během roku není jiná doba, která by byla tak plná očekávání, jako je doba adventní. Právě do té doby vstupujeme. Je to doba oblíbená, protože jejím tématem je „těšení na to, co přijde“. Těšení je motorem lidské společnosti. Pohání nás to k výkonu, dává lepší náladu, vyšší odolnost vydržet nepříjemnosti; vždyť pak, už zanedlouho se nám to vynahradí! Jednotlivci mají těšení rozprostřené do celého roku – třeba na dovolenou, nebo narozeniny. Ale advent mají společný všichni. Advent slavíme všichni spolu! A v tom je ta síla očekávání. Samozřejmě to velké očekávání je spojeno s vánocemi. Kdo by se netěšil na vánoce! To si třeba myslí děti. Ale znám lidi, kteří se na vánoce vůbec netěší, zato z adventu se těší. Dá se to dobře pochopit. To, co moderní společnost udělala z vánoc, je opravdu často dost stresová záležitost. Pro mnoho rodin jsou vánoce skoro strašák. Kolik jen toho musí připravit, zaplatit, uklidit, zorganizovat. A teď ještě, již podruhé, v pandemické situaci se může stát, že všechno chystání vyjde naprázdno. Že se návštěvy neuskuteční, nebo bude někdo z rodiny nemocný a všichni ostatní v karanténě…

A tak je letos možná víc než dřív šance, že lidé budou mít srdce otevřené tomu, co ty jmenované potíže a překážky překazit nemohou. A vyslechnou rádi, že adventní doba není pouze dobou předvánoční. Že jde o něco víc. Je v ní prostor uvědomit si, že člověk ve svém srdci, hluboko v sobě nosí touhu – touhu po radosti, po lásce, po naplnění života, po bezpečí, po domově. Dokud žijeme, máme tuto touhu všichni v sobě. Neomezuje se jen na určitý věk, ani na roční období. Patří k lidské podstatě. Ale teď – po čtyři týdny – než vyvrcholí předvánoční shon, mohli bychom tuto touhu zkusit uchopit, pojmenovat ji, chytit se jí, hledat její naplnění. To možné je. A nikdo vám nebude říkat, to sem teď nepatří. Nějaké své touhy si schovej na jindy. Patří to sem. V tom je to také krásné.

Slova, která jsme četli u proroka Jeremjáše právě dnes, totiž nabízejí konkrétní náplň onoho očekávání a těšení: „Hle!“ – Pohleďte!, zastavuje a upozorňuje nás prorok. „Hle!“ – to je v Bibli dobré slovo. Dočetla jsem se, že se vyskytuje 1200x. Tisíc dvě stě dobrých upozornění. Znáte je; vybírám z nejznámějších míst: „A Bůh viděl, hle, všechno, co učinil bylo dobré.“ Nebo, „hle, panna počne a porodí syna.“ Nebo anděl pastýřům: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, dnes se vám narodil Spasitel…!“ A v poslední biblické knize: „Byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (Zj 1, 18)

Podobně dnes čteme: „Hle, přicházejí dny…“ Ano, to jsme si právě řekli. Začíná advent. Ale nám jde teď o jeho obsah: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude … A nazvou ho tímto jménem: „Hospodin – naše spravedlnost.“

Výhonek spravedlivý, Hospodin naše spravedlnost. To jsou opravdu mezi námi málo používané tituly pro krále. Nejsou rozhodně oposlouchané. I to může budit pozornost vůči přicházejícímu králi. Co je výhonek, nebo proutek? Něco nového, co vyrašilo třeba na starém pařezu; na starém kmeni, z kterého už nebylo co čekat. Proto je s tímto čerstvým výhonkem spojena radost a uspokojení, že raší a spolu s ním se probouzí nová naděje. A tento výhonek bude „spravedlivý.“ Podle toho je jasné, že už nejde o rostlinu, ale o člověka, který na sobě nese spravedlnost. Spolu s ním přichází také spravedlnost. To je něco, po čem člověk rovněž odpradávna touží. A biblický člověk, člověk věřící, si spravedlnost vždy spojoval s Hospodinem. S biblickou střízlivostí a zkušeností od lidí spravedlnost neočekáváme. Ale od Hospodina ano. Spravedlnost spojenou velmi často i s pokojem a spásou. O to tu jde. Na to se lze těšit, když uslyšíme ten signál: „Hle, přicházejí dny!“

I v dobách Jeremjášových mohli lidé toto poselství poslouchat s velkou pozorností. Vždyť tehdy prožívali opravdu zlé časy. Král Izraele, Sidkijáš, nebyl pravým Davidovým potomkem. A zemi vedl politicky špatným směrem. Odvážil se Judsko vytrhnout ze spolku s tehdejší babylonskou velmocí a přeběhnout k velmoci jiné, k Egyptu. A proto teď stáli před babylonskou odplatou: čeká je vyplenění Jeruzaléma, rozbití judského státu, odvlečení horních vrstev obyvatelstva do vyhnanství. Vypadalo to velmi zle. Temné mraky na obzoru.

Ale za těmito zlými událostmi Jeremjáš vidí novou naději: Vysvobození z exilu, návrat domů, nové zbudování města a nová budoucnost pod pravým, spravedlivým Davidovým potomkem, králem podle Hospodinova srdce; králem pro srdce lidská.

Kdo se má tímto králem stát? A kdy se má tento král ujmout svého panství? Tato otázka visí nezodpovězená ve vzduchu. Opravdu na ni nikdo nenalezl odpověď? – Obyvatelé Jeruzaléma, kteří před velikonocemi oslavovali Ježíše přijíždějícího a oslátku, se domnívali, že odpověď znají. On je tím králem. Je tu. „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově“, pravý potomek Davidův.

Od té doby vyznávají křesťané, že v Ježíši Kristu je kníže pokoje mezi námi. Ale je zjevné, že tohle říkají právě jen křesťané. Existuje legenda, že ve svém nadšení oslovili nějakého rabína a radostně mu toto poselství vyřizovali. Rabín si je vyslechnul. Potom otevřel okno, vyklonil se a dlouze se zaposlouchal do zvuků světa. A co odtud slyšel: křik trápených, vykořisťovaných, zbědovaných lidí, pláč nevinně trpících dětí, lomoz válek a zbraní, sténání hladových, pláč nemocných a umírajících. Zavřel okno a zavrtěl hlavou. Nemohl uvěřit, že král pokoje již přišel. A spolu s ním tomu dodnes nevěří většina židovstva.

Jak tedy mohou věřit křesťané? A jak mohou dodnes tuto zprávu šířit? Jak můžeme my?

Pokusme se to vyslovit: Ona dobrá zpráva, evangelium, má dvě části.

Jedna část odpovědi spočívá v tom, že od příchodu Pána Ježíše Krista se svět opravdu již změnil. Protože Ježíš svými slovy i činy ukázal, že v tomto starém světě, ve světě, který sám v sobě pokoj nemá – je možné pokoj Boží nalézat v srdci, ve víře v Krista a jím se nechat řídit a určovat denně, až do chvíle vlastní smrti. Ukázal nám, že je možné být Božím dítětem a žít tak podle změn, které on do světa přinesl. Tuto novou možnost otevřel Ježíš všem, kteří mu věří a pokoušejí se to naplňovat. Pro tyto lidi se proto svět v mnohém změnil a oni upřímně mohou o svém králi vyznávat, že v něm je: „Hospodin – naše spravedlnost.“

Druhým pohledem viděno, je pravda, že svět se ve své podstatě a svých zákonitostech opravdu nezměnil. Rabín to slyšel správně. Tak to je. A my, křesťané, v tomto stojíme s židy na jedné straně, protože také doufáme a čekáme, že přijde ten den, v němž se pokoj Boží/šálom stane pro všechny viditelnou a hmatatelnou skutečností.

Tato dosud nenaplněná touha trvá. Je tu a od prvního adventu odkazuje k adventu druhému. Zatímco první příchod Páně zůstal světu skrytý a rozpoznali jej jen ti, kteří uvěřili, tak ten druhý příchod/advent nastane podle Boží vůle ve velké slávě, zjevný celému světu,.

Pro naši víru ovšem obě ty části patří dohromady. To je základní napětí, které křesťanská víra v sobě má a musí unést: napětí mezi tím „dnes je den spásy/Požehnaný který (právě) přichází ve jménu Hospodinově“ a mezi prosbou „Přijď království tvé!“

V prvním adventu tkví důraz na toho, který již přišel. Ukázal se. Vyznačil nám cestu. Nejsme sami a nejsme Bohem opuštěni. Apoštol Pavel to jednou krásně, obrazně vyjádřil: „Bůh, který řekl: Ze tmy ať zazáří světlo! – osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ (2 Kor 4, 6) Přejme si navzájem, aby nás v adventní době tato záře osvěcovala, provázela, zahřívala a také skrze nás vyzařovala do tohoto rozporů-plného světa. Boží druhý advent máme před sebou!

Modleme se.

Hospodine, evangelium tvého syna Ježíše osvítilo tento svět i všechny temné kouty našich životů. V jeho světle vidíme, že nemá smysl schovávat se a skrývat své viny. Nyní ti to vyznáváme:

Svou pýchu, v níž jsme se chtěli obejít bez tebe.

Svůj individualismus, který nám bránil vidět vedle sebe bližního jako bratra a sestru.

Své sobectví, s nímž jsme dobré věci chtěli jen pro sebe.

I svou beznaděj, v níž jsme zapomínali na Kristův kříž a slavnou budoucnost, kterou jsi nám přichystal navzdory smrti.

Na to vše v různých konkrétních variantách nyní v tichosti myslíme jako na svou vinu a prosíme o tvé odpuštění.

…

Kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpuštění hříchů. Vše je zakryto smrtí Kristovou.

Na znamení odpuštění a jednoty Kristova lidu pozdravme se nyní navzájem pozdravením pokoje.

Svou víru vyznejme nahlas slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.