Bůh stvořil člověka – Gn 1,26-31

Kazatel: Lukáš Pešout, farář z Lysé n. L.

Text:I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe. Bůh také řekl: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu. A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.
(Bible, 1. kniha Mojžíšova, 1. kapitola)

Pisatelé a redaktoři prvních stránek Bible nás zaujali, bezpečně usadili, oslovili
svým vyprávěním. Nasloucháme jejich vyprávění o Hospodinu, o Bohu
stvořiteli, který ustanovil bezpečný prostor pro život uprostřed neživého
vesmíru, který vydobyl bezpečný domov uprostřed chaosu a ohrožení. Hrdina
biblického příběhu je navíc Bohem neuvěřitelně vstřícným, srozumitelným,
blízkým. Není vidět, ale je slyšet. A mluví velmi jasně, charakterizuje jej
srozumitelné slovo, později i rozhovor s člověkem. To je Bůh, kterého se
netřeba bát, říkají první stránky Bible. To je Bůh, kterému je třeba naslouchat.
Poslouchat ho.
Touha po srozumitelnosti je příkladná. Žádná mysteria, mystika, tajemno,
okultismus a s tím související manipulace, nic z toho na prvních stránkách Bible
nehledejte. Ba naopak, zpráva o stvoření je rozhovorem s tehdejším světem,
který věřící židy obklopoval. Je rozhovorem na pozadí podobných
stvořitelských mýtů Babylonie, kdy židovský teolog netluče cizí posluchače po
hlavě, nenutí je zapomenout na svou teologii, soudobou vědu, vlastní kulturu.
Ba troufnu si říci, že tehdejší židovští autoři by nesouhlasili např. se
současnými křesťanskými kreacionisty, které četba Bible vede naopak k
nekonečné válce proti soudobému vědeckému pohledu na vznik života a
vesmíru. Pisatelům Bible jde totiž v prvé řadě o to, aby na pozadí soudobých
pohledů na vznik života představili svého Hospodina. A to se jim nadmíru daří,
vstupují totiž do kulturně-náboženské (vědecké) oblasti cizích mýtů
s porozuměním, aniž by ovšem ztratili ze zřetele svůj záměr. Na principiálních
důrazech trvají, polemice se nebrání, místo násilného obracení upřednostňují ale
vzájemné pochopení a rozhovor. Nikoli zbraň, ale kniha je atributem židovsko-
křesťanské víry.
V dnešní části svého stvořitelského mýtu je tématem šestý den stvoření, resp.
stvoření člověka. Už tato sama souvislost šestého dne ukrývá důležitou
antropologickou výpověď. Člověk není nic extra mimo živočišnou říši. Je
stvořen spolu s ostatní faunou, ve stejný den, klidně si představte, že evolučně.
Svým původem, ústrojím, genetikou není nijak vyšší či lepší, než okolní živý
svět. A přece má zvláštní charakter, přesněji zvláštní úkol. Člověk může být
jiný. Může být obrazem Božím.
Snad vás napadne, že tohle se moc nepovedlo. Že člověk se moc nepovedl. Teď
nechci člověku zazlívat věci, které vytýkat je dnes moderní. Nejde totiž jen o to,
zda diskriminuje pohlaví, menšiny či se chová neekologicky. Stejně tak patří
k člověku sociální a majetková nerovnost, války a násilí, sobectví a nestřídmost,
neúcta k životu a dalo by se jistě pokračovat. Ostatně Bible sama vypovídá o
člověku velmi nelichotivý příběh. A nabízí se tak otázka. Nebylo stvořeníčlověka chybou? Neměl to Bůh hned na počátku zvážit? Neměl tušit, ba neměl
vědět, co bude člověk zač? Příběh o stvoření nám dává zajímavou odpověď.
Bůh nejspíš znal všechna rizika s člověkem spojená, přesto není v jeho
rozhodnutí ani závan pochybností. Bůh člověka chtěl, přál si jej svobodného a
Bohu podobného, ze stvoření se vymykajícího. Přál si, aby panoval nad
stvořeným světem, podmanil si jej. Tváří v tvář lidské mizérii je skoro až
šokující Boží důvěra v člověka, ona jistota, s jakou jej hierarchicky ustanovuje.
Ale dle šestého dne stvoření Bůh dobře vidí, co se děje a shledává to dobrým.
Ba říká to až s jistým překvapeným důrazem: „A hle, bylo to velmi dobré.“
Stejně jako nás informuje o tom, že stalo přesně tak, jak zamýšlel. Nevloudila
se žádná chyba, Boží práce nebyla sabotována, jak nám to v podobě
čertovského vměšování představuje třeba známý kreslený film Jeana Effela.
Dvakrát se v šestém dni opakuje Boží výstupní kontrola, pokaždé se stejným
výsledkem. Bylo to tak, jak Bůh zamýšlel, a bylo to dobré. Člověk byl dobrý. A
biblický příběh tak zdůrazňuje lidský potenciál i Boží důvěru v něj.
Pokud jste se nyní hrdě poklepali na rameno, pozor na to! To je první krok, jak
tento lidský potenciál nevyužít a Boží vklad znehodnotit. Biblický text člověka
na jednu stranu neuvěřitelně vyzdvihuje, nedělá to ale lživě. Nepodkuřuje
člověku, nedělá z člověka něco víc, než ve skutečnosti je. Pravda o člověku je
to, že je to tvor spjatý se zemí a nikoli s nebem. Že je obrazem Božím a nikoli
Bohem. Víte, termín imago dei, obraz Boží, vedl v dějinách výkladu často
špatným směrem. Ale jste-li něčeho obrazem, či odrazem, jste jím vždy, jen
pokud máte před sebou to, co zobrazujete či odrážíte. Představte si to jako odraz
v zrcadle. Člověk je v tomto podobenství jen stínem, odrazem, obrazem, pokud
je poblíž Bůh. A vezme-li člověk do zaječích, vzdaluje-li se od Boha, padá s tím
i jeho schopnost, potencialita, odrážet, zobrazovat Boha uprostřed tvořeného
světa. Člověk není Bohem, nemá Boha v sobě, není žádné Boží jiskry,
nesmrtelné božské duše, žádné Boží velikosti, všemohoucnosti či moudrosti,
které by byly v člověku přítomny apriori, trvale a neodstranitelně. Člověk bez
Boha je jen člověk, adam, zeman, tvor země, prachu, z něhož stejně jako ostatní
stvořený život vzešel. Teprve v Boží blízkosti se může stát něčím víc. To Boží
blízkost člověka vyvyšuje, vztah s Bohem jej rekrutuje do stavu vyšší formy
života. Či řečeno poetickým biblickým jazykem, pokud toto své určení
naplňuje, je adam skutečně člověkem, v opačném případě zůstává pouhým
živočichem.
V biblické básni o stvoření člověka se tak ukrývá paradox. Člověk je člověkem
jen jako stín Hospodina. Jako jeho odraz. Je člověkem jen potud, pokud jeho
existence nějak odráží Boha. Bible trochu nešťastně používá termín „podoba“.
„Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby“, říká tam Bůh. Jero nešťastné vyjádření obzvlášť v dnešní době, která je v celé šíři kultury přímo
posedlá vizuální stránkou věci. Rozvoj mediální techniky umožnil v plné šíři
odkrýt lidskou povrchnost, kterou primárně nezajímá, co si kdo myslí, říká a
jaké má vědomosti, je však fascinována vizáží, make-upem, módou, tělesnými
proporcemi, zkrátka podobou, obrázkem, fotografií. Nechodí se do divadla, ale
na efektní filmy, nečteme knihy, ale komiksy, autoritami jsou pak youtubeři a
vůbec všichni, co jsou vidět. A do toho nám i Bible říká, že se máme podobat
Bohu. Asi tušíte, že o vizuál nejde. Jednak je to proti samotné židovské teologii,
která zobrazování Boha přísně zapovídá. Ale ono to ani nejde, Bůh není vidět,
Bůh je slyšet. Hebrejský Bůh mluví. A tak i toto biblické vyjádření myslí
konzervativně a postaru na naše chování, jednání, vztahy. Máme-li být lidmi,
musí na nás být Bůh vidět, ovšem nikoli vizuálně. Máme-li Boha napodobovat,
musíme ho slyšet a mluvit s ním, vztahovat se k němu, jako se on vztahuje
k nám, hledat jeho vůli, chtít mu udělat radost.
Jak se to dělá, nám stvořitelský mýtus řekne hned vzápětí. To když rozvíjí další
zavádějící termín, ono lidské panování ve stvořeném světě. Panování tam
neznamená drancování. V hebrejštině souvisí panování se sestupováním. Jako v
našich starých (a možná brzy zapomenutých) pohádkách, dobrý král je takový,
který sestupuje pravidelně mezi své podané, často inkognito, ale se zájmem o
jejich trable. Dobrý král jede v čele vojsk a neschovává se vzadu. Dobrý král
riskuje, sestupuje. Tak to ostatně dělá Bůh, ať už při svém boji s chaosem
během stvoření, či v Kristu v evangeliích. A tak to máme dělat i my ve
stvořeném světě. Nepanovat nad ním, ale s ním a v něm.
Můžeme nyní povzdechnout, že člověk ve svém úkolu zobrazovat Boha
v podstatě selhává a spíš, než by Boha zobrazoval, jej karikuje. Ale ještě než
podlehneme skepsi a rezignaci, otočme v Bibli pár stránek. Najdeme tam příběh
jednoho obyčejného člověka, či Syna člověka, jak si říkal. Tento obyčejný tesař
z Nazareta ukazuje, že to jde. Být bohu blízko. Odrážet jej. Zrcadlit. A když
mluví o panování, mluví o službě. Panuje ten, kdo je nejmenší a vládne ten, kdo
slouží. Teprve služba, sestoupení, dávají panovnickou pravomoc, moc
skutečnou a trvale udržitelnou a nikoli destruktivní a pomíjivou. Tenhle Ježíš
později vstane z mrtvých. Překoná živočišnou zemitost, ukazuje devizu
skutečného lidství. Je skutečným člověkem, je Bohu blízko. A nám dodává
odvahy věřit, že být člověkem není neuskutečnitelný sen.
V Nymburce, 3. neděli po Zjevení Páně, 26. 1. 202