Introit: Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.“ (Iz 57,15)

Písně: 680; 379; 363,1–4; 385

Čtení: Ž 85,9–14

Milí bratři a sestry,

za týden tu bude pokřtěno dítě – malý Tomášek. Jistě jste již byli svědky více křtů a většinou sami jste pokřtěni. Je dobré si o svatodušní neděli připomínat ten zázrak nového narození, který nám vzkříšený Ježíš umožňuje. A z přirovnání k narození člověka si nyní vypůjčím ten okamžik, kdy nový život přichází: První nádech! … I pokřtěný člověk se nově nadechne. Církev žije proto, že se nadechla a nadechuje znovu a znovu. Ovšem jakého vzduchu? Vzácného – dechu vzkříšeného Ježíše! (J 20,22) Jen díky němu tu církev i tento sbor dosud je a bude, dokud se jím nechá oživovat.

Mluvím o času, v kterém se nalézáme všichni. O epoše třetí Boží osoby, o času Ducha svatého. Vzkříšený Ježíš splnil, co svým učedníkům předem řekl. Po svém vzkříšení se vzdálil a vládne spolu s Otcem. Zde jej nikdo již nevidí. Ale slíbil, že své přátele nenechá na zemi osiřelé, nenechá bez zastání. Řekl: „Já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy.“ A to je ten Duch, který se připojuje ke křtu vodou. Ta životadárná síla a míza, z které v Kristově církvi smíme žít.

Ovšem, jde přitom o jakousi výběrovost. Ježíš ji nijak nezastírá. On ji potvrzuje, upozorňuje nás na ni: „Svět Ducha pravdy nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ Možná kdybychom mohli, připojili bychom se k učedníku Judovi a také bychom se Ježíše zeptali: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ – To je logická otázka člověka, který už ví, jakou milost a pomoc přináší Pán. Proč by to neměl poznat celý svět? Tím by se mohlo všechno změnit a napravit. Všichni by znali Ježíše a podle něho by poznali Boha. A proto také, ve světle Boží dokonalosti, by poznali svůj hřích. Mohli by přijmout odpuštění hříchů a radovat se s z toho. Proč by také svět neměl mít tohoto druhého Zastánce, Ducha svatého? Vždyť první Zastánce, Ježíš, tu byl pro všechny!

Ano, přišel pro všechny. Ale jen někteří jej poznali a přijali. A podobně je to i s novým Zastáncem, kterého Otec poslal a církev jej na letnice v Jeruzalémě přijala. On jej posílá stále. Duch, kam chce, věje. Ale není to univerzální vítr, který by roztočil nějaké pomyslné stroje na dobro a na víru, a tak na světě všechno změnil k lepšímu. Ne, Ducha svatého svět nepozná, řekl Ježíš. On, Vzkříšený, v Božím Duchu přítomný, se nedá poznat každému. A církev jej nemá někde nachystaného a nemůže jej někomu slíbit. Nemůže s ním posunovat, jak by sama chtěla. Ani zde mezi námi to nejde. Nedisponujeme jím ani pro naše děti, i kdybychom sebevíc chtěli dát jim Pána Ježíše poznat; dát jim víru.

Víru přitom často pokládáme za jakýsi směsný pojem pro vnímání duchovního světa. Nemělo by nám to stačit. Když mluvíme o víře, bývá to někdy velmi obecné povídání: „On, ona, oni vlastně také věří,“ říkáme někdy o lidech, s nimiž jsme vedli duchovní hovory. Ale přiznejme si, že do takové víry se vejde všechno možné. Od toho, že Bůh existuje, či jen Něco je nad námi, přes všelijaké energie a transcendentální zážitky. Tomu všemu říkáme víra, ale s ukřižovaným a vzkříšeným Pánem Ježíšem to nic společného nemá. Přesto si někdy libujeme, že naši přátelé alespoň nejsou obyčejní materialisté a pouzí konzumenti, ale lidé s duchovním přesahem. Dělá nám to dobře a říkáme si, že něco na tom rozmanitém přístupu třeba bude, a že Pán Bůh si to už přebere. Hlavně, že se shodneme alespoň na něčem.

Všimněme si však, že Pán Ježíš, když připravuje své učedníky na dobu, kdy s nimi fyzicky nebude – na tu naši dobu – tak nemluví nijak obecně. Slovo víra tentokrát vůbec nepoužívá. Zato několikrát za sebou mluví o lásce. „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ A obráceně: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ – Láska je tu podmínkou. Nikoli obecná, neurčitá víra. Nikoli znalosti. Nikoli skutky. Ale vztah k Ježíši a docela konkrétní láska, která se projevuje zachováváním Ježíšových přikázání, tedy jeho slov. Víme, že je evangelista zapsal a že je dobré, když se k nim vracíme a podle nich zkoumáme, co i dnes Vzkříšený ve světe koná. O tom jsme v povelikonočním období slyšeli každou neděli. Dnes navíc slyšíme, že právě toto milování Pána Ježíše otevírá cestu k jeho poznání a jeho vidění. Jiné než obyčejné vidění očima. Láska je k tomu jedinou podmínkou. Je mediem, které je spojeno s Duchem svatým. Pán Ježíš slíbil, že tímto způsobem přijde i se svým Otcem ke každému, kdo jej miluje a bude u něj bydlet. „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek,“ četli jsme. Jenom to uvažme, co nám tu Pán nabízí: Již nyní bydlet s námi, u nás! My vyhlížíme Boží příbytky až jednou. Až opustíme ty pozemské. Až na věčnosti. Věříme, že Pán Ježíš nás vezme do svého království. Ale on říká, že už nyní s námi chce být. „Nezanechám vás osiřelé …“ A to vše je možné díky Duchu, který k nám přichází. V jedné písni zpíváme: „On, (Duch svatý, ten Utěšitel), vám všechno připomene, on vás k dobrému povede.“ Tak Pán dává svou lásku. Stará se o nás, abychom tu nebyli do jeho druhého příchodu na všechno sami a abychom nezapomněli.

Ale to ještě není všechno. Ve své láskyplné péči o nás nám slíbil také pokoj. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ Podobně jako s vírou, i s pokojem musíme nechat Ježíše, aby to slovo naplnil správným obsahem. Dává „svůj“ pokoj. Ne takový, jaký dává svět. Svět může dát pokoj jednomu, když druhému jej vezme. Od toho se Ježíš distancuje. On rozhodně nepřišel, aby nás uklidnil a potvrdil: S tímto světem je všechno v pořádku. Stačí jen opravit pár chybiček. Ale jinak vám nic měnit nebudu. – Pravý opak je pravdou. Kristův pokoj je možný jen, když si necháme rozbourat náš klídek a pohodu, které pěstujeme na úkor druhých. Pán nikoho o pokoj neobral, aby jej teď mohl nabízet. Jen sebe omezil a ponížil: Vlastní slávy a božské moci se vzdal kvůli lidem postiženým hříchem, nemocemi, chudobou … Jen tak v něm tito lidé poznali svého Spasitele. Jen tak jej přijali jako Zastánce a Utěšitele. A po svém odchodu i nám svým Duchem nabízí stejný dar. Svůj pokoj. Právě dnes o neděli Svatodušní, v tomto domě, u tohoto stolu: „Já a můj otec přijdeme a učiníme si příbytek u toho, kdo nás miluje.“ Tak se dům stane domem Božím a stůl stolem Páně, kdykoli Pán navštíví ty své, kteří jej milují. Amen.

Modleme se a vyznávejme své viny před naším Bohem.

Pane Bože, vyznáváme, že náš rozum a naše schopnosti nám nejednou zastřely výhled k tobě. Když jsme někdy zůstali se svou vírou osamoceni, rychle jsme Krista opouštěli a na křestní sliby zapomínali. Prosíme tě, odpusť nám naši lehkověrnost.

Pane, ty se ptáš po naší lásce, ale my často milujeme jen sebe, předcházíme si lidi, z kterých chceme mít prospěch; stydíme se za tvůj kříž, nesolidarizujeme se s lidmi poníženými, chudými, nepříjemnými; ponejvíce si hledíme svého a tvůj pokoj si pleteme s vlastním klidem.

Po slyšení a ujištění o tvé lásce je nám to všechno nyní líto. A prosíme tě o odpuštění.

Bratře, sestro, kdo spolu se mnou vyznáváš své vyslovené i nevyslovené viny před Bohem, pověz to slovy: Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane, smiluj se! Amen.

Slovo milosti: Dokazuje Bůh svou lásku k nám: Když jsme ještě byli hříšní, Kristus zemřel za nás. Když jsme nyní ospravedlněni prolitím jeho krve, spaseni budeme skrze něho. Křtem jsme spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého otce – i my vstoupili na cestu nového života.

Když jsme vyznali viny a přijali odpuštění, můžeme radostně vyznat také svou víru slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,

Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného,

Pána našeho,

jenž se počal z Ducha svatého,

narodil se z Marie Panny,

trpěl pod Ponciem Pilátem,

byl ukřižován, umřel a byl pohřben,

sestoupil do pekel,

třetího dne vstal z mrtvých,

vstoupil na nebesa,

sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého,

svatou církev obecnou,

společenství svatých

odpuštění hříchů

vzkříšení těla a život věčný.

Píseň: 363,1–4