Duch Boží dává církvi odvahu – Sk 4,23-31

Když byli Petr a Jan propuštěni, vrátili se mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší. Když to bratří uslyšeli, pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu a řekli: Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich,  ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: ‚Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí? Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši.‘ Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.  Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.

Introit: Brány spravedlnosti mi otevřete, vejdu jimi vzdávat chválu Hospodinu. Tobě vzdávám chválu, žes mi odpověděl; stal ses mou spásou! Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! (Ž 118,19.21.24)

Písně: 371; 627; 385; 678; 677

První čtení: Ez 36,24-27; Sk 2,1-4

Modlitba s vyznáním vin

Náš Pane a Bože, ty jsi v události letnic dokonal velikonoční tajemství a lidem jsi zjevil spasení.

Milostivý Otče, v tento den jsi zaslíbeným darem svého svatého Ducha všem národům otevřel cestu věčného života.

Rozšiř tento dar zvěstí evangelia mezi nás a až do posledních končin země.

Prosíme, vyslyš nás, když ti nyní vyznáváme své viny:

– Pane, ty nás zveš k víře, k lásce, k odpuštění, k jednotě, i ke službě, ale my nečiníme, co bychom mohli a pak zůstáváme bezradní, propadáme se do nevěry a pesimismu; stejně jako ti, kteří tě neznají. Proto pak svým dětem nedovedeme předat, co jsi nám svěřil. Mnohým hledajícím zůstáváme dlužni potěšení tvého evangelia. Nezveme je do shromáždění, nepřijímáme je do svých domovů, zapomínáme na ně v modlitbách. Nebeský Otče, otevři naše oči a dej nám poznat náš hřích. Každý v tichosti mysleme na svá provinění, na své nesplněné sliby…

Bratře, sestro, kdo se chceš připojit k tomuto vyznání, opakuj tato slova: Pane, prosím, ve své milosti mi odpusť.

Poslyšme ujištění o Božím odpuštění hříšníkům: Hospodinovo milosrdenství sahá až k nebi, jeho věrnost se dotýká mraků. – Skrze Ježíše Krista, Božího Syna a našeho Pána, který s Otcem a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.

Milí bratři a sestry,

apoštolové Petr a Jan se po svém propuštění z výslechu „vrátili mezi své“. To neznamená, že se vrátili domů – do svých někdejších domovů do Galileje, ale mezi své bratry a sestry ve sboru jeruzalémském. To je nyní jejich rodina, to jsou jejich nejbližší. Ti na ně čekají, ti o ně jistě měli starost a stáli při nich, i když byli apoštolové zatčeni a vyslýcháni. Jim nyní oznámili propuštění učedníci, co jim řekli velekněží a starší: „aby nerozhlašovali Ježíšovo jméno a o něm neučili.“ – To bylo nařízení z nejvyšších míst, přísný zákaz dalšího kázání evangelia o vzkříšeném Ježíši Kristu. – Sotva církev vznikla, sotva její kazatelé začali mluvit na veřejnosti – už mají zákaz projevu – naprostý – nikde už nesmí být jméno jejich Pána připomínáno.

Vy ještě mnozí dobře pamatujete, co to byl zákaz projevu – když jsme nemohli za vlády komunistů svobodně kázat. Každý kazatel musel mít státní souhlas. Každé mimořádné shromáždění muselo být zvlášť schválené a nikdy nebylo do poslední chvíle jisté, zda je někdo shora nezakáže. Nebylo možné tisknout a rozmnožovat volně ani sborové dopisy ani kázání, jako to docela samozřejmě nyní děláme. Neexistovalo, abyste slyšeli v rádiu křesťanské svědectví, aby televize vysílala bohoslužby…

Umíte si tedy představit situaci prvních křesťanů: Už mají za sebou první zatčení a výslech. Vědí, že vůdcové Izraele myslí své výhrůžky vážně. A mají zákaz mluvit o Kristu – ještě přísnější, než to nařizovali komunisté. My jsme alespoň ve svých kostelích měli relativní svobodu, ale ti v Jeruzalémě tenkrát žádný kostel neměli, nebylo místečko, kde by byli v bezpečí…

A co oni v té chvíli udělali? Nepřemýšleli o vhodném úkrytu, neplánovali tajnou, podzemní církev, práci v ilegalitě, tajný odpor proti vládcům lidu. Ani se nechystali utéct, přesídlit z hlavního města někam stranou, kde by byli víc v bezpečí. To všechno církev později v dobách pronásledování leckdy dělávala. Jsou známa vyprávění o tajných kazatelích a skrytých biblích a hromadném vystěhování do ciziny, za svobodou…

O prvních křesťanech, když se dostali pod tlak mocných, čteme, že se začali modlit. Nic jiného jim nezbývalo než obrátit se k Bohu a volat k němu v modlitbě. Jen On, jen jeho zásah mohl církev zachránit. Jinak byla její budoucnost ztracená.

A za co prosili? Nač v tu chvíli mysleli? To je, bratři a sestry, pozoruhodné. Oni nezačali naříkat a volat: Co jsi to na nás, Pane Bože, dopustil? Proč museli nevinní Petr a Jan trpět ve vězení? Zachraň nás, přijď si pro nás, jak jsi slíbil!

Místo takového „tísňového volání“ zde slyšíme obsáhlý úvod, vzývání Hospodina jako Stvořitele nebe a země a pak slova žalmu Davidova. I v tom nám jsou první křesťané vzorem. Je dobré takto začínat modlitbu: připomenutím mocných Božích činů, oslavou jeho jména. To neříkáme kvůli Pánu Bohu, abychom ho potěšili a zalíbili se mu pro svou zbožnost. Ne, pro nás je dobré uvědomit si, ke komu voláme. Je to Všemohoucí Bůh, nebe i země je dílem jeho rukou. On má moc nade vším – jemu je vše podřízeno. On to již mnohokrát prokázal. To když si připomeneme, roste naše důvěra, že nám i tentokrát Bůh pomůže. Je-li vše v jeho ruce, co se nám může stát? Pro svou vlastní posilu si připomínáme, kolikrát již Hospodin svůj lid zachránil, vyvedl z nebezpečí, zbavil pronásledovatelů a utiskovatelů. Nejsme první ani poslední, kdo k němu volají.

Tak tenkrát bratří v Jeruzalémě využili žalmistova slova, aby se jimi dali povzbudit, aby byla upevněna jejich víra, aby rozpoznali Boží jednání v těžké situaci. Modlí se slovy druhého žalmu: „Proč se bouří národy a králové povstávají proti Hospodinu?“ Jak dobře se ta slova hodí – král Herodes s pohanským vládcem Pilátem se spojili, římští vojáci a izraelští kněží společně bojují proti Kristu. Ale Hospodin je nad nimi, On vládne, On má moc – a On se jim směje– tak to stojí v žalmu dál. Proti jeho rozhodnutí jsou bezmocní, proti jeho zbraním směšní. Jeho Syn, jemuž svěřil vládu, je vítěz. A my, jeho lid, se nemusíme bát. Ani pohané ani králové nemohou překazit jeho dílo, zrušit jeho panství. – Tak to nejspíš zpaměti znali ti, kteří se s Petrem a Janem sešli a modlili. Starý známý žalm se jim najednou nově otevřel, stal se pro ně živým slovem, kázáním do jejich situace, slovem potěšení a posily.

Dodal jim odvahu k dalším prosbám: „Pohleď, Pane, na jejich hrozby“. Ne na nás, ale nejprve na ty, kteří se proti tobě bouří, pohleď. Teprve pak mluví o sobě. A neprosí, aby je Bůh ušetřil pronásledování, vyvedl z ohrožení. Říkají: „Dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo“. Ne aby se jim přitom nic nestalo, ale aby neztratili odvahu. Vydávají se do služby svému Pánu. Přijímají těžký úkol zvěstovat i svým nepřátelům a prosí o podporu v tomto díle. Dobře vědí, že sami by neobstáli.

Vždyť nejde jen o překonání strachu před lidmi nevěřícími, dávnými nepřáteli Božího lidu. Oni potřebují odvahu vzepřít se příkazům svých vlastních vůdců. O to to měli těžší – museli se rozhodnout, kde je pravda, koho poslouchat. Zda velekněze a zákoníky, kteří byli do té chvíle jejich duchovní autoritou, nebo Pána Ježíše, který byl těmito vůdci izraelské církve odsouzen a popraven. Oni věru potřebovali podporu od Hospodina, když se měli odhodlat k dalším vyznavačským činům.

Proto žádají znamení, která by doprovázela jejich činy. Aby bylo zřejmé, že Bůh stojí při nich, že nemluví ze sebe, ale v jeho moci. Ale jaká znamení si vyprošují? „…vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.“ Tedy ne hromy a blesky na hlavu utlačovatelů Božího lidu. Ani efektní zázraky, jaké by rychle upoutaly pozornost, zajistily slávu těm, kdo je konají, aby se tak prosadili, získali vliv a posléze i moc. Takové zázraky nabízel satan, když pokoušel Pána Ježíše na poušti. Křesťané prosí o zdraví – i pro své nepřátele. Aby se Bůh prokázal jako zachraňující, pomáhající, milosrdný. Takový byl jeho Syn, když s ním ještě učedníci chodili krajinou. I On uzdravoval a pomáhal, kázal a zvěstoval, ale nikdy netrestal, nehubil, nepřemáhal nikoho násilím. V jeho stopách jdou nyní jeho apoštolové.

Jak to dokázali? Kde se v nich vzala taková víra? Jak to, že v pravou chvíli měli po ruce pravá slova z Písma a dokázali se tak modlit? – Mocí Ducha svatého. Znovu a znovu nám to Lukáš připomíná. Bez Ducha svatého by dílo církve nepokračovalo. Od chvíle, kdy byl o letnicích seslán Duch na první z křesťanů, nepřestává v nich posilovat a utvrzovat víru. Dává jim promlouvat, jak je třeba. Dává jim odvahu a naději i moc ke konání mocných činů.

A je jim dáván znovu a znovu. Na závěr tohoto oddílu se jakoby letnice znovu opakují: „Otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým“. Dar Ducha není dán jednou provždy. Ale znovu do každé obtížné situace. Proto neslavíme svatodušní svátky každý rok jen jako připomínku; jen na památku těch dávných událostí, o nichž čteme v Bibli. Ale abychom pro sebe a pro církev dar Ducha vyprošovali, na něj očekávali a v jeho moci se stavěli do nové služby svému Pánu. Ať církev prožívá pronásledování a útisk, nebo žije právě v dobách pokojných a ve svobodě, a nebo jako my nyní, potřebuje sílu k unesení epidemie a jejích následků – nepřestává se modlit. Tak jako ti první na počátku, i my. Neděli co neděli si připomínáme slavné Boží činy a Boží moc. Zpíváme žalmy a chvalozpěvy a v modlitbách také prosíme za svět, za nevěřící, za nepřátele evangelia, aby i je Bůh získal, aby i oni byli zachráněni a uzdraveni. A k tomu si také stále znovu vyprošujeme odvahu k mluvení slova Božího. Tomu všemu se z Písma učíme a tím se dáváme povzbudit, neboť víme, že hlouček modlících se vyznavačů Ježíše Krista se neztratil ve světě, nebyl umlčen ani Pilátem ani Herodem ani žádným jiným vládcem, ale že se rozrostl a rozšířil po celé zemi. I my jsme jedním z těch hloučků, který se dodnes schází k modlitbám a Duch svatý na nás sestupuje a naplňuje naše srdce. Amen

Na slyšené Slovo Boží odpovězme vyznáním víry slovy Apoštolského vyznání: Věřím v Boha Otce všemohoucího,…