Mk 12:41 – 44 Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.

Pozdrav: Pokoj vám, ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého.

Introit: Své oči stále upírám k Hospodinu; on vyprostí z léčky mé nohy.

(Ž 25,15)

Píseň: Ž 138 Srdcem celým, tebe Pane, ctíti budu

Vstupní modlitba

Všemohoucí Bože, děkujeme ti, že můžeme přijít za tebou se vším, co nás tíží a z čeho máme strach. Zlo na sebe bere různé podoby a každý z nás je jím nějak svírán a tlačen k zemi. Ty vidíš do našich srdcí a víš, co nás nejvíc trápí. Prosíme o tvou pomoc. Upevni nás ve víře v tomto nejistém čase, abychom měli na paměti, že tvůj Syn Ježíš obětoval sám sebe, aby nás osvobodil z hříchů a smrti. Zlo již nikdy nemůže slavit konečné vítězství. Prosíme, dej, ať slyšené evangelium pozvedne naši víru a odvahu.

Tobě, Bože Otče, synu i Duchu svatý, buď za to čest a chvála nyní i navěky. Amen.

První čtení: Žalm 146

Píseň: 370,1–3 Jak čerstvých vod jelen žádá

KÁZÁNÍ: Mk 12,41–44

1. Obětavost

Milí bratři a sestry, zajímavé, čeho si Ježíš právě v chrámu všímá. Jakoby si u nás při vycházení sedl naproti košíčkům a pozoroval, jak dáváme do sbírky. Přesně tak to udělal v jeruzalémském chrámu v síni pokladnic. Jedná jako pán domu, který má právo kontrolovat věřící. Až je nám ta představa nepříjemná. My víme, že on opravdu je pánem domu Božího. Ale, že by zrovna zaměřoval pozornost na to, co přinášíme do sbírky? Evangelista Marek i Lukáš o tom však podávají jednoznačnou zprávu, že také to Ježíše zajímá. Co vlastně Ježíš sleduje? Co to je přinášet peníze do chrámové sbírky? – Máme pro to jedno slovo: je to naše obětavost, která vyjadřuje naši odpověď na to, co jsme od Boha přijali, za co jsme mu vděčni. Za jeho slovo, které nás ujišťuje o Božím odpuštění a smíření. Za společenství, za nové síly. Vděčnost za to všechno se dá velmi dobře a názorně vyjádřit penězi, finanční obětavostí. „Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze.“

2. Nerozumná obětavost

Ježíš si zvláště všímá jedné chudé vdovy, která vhodila do pokladnice všechno, co měla. Tato přemrštěná obětavost nejmenované ženy musí asi připadat každému rozumnému člověku jako holý nerozum. Nerozumná obětavost. Dala všechno, z čeho měla být živa. Neměla žádné rezervy. Bylo řečeno dvakrát docela jasně, že to byla chudá vdova. A to je zase hned dvojí handicap, dvojí životní nejistota: Právní – vdovy byly ve společnosti vydány do ochrany svých příbuzných. A materiální – navíc byla chudá. Tato žena, postavená na samý okraj společnosti, namísto aby se snažila ušetřit, co se dá a tak se trochu povznést, přináší všechno, co má, do chrámu, a dává to na potřeby církve.

Celé její finanční prostředky byly všeho všudy dvě drobné mince. Drobnější už být nemohly. Z těch mohla být příští den živa. Ve státní měně římské říše by za ně dostala jen jednu nejmenší minci, čtyrák. Ale mohla by z něj příští den žít. Ona však myslela na to, aby přinesla svůj dar do chrámu. Kdyby uvažovala rozumně, mohla si polovinu nechat a časem k ní přidat další. Dnes, jako ti nejchudší, mohla darovat jen jednu minci, pro ni by to byla „jen“ polovina jmění. Ona však dala vše, co měla, všechno, z čeho měla být živa. Jak to s ní bude zítra? Pomyslela na to vůbec? Ta vdova nebyla blázen, ani neměla sebemrskačské sklony, ani nepředváděla svou povznesenost nad hmotné starosti, ba ani nedemonstrovala svou zbožnost. Její příchod do chrámu je popisován tak prostě, tak přirozeně, jako by nebylo nic samozřejmějšího, než dávat všechno, co má, Pánu Bohu. A víc toho o ní není psáno. Je pravděpodobné, že kdybychom ji tam mohli zastavit a zeptat se jí, proč dělá tak nerozumnou věc, že obětuje všechno, snad by ani nevěděla, nač se jí ptáme. K její obětavosti ji jistě nevedla racionální úvaha. Racionální důvody mívá spíše člověk, který obětuje málo – ten mívá rozumová vysvětlení, proč nemůže dát víc. Dokonce i takové zdůvodnění je možné, že to nemá smysl, abych zrovna já dávala všechno. Vždyť je to stejně málo, tak malý obnos, který mohu dát, stejně církev nevytrhne. Ani se to ve sbírce nepozná, jestli tam ty dva drobné jsou, nebo nejsou. Chudá vdova se však žádnými takovými důvody nedává vést. Přichází a obětuje všechno, z čeho měla být živa. Klidně se zařadí do zástupu lidí, kteří dávají do pokladnice víc, dokonce i mezi ty bohaté, kteří dávají veliké dary. Jediné, čím se řídí, je vděčnost, kterou chce Bohu projevit. Svým darem – Bůh ví, že větší nemůže být – vyjadřuje touhu být i dál v Boží milostivé blízkosti; a ta se na této zemi uskutečňuje tím způsobem, že se konají bohoslužby a člověk na ně má kam přicházet. K tomu jsou potřeba také peníze. Jednoduchá úvaha.

Každý odpovídá po svém. Někdo rozdělí to, co má, na polovinu, protože také počítá jen s polovinou Boha pro polovinu svého života. A jiný zase počítá s jiným dílem, třeba s ještě menším dílem Božího vlivu na svůj život. Takové počty by byly rozumné, čestné. Ale většinou to tak nebývá, že by člověk, který přináší svůj odměřený dar, to co mu někde vyzbylo, přebylo, že by také počítal s tím, že Bůh mu věnuje jen tolik péče, kolik mu zbyde – jen přebytečný čas, pozornost, lásku. Každý jistě chceme mít Boha na své straně celého. Ale pokládáme za nerozumné také sami dávat všechno. Ta vdova však dala všechno.

2. Nerozumná strategie

Ježíš chválí právě chudou vdovu. Samozřejmě vidí i ostatní, jak přinášejí své dary a někteří bohatí dávají veliké obnosy do chrámové pokladny. Jistě jsou jim právem všichni vděčni, protože z těch velkých darů se dá udržovat budova chrámu. Z těch velkých peněz především mohou být konány bohoslužby. To je samozřejmá a rozumná úvaha. A přece Ježíš tu soustřeďuje pozornost učedníků na chudou vdovu, kterou možná ostatní v zástupu, který postupuje kolem pokladen, přehlédnou. A o to právě jde, abychom ji nepřehlédli. Stojíme teď před Ježíšem, který jako Pán Božího domu přivolává naši pozornost: téhle vdovy si všímejte. „Amen pravím vám, ona dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice.“ Chce po nás Ježíš, abychom si právě takových lidí, jako byla ona vdova, víc vážili než ostatních? Abychom jim říkali: tys dala víc než ostatní, děkujeme ti? – Nerozumná strategie! Co si pomyslí ti, kteří dali mnohem víc než ona? Co když už nedají? Jak potom zajistíme bohoslužby, faráře a budovy církve? Není pro církev daleko důležitější jeden bohatý, než deset takových chudých vdov? Ježíš ale neříká: co je důležitější pro církev, je také důležitější pro Pána Boha. Je to obráceně: co je důležité pro Pána Boha, je důležité pro jeho církev. Proto Ježíš zve učedníky k tomu, čeho si všímá sám očima Pána Božího domu, a tedy očima Božíma. To chce, abychom viděli i my: Co dělá chudá vdova, to je pravé následování, živá víra. Z toho, co ona dává, žije církev doopravdy. Totiž církev žije z úplné důvěry v Boha, z ochoty dát Bohu k dispozici sebe sama, se vším, co člověk má k životu, aby už nežil ze sebe, ale z Boha. Pak církev vnitřně ožívá, duchovně roste a přináší užitek v tomto světě. A to je ohromná cena chudé vdovy, která dala a dává všechno.

Pokud by chudá vdova v církvi již své místo neměla, pokud by jí ostatní dávali najevo, že tak malý dar, jaký dává ona, vlastně církev ani nepotřebuje, pak církev chudne vnitřně, duchovně umdlévá, ztrácí svou slanost, svou vůni, kterou měla vydávat na svědectví o Bohu. Materiálně to nemusí vypadat špatně, třeba to vypadá i velmi odpovědně, když se podaří obstarat prostředky pro život církve například z nájmů, nebo ze státního odpisování daní. Či z toho, což se vyskytovalo i u nás před válkou, že některé sbory žily z darů jednoho nebo dvou mecenášů a ostatní členy zbavili povinnosti platit salár. Ježíš, sedící naproti chrámové pokladnici, však v takové církvi, která dává, ale je to jen z nadbytku, brzy nemá na koho ukázat, protože v takové církvi se chudé vdovy a jim podobní brzy dostávají na okraj. Je o ně stejně malý zájem jako ve světě, až se ztrácejí docela. Chybí v církvi a s nimi chybí podstatná lidská odpověď na slyšené evangelium.

3. Nerozumná láska k Bohu

Ježíš však soustřeďuje svou a tím i naši pozornost právě na takové, jako byla chudá vdova se svou obětavostí. „Ona dala víc, než…“ Na to se máme zaměřit. Ale proč vyzvedá vdovin dar právě pomocí takového hodnocení? „Ona dala víc, než…“ Zní to jako převrácená reklama. Jsme přece zvyklí investovat málo, abychom získali mnoho. To nás láká. Ona však dala víc, než ostatní, kteří dávali, dala všechno… Chce nám tedy Ježíš naznačit, že pak také od Boha získala víc než ostatní? Dá se za dva drobné získat nejvíc? – Ježíš tu nic takového neříká. On dokonce neříká té vdově vůbec nic. Neslyšíme, že by jí děkoval. Také tu nic není o tom, že by chudá vdova žádala díky. Její obětavost, jak jsme řekli na začátku, je pro ni samozřejmou odpovědí Bohu. Ona přichází kvůli Bohu, ne kvůli díkům a zisku. Obětuje všechno, protože již předtím všechno získala. Zde v chrámě poznala Hospodina, který se ujímá vdov a sirotků. Ví, že když žije, žije z Boží milosti a chce aby to tak bylo i dál! Proto se chce do Hospodinova domu stále vracet. Působí jí radost tam vstupovat a pobývat. Církev, to jsme my, máme vidět a všímat si toho, co vidí a čeho si všímá Ježíš. „Ona dala všechno, z čeho měla být živa.“ Všechno, ať je to kolik chce, je víc než polovina, víc než dát něco z nadbytku. Amen.

Píseň: 391, Pane, jenžs mne koupil sobě

Přímluvná modlitba:

Pane, tys dal všechno, vzdal ses všeho kvůli nám – tvá štědrost probouzej naši štědrost, tvá oběť naši obětavost, tvá láska naši lásku.

Dnes se přimlouváme zvláště za všechny nemocné lidi. Prosíme za jejich ošetřovatele a všechny zdravotníky. Modlíme se o uzdravení. O potěšení zarmoucených, kterým odešel blízký člověk.

Prosíme tě o klidné a odpovědné vedení naší společnosti, aby byla zachována vzájemná důvěra a nikdo nemusel mít strach, že o něj nebude postaráno.

Přimlouváme se za tvou církev ve světě, i za nás samotné, abychom ve víře obstáli a dovedli druhé potěšit.

Připojujeme každý své přímluvy a prosby … a voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Modlíme se také slovy, která jsi nás naučil volat k nebeskému Otci: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva, na věky. Amen.

Poslání: 1Tes 5,13b-18

Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě.

Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv.

Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Nu 6,24–26)

Píseň: 699, Pane, dej ať nás nic už nerozdvojí