6. 6. 2021 v Nymburce – křest Samuela Roskovce

Kazatelka: Jana Hofmanová

1. čtení: 1 Kr 19, 4-8

Základ: J 6, 47–51 Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“

Milé sestry, milí bratři,

je to opravdu zvláštní způsob, jak se představit: „Já jsem chléb života / živý chléb.“ Co je to za řeč, jak ji rozumět? A proč máme Ježíše znát právě takhle? Je to nějaké přirovnání, metafora, jedno z dalších Ježíšových podobenství?

Zdá se, že ve skutečnosti jde o něco provokativnějšího. Žádné: „království Boží je jako…“ ani „já jsem jako…“ Není to jenom jako. O Ježíši se tu vyhlašuje a vyznává, že tu nějak JE chlebem života a kdo z něho jí, nezemře.

Je mnoho důležitých souvislostí, na kterých závisí náš život. Chleba – jídlo – je jednou z nich. Možná si vzpomenete, že před rokem a kousek, když jsme o pandemii zatím jen mluvili, vzali lidé útokem obchodní centra a nakupovali jídlo. Vnímali jsme pak dosti intenzivně, s tíhou a smutkem, že v životě jsou také další souvislosti, na kterých velmi záleží a které si takhle obstarat nemůžeme. Poznali jsme, jak vzácný je nám dech, který si sami dát neumíme. Péče, blízkost.

A poznali jsme také, že přes všechnu snahu zajistit bezpečí a zázemí, jak jen to jde, se může stát, že naše starání nestačí… Mezi lidmi – prý často právě i u dětí se zabydlela úzkost a nejistota. Ukázal se hlad po smyslu, po přijetí a blízkosti ve vztazích. Špatně se žije, když chybí dobrý výhled do budoucnosti a dopadá na nás jen realita ubíhajícího času, když se zdá že dny běží jen do prázdna, do nenaplněnosti, do hrobu…

Dnešní evangelium mluví o tom, že je tu pro život ještě jeden předpoklad, ještě další souvislost, která taky nezávisí jen na nás. Také tady platí, že sami si ji neobstaráme. Jenže v tomhle případě je to spíš důvod k radosti. Chléb života je – Bohu díky – připraven. „Vše je připraveno“ říkáváme při VP a my jsme pozváni z toho čerpat. Chléb života, jak je nám Ježíš představen, už byl světu darován, už se se světem potkal – a tak se my můžeme potkat s ním.

A kdo jí z tohoto chleba bude živ navěky. To je důležité. Kdo nepomine tu zprávu o Ježíši, dostává se nějak ke zdroji života, k podstatě ke smyslu.

Když se řekne „chléb z nebe“, tak asi první, co napadne člověka, když zná staré příběhy víry, je mana. To byla jakási taková potrava, chléb z nebe, který dostával Mojžíš a lid izraelský, když putovali z otroctví do slíbené země pouští. Byla to každodenní praktická posila. Boží výživa, která každý den dodala dostatek síly a přidala trochu víc času k životu. Podobně jsme to četli v příběhu o Elijášovi, který dostával jídlo, aby přežil svou cestu a své vyčerpání.

Tohle je opakovaná zkušenost Božího lidu. Mnohokrát se ocitli v situacích, kdy byli jako žebráci. Ať už to bylo vlastní vinou a hříchem – když na ně dolehly vlastní nespravedlnosti – anebo vinou cizího hříchu, když na ně naléhal útlak a nároky ostatních. Ocitali se ve vyhnanství, v soužení nemocemi nebo nouzí a hladem, pod útlakem a pronásledováním… A jediné, co do toho vstupovalo jako utišení hladu byla jistota, že se Bůh ve svém nesmírném slitování sklání k lidem, že s nimi počítá, že jim zase znovu dá konkrétní posilu: prostor k životu, jídlo, bezpečí, vytoužené děti nebo jiné dobré dary života. Má smysl k němu volat. Dává poznat nové cesty, tam kde se zdá, že žádné nejsou, uzdravuje nemoci a dává pokrm v pravý čas, jak vyznávají žalmy. Konkrétní chleby a dary z nebe.

Ale přesto: „vaši předkové jedli manu a zemřeli.“ Každý pokrm a každý nový i osvědčený lék, každé dobrodiní, které tu na světě třeba i s vděčností přijímáme s Božích rukou, dovede náš poslední dech leda tak na čas oddálit.

A najednou tu slyšíme, že je ještě jiný chléb z nebe. Takový, který dává víc než chvilkovou spokojenost a dočasnou posilu.

Ježíš mluví o víře. Kdo v něho věří, má prý život věčný. Slibuje, že kdo se na něj spolehne, ten / ta se v životě neplete a ochutnává něco prvotřídního. Nabízí se nám z nebe – rozumějme z Boží strany – něco výjimečně trvalého, skvělejšího než jsou zázračné výživové doplňky, vitaminy a vakcíny, které podporují růst, prodlužují život a upevňují zdraví…. Něco jiného a trvalého tu voní, jako čerstvý chléb a my máme zpozornět, dostat chuť, připomenout si svůj hlad (hlavně ten po životě) – a otevřít se naději, že ten hlad bude utišen.

V co věřit, nebo čemu věřit, jak se nechat vtáhnout do života, to se z evangelií také dozvídáme. Ježíš, sám sebe dával, jako se rozdává chleba. Ukázal Boží lásku až do krajnosti, byl jí stráven, byl lidským hříchem přiveden na kříž. Ale v té své vydanosti se stal posilou mnohým; ukázal, že lásku jde žít až do krajnosti, že to není ztráta, že Bohu takový život není ukradený. Byl vzkříšen. Tak byl položen základní kámen pro život; a i my na něm můžeme pevně stavět svou budoucnost.

Náplní naší víry tedy je, že na rozdíl od dočasné posily manou nebo chlebem, kdo se přidává ke Kristu, nikdy se Bohu neztratí, nevypaří se do nicoty, neskončí v temnotách smrti. Mluvíme o vy-koupení skrze Krista, a říkáme, že Bohu stojíme za víc než za příležitostný pohled, že s námi a dokonce za nás vede zápasy na život a na smrt. A když křtíme, jak nás Ježíš pověřil, vyznáváme, že o tohle spojenectví stojíme; že o tohle spojenectví v životě jde ještě víc než o ten chleba; že máme hlad a toužíme po chlebu života.

Apoštol Pavel (Ř 6,4) řekne: „ve křtu jsme spolu s Kristem pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ Ve křtu ne jako, ale opravdu, vyznáváme a na vlastní oči vidíme, že Bůh bere vážně náš život i smrt, naše tělo i ducha a duši, naše hříchy i naši záchranu z nich. Už nejsme sami sví, ale patříme Bohu a smíme kráčet každý den s touhle nevýslovnou posilou a oporou, že je s námi.

Jestliže je řečeno, že Kristus Ježíš je chlebem živým, pak proto, abychom přijali pozvání a přežvýkávali tuhle neději. Abychom se na to spolehli a denně se k němu vztahovali, zůstávali na dosah, na doslech, na dohled… čerpali z Božího Slova a přijímali jej u stolu Páně. Skrze Ducha svatého se nám nabízí posila a stále znovu se nám nabízí ve společenství církve, v liturgii, modlitbách a různých službách lidí kolem nás.

Myslím, že intenzivní zkušeností raného rodičovství, kterou už jste Radko a Filipe, docela prokoukli, je, že o jídlo jde docela hodně, že je důležité vědět, kde, co, kdy, být připraveni. A nejlepší, že je rovnou tomu hladu předcházet. A taky jste určitě postřehli, že už při tomhle prvním krmení nejde jenom o výživu, ale také o blízkost, péči a lásku; že Sam potřebuje nakrmit nejenom aby přežil, ale aby přitom slyšel a vnímal vás a dobře žil. A tak to s tím hladem a potřebou sycení bude celý život. Tak je to i s námi všemi celý život. Jenom se většinou už tak neprojevujeme jako nemluvňata.

Tak proto dnes slyšme evangelium, že tak jako se snaží být rodiče nablízku dětem a postarat se a nakrmit, tak se nám přibližuje a dává sám Pán života. A tak jako chléb je k užitku tehdy, když je konzumován, jsme pozváni, abychom mu věřili. To je na nás. Z Boží strany je vše připraveno. My buďme nablízku Božímu Slovu, zůstávejme v Kristu, jako u zdroje života, aychom měli kde brát, z čeho žít, o koho se opřít a mohli se o to i s druhými – a abychom se o to se Samem mohli dělit. Bude to totiž pro něho v životě velikým ujištěním a oporou, když sám pozná, že ten Bůh sytící a pečující na všech cestách, je i s ním a že i jemu dává život do široka otevřený, život s výhledem, který sahá dál než k poslednímu dechu.

V téhle naději dnes Samuela provázíme a svěřujeme ho Kristu a do společenství všech, kteří se ke Kristu hlásí. Sami si při tom připomeňme svůj křest; toto znamení vody ať nás ujišťuje, že patříme Kristu, který pro nás zemřel a byl vzkříšen, a že jsme Božími dětmi.